Nehodlám popisovat výstup na Kunětickou horu, která je jen malou vyvřelinou v pardubické rovině, třeba půvabnou.
Koho napadlo v roce 1960 při tehdejší územní reorganizaci, že hora na hranicích Kladska a Moravy, spadne do Východočeského kraje? Třeba tehdejší úředníci trochu popili, mapy nějak počmárali, kde je jim konec?
Nebudu popisovat historii tohoto krásného koutu, i Marie Terezie má v situaci namočené prsty. Tvorba vyšších územních celků, ano, ještě nedávno se tak problém nazýval, vyšel z okresního uspořádání z roku 1960. Území bývalého Východočeského kraje bylo rozparcelováno a tak pod Pardubický kraj, vedle moravských měst Svitavy, Moravská Třebová a dalších, spadl i Králický Sněžník. Vždycky mi tahle krásná hora připadala jako moravská, trochu patřící k Jeseníkům, trochu se jich stranícím. Odborníci na horopis by mi vysvětlili podrobnosti, jak se znám, zapomněl bych je.
13 krajů máme, kromě Prahy. Jejich pořadí podle nejvyšších hor?
Královéhradecký (Sněžka 1602?)
Olomoucký (Praděd 1491)
Liberecký (Kotel – Kokrháč 1435)
Pardubický (Králický Sněžník 1424)
Nemám nic proti Pardubicku, znám tam hodně hezkých koutů, ale Kraličák mi k nim nepasuje. Hranice mezi Pardubickým a Olomouckým krajem probíhá kousek od vrcholu a tím se i pramen řeky Moravy dostal do Pardubicka. Nechám planých keců, kopci to zjevně nevadí. Jako je mouše šumafuk, jestli lítá v Polsku nebo v České republice. Bez občanských práv, bez dokladů.
Králický Sněžník, vedle skutečnosti, že jde o horu krásnou, má půvab v tom, že se na ní musí vylézt po svých. Kromě roztomilé holčičky, jež mě udiveně pozorovala z maminčiných zad. Na vrcholu neustále poletovala a nesouhlasně křičela, když ji rodiče opět připoutali do sedačky. Touze po svobodě vždycky fandím.
Žádná lanovka, žádná silnice. Prý Poláci budou obnovovat rozhlednu, kterou před zřícením raději odstřelili v roce 1973. Kdo ví, jak bude potom.
Na vrcholu není nával, ale existuje skupina lidí, kteří sem lezou jenom proto, že je hora přístupná s určitou námahou. Nahoře je hezky, lidi se zdraví, ač se nikdy předtím neviděli a těžko kdy se uvidí.
Hledám ve svých záznamech. Poprvé jsem sem přišel v roce 1971 při stokilometrovém pochodu. Měl jsem zpoždění a horký letní den pomalu končil. Když se den probouzí nebo jde spát, bývá na horách zvláštní atmosféra. Musel jsem odtud, dálkový pochod není žádné posedávání u pramene řeky, i když se jedná o Moravu, na které leží tolik měst s historií, přetíná úhlopříčně moravské území a ještě poslouží Slovensku a Rakousku jako hraniční řeka před tím, než jí vcucne Dunaj.
V roce 1973 jsem na vrchol doslova vyběhl při etapovém pochodu kolem České republiky. Pospíchal jsem do Starého Města, jel mi vlak.
V roce 1974 další dálkový pochod, kde na vrcholu obsluhovala kontrolu moje budoucí manželka. Sedla si na vrchol hromady šutrů, která zbyla po likvidaci rozhledny. Mimochodem, je tam dodnes. Ta hromada. Kontrola má prý být na nejvyšším bodě, polští pohraničáři divně koukali, na situaci nebyli připraveni. Moje drahá se chtěla slunit, seděla celý den v mlze, kousek doleji, u pramene Moravy, byla Itálie.
Další návštěva až v roce 1989. Tehdy devítiletá dcera mě uprosila, že chce na Králický Sněžník. Nosila sebou plyšového králíka, usoudila, že na vrchol musí. V roce 1991 jsme zdolali Sněžník stoupáním z Dolní Lipky přes Polsko. Po občerstvení na polské chatě nás čekal výstup v bouřce, které jsem se bál hlavně já. Ne tak děti.
Tedy jenom pětkrát, abych ze sebe nedělal úžasného znalce. Před třemi roky jsem se ukecl na svém blogu, že bych tam ještě někdy chtěl vylézt (http://vencovypindy.blogspot.cz/2009/10/2852009-louceni.html).
