Zápisky z Janovic nad Úhlavou a okolí

24.9.1965.

Mladí muži, spíš kluci, hodně jich bylo v podroušeném stavu. Byl jsem mezi nimi. Po dvou letech opět v civilním oblečení, zdaleka ne nemoderním, doba byla pomalejší. Móda taky.

Velitel pluku, přestože za jeho vlády bylo zakázáno prodávat v kasárnách i sedmistupňové pivo, nám povolil přivalit sudy piva přímo do kasáren. Všechen brajgl, vytvořený vojáky, končícími základní vojenskou službu, zůstal uvnitř. Pokud by se pitka, jak lze loučení označit, konala v Janovicích, pořádek by nenastal ani pomocí tanků.

Šťastné, od toho dne opět civilisty, nakládali do připravených véesek, větší část jich nastoupila sama, zbytek za pomoci kamarádů. Odvoz na nádraží, kde čekal zvláštní vlak, který mířil přes Prahu na východ republiky. Hodně kluků bylo z Moravy a ze Slovenska. Pražáci tenkrát sloužívali spíš v dnešní Slovenské republice.

Opilé nadšení nebralo mezí. Hlavním heslo „Nikdy více Janovice.“ Někteří důstojníci nám přišli zamávat, neslyšeli mnoho pokřiku z lásky. Pamatuju na velice odvážného, neoblíbeného majora, který se dostavil, 120% výrazů na jeho osobu bylo žalovatelných.

Jeli jsme vstříc vysněnému civilu, přestože na nás čekalo více povinností, dva roky jsme z velké části proflákali. Zůstalo pár kamarádství, která léty vyšuměla.

Tátovu výhružku, že na vojně mě naučí pořádku, jsem nepochopil. Nebyl jsem dobrý voják, nebyl jsem ani Švejk. Dostal jsem kdysi radu od starších, abych na sebe zbytečně neupozorňoval, nemusím ze sebe dělat blbce, všechny rozkazy plnit bez divení, oni prý časem dají pokoj, když uvidí člověka, který není vhodným cílem pro chlapáckou legraci.

Tak nějak jsem proplul, lhal bych, že jsem nebyl účastníkem různých průserových akcí, měl jsem kliku, nechytli mě. Dokonce mě odměnili odznakem vzorného vojáka, nazývaným bonzák, kluci se popadali za břicha. Důstojník, který mi „odměnu“ navrhl, se po mé otázce, proč?, málem urazil.

„To je přece vyznamenání“

Aspoň jedno mám, ve škole mě míjela.

Nehodlám rozebírat prospěšnost a škodlivost povinné vojenské služby. Znám i z amerických filmů, že buzerace a debilita nebyla pravidlem jen v komunistické armádě. Ve světě zuřila nikým nevypsaná studená válka. Proč? To už bych se pouštěl do dlouhých historických úvah, bojím se, že jsem příliš hloupý na to, abych běh světa pochopil.

Dva roky jsem prožil 10 km od Klatov, v krásném Pošumaví, na dohled hradu Klenová, z nádherné krajiny jsem poznal jen pár hospod, kam jsem chodil ukládat žold, pardon, služné. 75 Kčs bylo pro mě maximum, za povýšení z hodnosti vojína jsem nikomu nestál.

Historky vojenské, tak málo oblíbené manželkami, nemám rád, vždycky jsem se styděl je vyprávět, protože za vším byl jen chlast, ať už vyprávějící říkal cokoli.

Puncovaný vandrák proleze všechno možné, zvášť když byla republika obalena drátem směrem na západ. Nemohlo mě Klatovsko minout, Janovicím jsem se však raději vyhýbal.

Nikdy více Janovice.

Asi před pěti lety jsem projížděl do Nýrska, armáda z Janovic odešla, udělal jsem odbočku, projel se v bývalých kasárnách po buzerplace, navštívil hospodu, které se říkalo U kulaté báby, nyní se stejně jmenuje, a odjel, aniž jsem zamáčkl slzičku.

