Praha 4 – Podolí, Jeremenkova 1, ještě než nás Jeremenko osvobodil, Dvorecká 1.
Autora fotky z třicátých let obchod nezajímal, rozpůlil ho. Fotil chlapečka na koloběžce, protože se prý jedná o někoho z rodiny podolského řezníka, je zde, možná, zvěčněn pozdější řízný obránce podolského fotbalu. Prostě řízek.
A tak se můžu jen dohadovat, co bylo tenkrát na vývěsním štítě. Snad obchod družstevní. Ze svého dětství pamatuju řeznictví, mlékárnu, která si zahrála i v jednom českém filmu, polotovary, až do roku 1991 nápoje a kdovíco si ještě nepamatuju. Nápojová prodejna patřila pod Pramen, jak tyhle státní firmy pomalu mizely, byla na zrušení.
Můj táta, ač původem z venkova, stal se léty podolským patriotem, jinde pivo nekupoval. Vedoucí prodejny mu jednoho dne sdělil, že za dva měsíce končí, krám se zavře. Táta se strašně naštval, co si to dovolujou, kam von bude chodit nakupovat, a tak…
Začal do pana vedoucího hustit, že by si měl vzít krám soukromě. A byl neodbytný. Drobný dědula, 84 let, vždy v klobouku, představuju si, jak mu očička za brýlemi poskakovala, neměl v té chvíli jinou starost. Dovedl být strašně ukecaný, mluvil a mluvil, umím si dobře představit, jak kdysi ukecal i mámu. Ani jsem se jí na to nestačil zeptat.
Vedoucí měl strach, celý život prožil jako zaměstnanec socialistického sektoru, nakonec se z něj přece stal živnostník. Obchod je na šikovném místě, zajíždějí sem auta, když chtějí koupit celou basu, ze dveří nakládají rovnou do vozu.
Dařilo se.
Táta už nebyl, když obchod změnil majitele, ale NÁPOJE zde jsou dále.
Před devíti lety jsem se do Podolí vrátil, pro pivo chodím samozřejmě sem, vždycky si na tátu vzpomenu.
Pán, který tu prodává dnes, se dozvěděl o mém srovnávání minulosti a přítomnosti, je příliš mladý, aby pamatoval, jak to tu vypadalo, sehnal si starou fotku svého krámu a já, jak jinak, jsem si ji vypůjčil. I pro mě byla novinkou, narodil jsem se později.
A ještě něco mám na svědomí. Bylo mi tenkrát 13 a byl jsem rošťák. Já a tři spolužáci jsme nepocházeli z bohatých rodin, ale hlad jsme určitě neměli. Jenom nás napadlo ochutnat. Nebyly to velké kusy, jen jsme si do pusy uloupli, místo perníčku. Rodiče nejvíc štvalo, že se v ulici o nás mluvilo. Táta, sice nerad, mi zřejmě nějakou vrazil. Většinou mě netloukl, jenom domlouval, někdy bych radši facku držel.
Pořád mi jen něco zakazovali, televize nebyla, místo počítače jsem měl matematicky nadaného staršího bráchu, který byl i užvaněný, takže sloužil jako předchůdce internetu. Tehdy, o prázdninách v roce 56, mi asi zakázali úplně všechno.
Příjmení mých „spolupachatelů“ zde zakryju, náhoda je vůl a co kdyby… Z Luboše se stal voják z povolání a Karlové? Vlastně je fajn, že jsem si na ně vzpomněl, byli to prima kluci…
Facebook - Václav Víšek
Žádné komentáře:
Okomentovat