Vzpomínka otrlého dálkoplaze č.9 na Jardu Zelenku

Tramvaj do stanice Touha od Tennessee Williamse je skvělá hra. Dá se jen zkazit špatnou inscenací. Nezdálo se mi, že by ji v Činoherním klubu zkazili. Četl jsem dvě protichůdné recenze. Má to vůbec cenu je číst?

Jedu pozdě večer taky v tramvaji, do Podolí, hlava plná divadla, plná hry, která se dá označit jako drsná.

Divadelní hra. Netuším, že mě čeká za moment nečekaná skutečnost. A že to už není divadelní hra. Skoro před výstupem zapínám mobil, patřím mezi diváky, kteří nepovažují za možné v divadle ještě sledovat displej kouzelné, někdy tolik protivné krabičky.

Esemeska od Franty Málka. Před pár dny jsme se viděli, co zas vymyslel? Nevymyslel. Zemřel Jarda Zelenka. To nemůže být pravda! Ale nejsem už v divadle.

Až cestou od tramvaje poslouchám vzkaz Franty. Že jsem o bratrech Zelenkových napsal, že jsou sadisti, no, snad pochopil nadsázku. Abych o něm něco napsal a hned ze sebe sypal, co všechno Jarda v dálkových pochodech dokázal, seznam zásluh.

Moje velice nepravidelné vzpomínky na Facebooku jsem nazval Víškovy střípky z DP. Hlavně proto, že se nechci zabývat přesnými skutečnostmi, ty nechávám svědomitějším, těm, kteří si víc pamatují a kteří byli v centru dění. Já býval jenom obyčejný chodec, který pro pochody udělal jenom to, že se jich zúčastňoval. Dávám přednost vzpomínkám, pocitům. Něco si pamatuju, něco blbě, něco vůbec. Lidská paměť…

Kluky Zelenkovy jsem poznal už někdy v první polovině sedmdesátých let, možná koncem roku 1973, možná na jaře 1974. Řekl bych, že dřív než Frantu.

S mou budoucí manželkou jsme vymetli kdejaký dálkový pochod. Hlavně dlouhé a nejdelší, když zrovna nebylo, i krátké jsme vzali na vědomí. Prožívali jsme hezkou dobu, přestože všude kolem nás zuřila normalizace. Únik, nesouhlasili jsme, báli jsme se vzdorovat.

Přejížděli jsme vlakem odněkud někam, nikdo nemůže chtít, abych si pamatoval víc. Proti nám si sedli dva mladí kluci, rozesmátí. Teprve teď jsem se dozvěděl, že staršímu Jardovi by letos bylo 60, tenkrát tedy zhruba dvacetiletý, Pepík o něco mladší.

Ani nevypadali jako bratři, jen náladu měli ohromnou. Dokonce nějakou básničku nebo snad i písničku nám předváděli. Jeli jsme společně půl hodiny či hodinu, nevím, ani nemůžu citovat, co všechno jsme se dozvěděli. Určitě měli ale už v hlavě, jak uspořádají pochod, který tu ještě nebyl, přesně šitý pro takové cvoky, jako jsme byli my.

Oni jeli do Ústí, my do Prahy, někde jsme se rozešli. Smáli jsme se a mysleli si něco o ztřeštěných bláznech. Brzy jsme byli vyvedeni z omylu. To nebyli tlučhubové. Hodně lidí má šílené nápady, jenom nepatrné procento je dokáže realizovat.

Postupně jsme se dozvídali podrobnosti. Pochod Přes sedm vrcholů Českého středohoří bude v létě, kdy téměř neexistovaly žádné dálkoplazecké akce. Start ve 4 ráno na Milešovce, cíl na Sedle blízko Úštěku. Kontrolní body na dalších 5 vrcholech. Žádná předepsaná trasa, když prý půjdeme správně, urazíme 50 kilometrů.

Jsem rád, že jsem ještě ochutnal atmosféru pochodů, plných fantazie, setkání se stejně praštěnými kamarády z celé republiky. Žádné soutěžení, i když už existovaly pokusy o jakési směrnice. Tady se scházeli lidé, toužící po svobodném pohybu v přírodě.

Doba vyžadovala svázat vše dohromady, pod hlavičku ČSTV, tedy pod takzvanou Národní frontu. Vybavuje se mi řada lidí, kteří odešli z dálkových pochodů, protože je přestalo bavit skládat účty jakýmsi funkcionářům.