Léta nějak nechtějí ubývat. Moje staré kosti protestují předem, pokud bych se chtěl toulat jen tak se spacákem. Staré kosti, hodně staré. Hledám na internetu levné ubytování. Vylítne na mě nabídka Janovice nad Úhlavou. Bývalá ubytovna pro vojáky z povolání. Pro svobodné. Ti s rodinou bydleli v bytovkách v Janovicích.

Telefon v ubytovně vzal člověk, hned podle řeči jsem poznal vojáka. Můžu vyrazit.

V recepci vidím pána, se kterým jsem pobyt domlouval. Někdejší voják z povolání. Hovor s ním mi dělá téměř radost, vše důležité je vyřízené hned.

Janovice bývaly malým městečkem, snad dostaly titul z protekce, větší vesnice, jejíž obyvatelé se živili hlavně zemědělstvím. V Roce 1938 se staly hraničním místem, kilometr za obcí vytýčili novou hranici s Hitlerovou říší. V padesátých letech mocní rozhodli, vtrhla sem armáda. Na více jak 45 hektarech byly postaveny moderní obrovské kasárny. Pro pétépáky. Historky veselé Švandrlíkovy, až méně veselé, podle řadových pétépáků, nechávám stranou.

Fakt je, že tihle lidé, nepřátelé komunistického režimu, tvrdě pracovali, bydleli v prostředí, které většina starších vojenských objektů neznala, v roce 1963-65, kdy zde už byla běžná armáda, třeba fungovalo centrální ústřední topení s vlastní kotelnou. Pochopitelně s vojenským režimem. Topilo se od 15.října do 15.března, na počasí nehleďte. Sněhové plískanice v kraji začátkem dubna nejsou nijak mimořádné, pak jsme spali zachumlaní v teplákách, bylo-li koncem října babí léto s vysokými teplotami, topilo se. Radiátory nešlo nijak regulovat, teplo se pouštělo otevřenými okny na Šumavu.

11.7.2012

Na ubytovně, kromě toaletního papíru a stálé teplé vody, nechybí nic. Rád o sobě mluvím jako o tulákovi, co bych chtěl za 160 Kč denně? Čisto, vojensky strohé, ženská ruka se asi nezúčastnila.

Stavělo se někdy v 70. letech, myslím, že hlavní pracovní silou byli vojáci základní služby a těm bylo zcela šumafuk, jestli je někde nějaká dlaždička obložení nakřivo. Jako útulek pro turistu či tuláka vyhovující, ale přiznám se, že bych nechtěl být mladým svobodným důstojníkem, tudíž bydlet tady nastálo.

Dívám se z okna na buzerplac, kde jsem prožil stovky nesmyslných nástupů.

Jediný si pamatuju skoro přesně. Vodili před nastoupenými vojáky mladé děvče, které mělo poznat hocha, se kterým byla zrovna v jiném stavu. Zlé jazyky tvrdily, že si pamatovala jen na červené trenýrky…

Co zamýšlí s areálem developer, který ho má od obce pronajatý?

Raději vyjíždím do krajiny, kterou jsem před téměř 50 lety tak málo poznal, ač jsem v ní trávil dva roky života.

Dubová Lhota, Úborsko, Bystřice. Názvy vesnic, do kterých chodili mí spolubojovníci o sobotních večerech pěšky. Na taneční zábavy, za holkama, aspoň se dívat. Nebyl jsem s nimi, nemíval jsem peníze, žold jsem proměnil za tabák, a zbytek poctivě propil. Rodiče mi posílali každý měsíc 25 Kčs, které skončily podobně.

Jediná moje účast na zábavě v Nýrsku skončila ostudou, ples KSČ, raději nevzpomínat. Nechám vojny a užívám krajiny. Po vedrech, která nás údajně zužovala, přišla chladivá fronta, jak by řekl správný meteorolog. Silný studený vítr, protivný, přináší průzračný vzduch trochu jiného rázu, než je pražský smog. Přeháňky mi přestávají vadit.