Předloni jsem vzal stan, utábořil se v Jeseníku s myšlenkou, že se pokochám horami, kde jsem strávil několik dovolených se svými dětmi. A jen tak mimochodem vylezu taky na Králický Sněžník. Ejhle, nohy se už pár let pohybovaly přírodou jako páky pedálů kola, nechtělo se jim chodit.
Vlakem do Starého Města, pak pěšky do Stříbrnic a dál na kopec. Jako za mlada. Jenomže mládí jsem někde poztrácel. Zastavil jsem se v občerstvení U Kampů na jedno, dostal jsem vizitku s adresou, že je zde možné přespat. Hned jsem vymyslel třídenní výlet pro penzistu.
Do Stříbrnic, povečeřet, přespat, posnídat a hurá na vrchol. Bez spěchu se vrátit, povečeřet, přespat, posnídat a odjet domů. Na bývalého blázna, zdolávajícícho téměř nesmyslně kdejaký kopec, trochu malá porce.
Ještě tehdy jsem zkusil jít nahoru, vyšel na chatu Návrší, výlet skončil pivem a odšmajdáním na vlak do Starého Města. V hlavě jasný plán. Loni se mi do života připletla operace, po které jsem všechny svoje tulácké plány oplakal a zahodil.
Začaly se vracet s jarem. Jednou jsem vyhlásil plán, tak co? Na konci srpna jsem se rozhoupal. Předpověď počasí vycházela podle předpokladů, nocleh objednán za minutu. Pohodlný rychlík do Žiliny byl v Zábřehu za dvě hodiny. Pochopil jsem, proč z jízdního řádu Českých drah zmizelo spojení mezi Letohradem a Hanušovicemi jako zbytečné.
Prohlédl jsem si pivovar v Hanušovicích, tedy zvenku, vypil jeden kvasničák, prošel jsem se i po Starém Městě, přiznávám, že jsem se pokoušel tvořit srovnávací fotky. Cesta do Stříbrnic, pěkné prostředí penzionu, sprcha, večeře. Jen pro orientaci, jeden nocleh stál 220 Kč. A fungující wifi. Už jsem se letos v létě pětkrát, na různých místech, potkal s připojením zdarma, které nebylo nikde nijak inzerováno. Asi samozřejmá služba pro hosty. Rozdíl proti provozovnám s velkou cedulí wifi, kde je třeba žebrat na obsluze heslo.
Vydatná snídaně, obloha se mírně zatáhla. V chatě Na Návrší jsem vypil pivo. Nohy chvílemi protestovaly, mladší dvojice mě povzbudila, že už je to kousek. Je mi jasné, že pro každého to slovo znamená něco jiného, ale na vrchol jsem vylezl. Posvačil jsem, otevřel pivo, protože tak zněl plán z mého blogu. Nechal jsem se vyfotografovat, posedával, procházel jsem. Jestli to bylo fakt definitivní loučení, budiž. Chtělo by se říci „Nikdy neříkej nikdy“, ale tohle klišé zprofanovali odcházející politici, kteří se třesou na okamžik, kdy se nechají lidem přemluvit a neradi nastoupí do funkce, aby mohli bližním sloužit do roztrhání těla.
Ve stáří se z kopce neběhá, chodí se pomalu, rozvážně, protože to rychleji nejde. Nohy vyhrožují, že už nebudou nikdy fungovat, po sprše se nezapomenu pochlubit svým výstupem na Facebooku. Vychloubám se? Asi jo, ale mám radost. I z toho, že dokážu z foťáku poslat svůj obrázek z vrcholu do světa.
Třetí den, po snídani, vyrážím do Starého Města. V duchu děkuju, že jsem před třídenním výletem zavrhl nápad kombinovat výstup na Kraličák s cestou na kole. Bicykl zůstal ve sklepě.
Na závěr jsem prochodil půlden po Zábřehu se starými fotkami a odjel z Moravy zpět do Čech. Při průjezdu Pardubicemi zdravím město, že právě jedu z výletu na nejvyšší vrchol Pardubického kraje. Jen tak, pro sebe, aby mě nikdo neslyšel, nebyl jsem zvědavý na soucitné pohledy spolucestujících.
A pak, byl jsem na Moravě!
Pár fotek z mého putování:
Žádné komentáře:
Okomentovat