Jarda a Pepík Zelenkovi a pár kluků měli s pořádáním snad i problémy, zároveň štěstí, že byli z Ústí nad Labem, v Lokomotivě jim akci dovolili, bez zastřešení, aspoň symbolického, nebylo možné nic pořádat. Na upomínkách z roku 1974 je psána i Chemička Ústí, což představovalo Standu Cacha, který měl pro blbosti pochopení. Franta Málek byl ze Spartaku, mezi oddíly panovala jakási blbá česká řevnivost, bylo jen k dobru, když se časem všichni ti blázni dali dohromady. Ale moje informace o turistice v Ústí jsou děravé, nerad bych žvanil úplné voloviny.

Osobně jsem se těšil měsíc dopředu

Zajímavostí byl převoz zavazadel ze startu do cíle. To znamenalo z Milešovky na Sedlo. Hovadina? Ale jo, proto jsme se tolik těšili. Ptal jsem se kluků, jak to udělají, když se lidi domluví a každý vynese na Milešovku velký bágl. Se sebevědomím mladých kluků mě ujistili, že drtivá většina bude líná tahat něco nahoru, že se určitě najdou pitomci, kteří je budou chtít naštvat, že mají domluveno s meteorology, kteří provozují lanovku, batohy jim svezou dolů. A na Sedlo? Mají pár maníků, kteří je tam vynosí.

Sedlo už samo o sobě je kopec hrůzy… Krásná ptákovina. Vymýšleli jsme leccos, jak pořádající namíchnout. Vynést nahoru prázdný kufr (nebyl určen druh zavazadla), tam ho naplnit kameny, na Sedle obsah vysypat nebo starý kufr nechat na kopci. Prý byli na všechno připravení, jistě by se do podezřele těžkého zavazadla podívali.

Zajistili dole v Bílce hospodu přes noc. Pravděpodobně jsme tam došli od vlaku z Bořislavi. Seděli jsme od večera a museli krotit případnou žízeň, čekalo nás něco, co se dalo přirovnat ke stovce. Seděl s námi Pepa Horčík z Oseka. Havíř původně z Hrdlovky, kterou mu zrušili stejně jako později celý Most. Tvrdý chlap, alkoholu se nevyhýbal, zlatý člověk. Pochybuju, že by tuhle záležitost zabalil, přestože byl mírně opivněný. Taky jeden z těch, kteří zmizeli v minulosti.

Diplomy nebyly, razítka nebyla, jen jsme dostali seznam kopců, v jakém pořadí na ně máme lézt, na kontrole nás obdarovali předtištěnými lístečky, které jsem si kupodivu schoval až do dnešních dnů. Mapu nezajišťovali, na otázku po trase říkali, že jsme turisti a kopce bychom měli poznat. Když se spletem, tak holt slezem a vylezem na správný. Však pochod nazvali pochodem pro otrlé.

Ještě potmě, asi v půl třetí jsme vyráželi, na start. Bylo 27.července 1974, letni čas neexistoval, takže nahoru jsme už vyšli za světla. S pár drobnostmi na cestu, mluvím o sobě a své partnerce. A tady jsme dostali první lísteček.

Úprk pryč z královny Českého středohoří. Blízko v sousedství je vrch daleko špičatější, lidé neznalí si je často pletou. Pokud nejsou v pohledu spolu. Nevede na něj turistická značka, lezli jsme prostě do kopce, připadalo mi, že se na vrchol nevejde víc jak 4 lidi. Kontroloři nás hnali, ať nezacláníme. Na památku nám dali lísteček

Dva kopce za sebou, však to půjde. Hrušovka, Chotiměř. Další vrch Lovoš. Zase o něco nižší, jen kdybychom nemuseli slézt do Opárenského údolí. Kopec se tyčí nad Lovosicemi, odkud je výstup hodně plnotučný. Šli jsme z mírnější strany, ale středohoří nenabízí žádné mírné kopečky.

Jediný kopec, kde nám něco nalili. Nápoj mě nepřekvapuje, ale že jsem sebou měl vejce natvrdo…?

a cedulku k tomu.

Hluboko dole je vidět krtčí hromádka. Okousaný Radobýl. Byla by to sranda, kdyby mezi kopci neteklo Labe. Po železničním mostě je chodit zakázáno, což nám pořadatelé zdůrazňovali s podivným úsměvem. Věděli své a oni žádnou trasu nenařizovali. K mostu a do Litoměřic flák cesty. Co jsme udělali? A nejen my.