Večer s rádiem, u kterého se lehce usíná, lépe než u televize, kdy procitnu a začnu se klepat strachy, jestli jsem něco nepropás. Pokud náhodou stihnu v knížecím polospánku sen, je určitě zajímavější, než co bych, nedejbože, mohl vidět na obrazovce.

Ráno je po dešti a před dalším deštěm, tvrdí meteorologové z Komořan. Co oni vědí o Šumavě? Stoupání na bývalou tvrz a hrad Opálku je prvním úsekem, kde nechám odpočinout kolu, jenom ho tlačím.

Strážov na Šumavě. I zde se konaly zábavy i pro vojáky z Janovic. Jsem jak v jiném světě. Tady lidé žijí, připadá mi téměř nepatřičné fotit. Příjemnému náměstí, jak tahle podhorská hnízda umějí být, vévodí stavba, tolik podobná mnoha jiným, které zanechala socialistická výstavba.

Bar café. Přišel déšť, hlad a žízeň ještě dřív. Lezu s mírnou nechutí po schodech do kulturáku, čeká mě příjemné překvapení. Obsluha, dávající najevo, že jsem host, dobré, obyčejné jídlo, milé prostředí. Hospodu dělá hostinský. A bez problémů fungující wifi, kdy jsem se spojil s virtuálním světem. Až jsem se zastyděl. Tulák?

Prodělal jsem loni v létě nepříjemnou operaci. Posléze jsem pochopil, že těžkou, mírně nebezpečnou. Pohled na mladé sestřičky mi dával postupně naději. Jen jsem smutně přijímal skutečnost, že končí legrace, že nic už nebude, jak to bývalo. Tulák skončil. Pan doktor, který mě operoval, než mě poslal do rukou onkologům, tvrdil, že na kole jezdit budu, protože to ví.

Jezdím, zdravý úplně nejsem, jsem rád, že se o mě ve fakultní nemocnici v Praze starají. Dobře vím, že nádory jsou svině. Že můžu zhebnout za měsíc nebo za 20 let na úplně jinou nemoc. Co mi zbývá? Všichni jednou umřeme. Nepromarnit zbytečně žádný den. Fráze? Snad. Nepovažuju své chování za boj se zákeřnou nemocí, jak se někdy tvrdívá. Nechci vědět, kdy to přijde, dostaví-li se to vůbec. Je mi dobře. Třeba jsem si trochu provětral mozek.

Jak řekla paní doktorka, mám dělat všechno s mírou, nebudu vyjíždět už kopce, které jsou určené pro mladé sportovce. Míra je kdovíkde, nehlídal mě, třeba by mi tenhle výjezd rozmluvil a o takovou nádheru mě připravil.

Týnec. Kostel je vidět zdaleka, tím pádem i výhled do krajiny je skvělý. Zámek, který ve dvacátých letech koupili od Kolovratů manželé Polívkovi, měli velké plány, hotel o 45 pokojích, přišla krize, z objektu se stal sirotčinec, od roku 1953 majetek státu, který se postaral o současný stav. Špatný podnikatelský záměr.

V devadesátých letech vznikl pod zámkem hotel, určitě s dobrým záměrem. Padlo asi hodně peněz. Smutný pohled na objekt, který, zatím, není příliš zdevastován. Pořídil jsem fotku, kde jsou oba podnikatelské záměry, každý z jiné doby, pěkně spolu. Nemyslím svoje slova ironicky, protože Týnec je neskutečně krásný flek. Hrozně bych přál komukoliv, aby se mu povedlo skutečnost změnit k lepšímu.

 
 

Jsou místa, kde vznikly hezké prostory téměř z ničeho. Jenom z práce a nadšení. Když se to někomu povede, bývá, bohužel, někdy výsledkem i závist nemohoucích.

Loreta. Loretánská kaple z roku 1711. Určitě se tady konaly poutě, nějaký podnikavec otevřel výčep, nálevnu, tenkrát nedostal od banky úvěr, jenom poutníkům prodával občerstvení. Přistavoval, zvětšoval, ne zázrakem, ale prací se objevila výletní restaurace Loreta. Ještě v době, kdy jsem si hrál v Janovicích na vojáka, restaurace fungovala, každou neděli odpoledne se konaly taneční zábavy, hojně navštěvované i vojáky základní služby.

Z Janovic sem je 5 kilometrů, chodilo se pěšky. Objektu vládnul pan Hejlíček, majitel, který v šedesátých letech mohl dělat hostinského ve svém jen jako zaměstnanec Jednoty. Neztratil šmrnc. Měl jsem čest ho osobně poznat. Vedle jeho restaurace byl muniční sklad, kam se pořád něco vozilo, něco odváželo, jak vojenští páni rozhodli. Byli vojáci, kteří zde často měli práci a k panu Hejlíčkovi měli upřímný vztah. On jim totiž nalil už v osm ráno, kdy je sem z Janovic dovezli. Naučil se všechny hodnosti, i mě tituloval „pane vojíne“. Člověk z jiného světa zasazený do reálného socializmu.

Protože jsem zeměměřič, někoho v kasárnách napadlo, že bych měl udělat plánek muničáku. Neměl jsem vercajk, jen pásmo. A žízeň. Vzal jsem si k ruce kamaráda, svobodníka. Těch asi osm baráků jsme oměřovali týden. Šířku a délku. Hned po ránu, když vezli snídani strážím na muničák, nás vysadili u Lorety a pan Hejlíček radostně volal: „Už běžím, pane svobodníku.“ Věděl, že se oslovuje nejdřív ten s vyšší hodností, netušil, že Standa je mi jen k ruce, protože je prima kumpán.

Byl už hodně starý, pan Hejlíček, myslím, že kolem osmdesátky. Slyšel jsem, že ještě koncem šedesátých let dožíval ve své hospodě, která chátrala. Před pár lety jsem sem vyjel, přepadl mě smutek. Barák na spadnutí. Dnes? Střecha je v cajku, staví se oplocení. Výletní hospoda tu asi nebude, ale je fajn, že objekt bude zachován. Doufejme.

Cestou do Janovic míjím hřbitov, napadlo mě uvázat kolo a projít se, jestli nezahlédnu známé jméno. Kapitán Stehno byl mým představeným. Nějak mi nepasoval mezi důstojníky. Strejda kapitán, bych řekl. Podle věku vypadal, že už žádnou velkou kariéru neudělá. Pocházel odněkud od Domažlic, tedy nebyl zdaleka. Choval se jako přísný velitel, ale převládal ve mně pocit, že je na vojně omylem, prostě se musel nějak živit. Protože jsem se většinou zašíval jako štábní krysa, vždycky se na mě díval s určitým podezřením. Jakoby tušil… Dobře tušil. Poklonil jsem se jeho památce.

Čtyři dny pojíždění po kraji s publikací starých fotek Klatovska je pro mě tak akorát. Chtěl bych, hrozně bych chtěl, abych vydržel víc. Nebudu neskromný. Kdo chce moc, mívá prd. Stejně jsem dostával pocit, že mi upadnou nohy.

Strávil jsem dost času i v Klatovech. Poslední den jsem měl naplánovaný oběd v restauraci U Radů, ve které jsem dva dny předtím při pivu přežil slejvák. Dal jsem si svíčkovou, pivo, když se do místnosti přihnaly starší dámy s batůžky. Výprava. Mezi nimi moje spolužačka z průmyslovky. Z Nového Boru. Svět je strašně malej, chtěl bych na něm ještě chvíli bejt.

Opouštím Janovice, kdysi městečko, ze kterého udělaly dějinné zvraty trochu podivné sídlo. Snad si obyvatelé kraje, k němuž se dvacáté století zachovalo tak nepřívětivé, poradí.

Další fotky jsou zde

A srovnávací určitě časem přidám.