Důkaz. Po kolejích, kolem smradlavých lovosických komínů, někdo nás vyfotil, doufejme, že nás nebude nikdo stíhat. Vidím, že jsem ještě chodil s tradičním chlebníkem, asi proto, abych měl v čem nosit vařená vejce.

Čeká nás krátké prudké stoupání na vrch, odkud uviděl Karel Hynek Mácha onen osudný požár v Litoměřicích.

Zbývají tři kopce. Na vrch jménem Panna ovšem musíme přelézt Dlouhý vrch. To sice není typická homolka Středohoří, leč dostáváme se na úroveň kopce, na který míříme. Mezitím ovšem musíme zase dolů. Je toho dost, cestou na další kontrolu už člověka ani nenapadne vtípek typu „lezeme na pannu“. Turistická značka nahoru nevede.

Hned vedle j vidět kopec, podle něhož se Jan Žižka nazýval pánem z Trocnova a Kalicha, kousek, jen ručku natáhnout. Bohužel, musíme dolů do Řepčic a Třebušína.

Však je to kopec předposlední.

Cíl pochodu není daleko. Spadli jsme na zelenou značku, kterou nehodláme opustit. Několikrát v životě jsem na Sedlo lezl. Kam se hrabe Milešovka. Kopec, který už skoro končí, ale zdá se, že nikdy neskončí. Už dávno jsme si nic nepovídali, když jsem spadl do kopřiv, byl jsem sprostý. Honili jsme limit, který byl 12 hodin. Došli jsme do cíle, kde nás čekali usměvaví kontroloři, 10 minut před limitem. Před námi došla asi třetina účastníků. Samozřejmě, že nikoho, kdo došel později nediskvalifikovali.

V cíli jsme byli, jen jsme museli seběhnout, asi 4 kiláky do Liběšic na vlak. Jeli jsme vlakem do Lovosic, s námi rozlícený pán, rudý vzteky, že nebyl k dispozici žádný popis trasy.

„Četl jste propozice?“

„Jistě, ale aspoň hrubý popis jsem čekal.“

„Měl jste vyjmenovaných sedm kopců.“

Z další řeči pochopil, že kluci Zelenkovi jsou naši kamarádi a byl zjevně rád, že z Lovosic jedeme každý jiným směrem. A my natolik pookřáli, že jsme zapomněli na únavu a těšili se na další rok. Už jsme věděli, že další putování bude se startem na Sedle.

Plastiku jsme dostali dodatečně poštou.

Konaly se ještě tři ročníky. Zelenkové a spol. získali zkušenosti, rok od roku byl pochod lépe zajištěný, samozřejmě, že další díly ztratily kouzlo premiéry. Byly stejně těžké, se spoustou nápadů. Poprvé je ale jen jednou, další putování mi trochu splývá.

V roce 1975 byl start na Sedle, půlnoční posezení v hospodě se konalo v Liběšicích. Byl mokrý tenhle ročník. Nejen shůry. Mezi Janovicemi a Verneřicemi jsme procházeli údolím Bobřího potoka s Bobří soutěskou. Úžasný kus přírody, pokud není potok rozvodněný. Několik kilometrů až po kolena ve vodě se nedá zapomenout.

Museli jsme také překonat Labe, které jsme překonávali mezi Malým Březnem a Povrly přívozem. Lístečky na kontrolách byly pečlivější, dostali jsme diplom, plastiku. O převážení zavazadel ze Sedla na Erbenovu vyhlídku se už taktně pomlčelo.

Za měsíc poté jsme měli svatbu, loučili jsme se pomalu se svobodným životem tuláků.

Čtyři roky jsme si nedokázali představit víkend bez dálkového pochodu. V roce 1976 se všechno změnilo. Očekávali jsme přírůstek do rodiny. Bylo nám líto nedokončit plánované putování po vrcholech Českého středohoří. Jiná možnost nebyla, obhájit čest rodiny jsem musel já.

Měl jsem mezi pochodníky tolik kamarádů, že jsem se nemohl cítit osamělý. Přesto jsem tušil, že něco skončilo, co už se vrátit nemůže, že nastává něco snad lepšího, v každém případě něco jiného. A změna je život.

Těžko si vybavuju další dva ročníky.

V roce 1976 byl start na Erbenově vyhlídce, tedy v Ústí. Kdo je starší, jistě pamatuje, že na kraji Stříbrnic bývala skvělá výletní hospoda. Netrvalo dlouho a musela zmizet kvůli sídlišti. Noční čekání na ranní start byl zrovna tam. Těch, co seděli u nápojů, nás bylo pár, většina pospávala vleže na podlaze velké místnosti. Cílový vrch Košťál se zříceninou Košťálova nad Třebenicemi. Vylezli jsme i na Lipskou horu, kterou mám v zápiscích psanou jako Hradišťany. A tam mě někdo vyfotil.

Na fotce jsou jména J.Kosina, J.Vondráček, V.Víšek. Asi jsem se s těmi kumpány dobře znal, ale vypadli mi z paměti. Takhle oblečení jsme opravdu chodili, díra na mých kalhotách určitě vznikla během pochodu, jak jsem prolézal jakýmsi trním.

Poslední, čtvrtá noc před výstupem se konala v Třebenicích před výstupem na start na Košťálu. Marně vzpomínám na podrobnosti. Doma jsem měl necelý rok starého synka, poslední část pochodu, který mi tak imponoval jsem jenom proběhl. Autem mě tenkrát odvezl do Prahy Jenda Hofman tak rychle, že jsem někomu sebral jeho kletr, tolik podobný mému, ale to už je jiná historie.

Pamatuju se, že někde pod cílovou Milešovkou (Bořislav?, nevím) se konala dokonce závěrečná zábava. Žil jsem už něčím jiným.

Ještě diplom jsem dostal na památku. Mám doživotní titul „Otrlý dálkoplaz“ a přednostní právo na účast na akcích, pořádaných Lokomotivou Ústí nad Labem. Existuje ještě tenhle oddíl? Že bych právo využil.

Tenhle předlouhý pamflet jsem sepsal po neuvěřitelné zprávě o smrti Jardy Zelenky, na první pohled klidného protějšku věčně rozesmátého bratra Pepíka, sršícího nápady geniálními až pitomými. Dobře vím, že odváděl mravenčí práci při organizaci, která zdánlivě nebyla vidět.

Mám pocit, že to byl člověk, kterému nebylo vlastní fňukat, vždycky něco dělal. Oženil se s Maruškou Bradáčovou, kterou jsme znali, v Ústí nesehnali byt, odešli do Kladna. Potkal jsem ho někdy začátkem 90.let, tedy asi před 20 lety. Klidný, usměvavý, příjemný. Ještě mám od něj vizitku, zabýval se mimo jiné distribucí turistických map. Pak už jsem ho neviděl.

Hledal jsem ve všech mých materiálech, o pochodu Přes sedm vrcholů České středohoří jsem nenašel nic ani v Zajíčkově publikaci Dálkové pochody naše láska. Možná proto, že pochod začal jako velká recese, od počátku kluci věděli, že nezakládají tradici, cítili, že by atmosféra akce na tradici zahynula.

Skutečně už uspořádali jenom pochod přes sedm vodopádů, kde každý účastník věděl jenom, k jakému vodopádu má dojít a tam na kontrole dostal další jméno. Tam jsem chyběl. Souběžně přivedl na svět Franta Málek svého Šotka, nakonec došlo k tomu, že se všichni ústečáci spojili a uspořádali velkolepý závěr vrcholů. Etapák přes sedm supervrcholů severních Čech. Tam jsem se naposledy s Jardou, jako pořadatelem sešel. Na pochod mám dost vzpomínek, ale to někdy jindy.

Ústecký spolek dál vymýšlel jiné ptákoviny, udělali několik populárních pochodů, o kterých už jsem jenom slyšel.

Dával jsem tohle dohromady od konce dubna, špatně se píše o takové události, určitě mnoho chybí, chtěl jsem nějak popsat vzpomínku na člověka, kterého jsem měl čest považovat za kamaráda. Léta jsme se nepotkávali, vadí mi pomyšlení, že už Jardu nepotkám.

Fotku mám jen jednu jedinou, kterou mi poslal Franta Málek. Jardovi na ní není ani vidět od obličeje. Pochybná celebrita jsem na ní já. Po startu pochodu Přes sedm supervrcholů v Peci pod Sněžkou jsem ztratil v borůvčí botu. Nenašel jsem jí. Vrátil jsem se na start a tam se na můj účet docela dobře bavili. Zleva: jméno prvního jsem zapomněl, Jarda Zelenka, Pepík Zelenka, Václav Víšek a Franta Málek.