Omluva po letech

Aneb sypání popela na hlavu v rámci dostavení se rozumu díky chátrání tělesné schránky.

To bylo plánů, když jsem začal psát o svých začátcích na dálkových pochodech. Už ubíhá druhý rok a nějak nestíhám. Chtěl jsem psát hlavně o letech 1971-76, kdy jsem vymetl kdejaký pochod. Začal jsem psát s dobrou vůlí, ale už na začátku jsem vyhrožoval, že určitě budu přeskakovat, všechno motat dohromady. Přišly i smutné události v současnosti.

A vůbec! Není mi dáno, abych seděl u počítače, když bych se tak rád toulal. Zbláznil jsem se do srovnávacích fotek. Přichází podzim, bude zima, měl bych aspoň malinko svoje sliby plnit. Zrovna prší.

V jedenasedmdesátém jsem vlétl mezi dálkoplaze. Byl jsem člověk neznalý a s údivem jsem pozoroval zuřivou bitvu. Někdo chtěl běhat, závodit, lámat rekordy, druzí zase, že turistika je hlavně poznávání, a když běhám, nestačím sledovat krajinu, památky. Protože běh nebyl mým koníčkem, sympatizoval jsem trochu s druhými. Ale dost nových přátel patřilo k závodníkům. Ještě jsem netušil, že jednou zaběhnu maratón, o týden později budu v klidu vymetat s odpůrci běhu hospodu za hospodou.

Prý je to česká povaha, zbytečná řevnivost, hádat se o nic, zabývat se malichernostmi. Neznám tolik jiné národy, ale v duchu si myslím, že to je hlavně povaha lidská. Že to všechno jsou spory naprosto pitomé, mi časem došlo, a občas jsem pak svým chováním provokoval jednu nebo druhou stranu. A své přátele jsem skutečně měl na obou stranách. Někteří z nich se hádali spíš z principu. Chodící turista se najednou vychloubal, jak rychle zdolal stovku, běžec se někdy zapomněl v sympatické hospodě nebo s příjemným protějškem.

Patří podotknout „Když nejde o život, jde o…“

Turističtí hlavouni se museli smířit s dálkovými pochody, někteří neradi. Jak těžko uznávali, že vedle sebe musí žít lidé s různými zálibami.

Proč se člověk jako já, kterému bylo protivné jakékoli násilné škatulkování, zařazování, nálepkování, dostane mezi organizované turisty? Mohl jsem se dál zúčastňovat dálkařských akcí jako soukromník. No, právě. Zdálo se mi nepatřičné vidět své jméno ve výsledkové listině z Jizerské stovky 1971 s poznámkou soukr., což značilo, že nejsem členem ničeho. Slovo soukromník se považovalo téměř za nadávku. Slušný člověk byl aspoň mezi zahrádkáři, tím i patřil do velké rodiny, zvané Národní fronta. Kravina, na níž pomalu zapomínáme.

Byl jsem od dětství školou poučován o síle kolektivu. Vyrostl jsem v rodině, která díky chování mých rodičů dostala nálepku „reakcionářská“. Dlouho jsem musel žebrat, než se táta smířil s mým členstvím v pionýru. Skoro celá třída už vlastnila pionýrský šátek.

Soudruzi si nás pak už jen předávali, z pionýra se stal svazák, později odborář. Tam, pokud člověk nechtěl pracovat na kariéře, stačilo zaplatit každý měsíc procento ze mzdy, z různých politicky zaměřených akcí se dalo vykroutit. Kdo říká že ne, asi mu na služebním postupu záleželo nebo měl obyčejný lidský strach.

Na některých akcích, pořádaných turisty, byly slevy na startovném, korunka ke korunce, že? V dětství mě do žádného sportovního oddílu nechtěli, snad pochopili, že nic neumím. Našel jsem si oddíl, který měl kancelář v Praze, v Žitné ulici, vzali mě bez připomínek, nic na mně, kromě příspěvků, nechtěli, stal jsem se řadovým turistou. Tehdy se oddíl jmenoval TJ Praga, podtitul Klub pražských turistů, ani nevím, zda ještě existuje.

Zajímavostí určitě je, že skupinka mladých bláznů z oddílu v roce 1963 šla stokilometrový pochod, který bývá považován jako akce číslo 1, rok nula v dálkových pochodech. To se ovšem oddíl ještě jmenoval Spartak AZKG. Dvě poslední písmena neznamenají váhu, ale iniciály prvního komunistického prezidenta, starší Ostraváci si jistě vzpomenou na VŽKG, NHKG, určitě toho bylo po republice naseto více, dost obyvatel Zlína má v rodném listě uvedený Gottwaldov.

Dostal jsem obsáhlý seznam akcí oddílu. Systém vycházek s cvičiteli byl poměrně dobře propracovaný, měl jsem pocit, že bych se měl občas některého výletu zúčastnit. Přinejmenším ze zvědavosti.

Nejdelší procházky byly kolem 15 km. Pár stovek za sebou, v duchu nafoukaný, jsem si o obtížnosti myslel svoje. Zajímaví lidé různého věku, spíš starší. Patřili mezi chudší vrstvy, pokud byla zastávka v restauraci, k objednanému nápoji pokradmu ulamovali pod stolem ze svačin, přinesených z domova. Kupodivu, chudí lidé nevznikli až po roce 1989, protože naše rodina k nim neměla daleko, bylo mi mezi nimi dobře. Oni dokázali výlet prožít, všechno je zajímalo, myslím, že se na každou další sobotu hodně těšili. Špatné počasí pro ně neexistovalo. Útěk ze šedi všedního života.

Chodil jsem se skupinou, kterou vedl mladý cvičitel, jenž tvrdil, že všude je tolik zplodin, že je nutné chodit do přírody. Byl chemik, asi věděl, o čem mluví, určitě netušil, jaký bude stav ovzduší za 40 let. Celou zimu se připravovali na jarní oddílovou akci Z Prahy na Panskou skálu a zpět, což byla padesátka. Ti výkonnější čekalo pak ještě putování do Prčice, týdenní dovolená někde v Československu.

Bylo mi to málo. Chtěl jsem překonávat veliké vzdálenosti, svoje tělo, svoje nohy. Dával jsem později mezi dálkovými blázny k dobru historky z výlety, jak jsme prolézali park v Litni a hledali desku, která upozorňovala na dávný pobyt Svatopluka Čecha. Nafrněný stovkař se posmíval lidem, kteří možná vyznávali daleko vyšší hodnoty, než je chození, chození a zase chození.

Našel jsem si na pochodech partnerku, vzniklá rodina mě nasměrovala trochu jinam, pochopil jsem, že život nemusí být jednotvárný, a že se nad mými sportovními výkony nikdo nepodělá.

Nevím, jak funguje v současnosti systém vycházek, jednodenních výletů, určitě něco takového existuje. V duchu se omlouvám všem těm obyčejným dobrým lidem, jejichž jména si nepamatuju, mnozí z nich už nejsou nebo jsou hodně staří, že jsem na ně shlížel jaksi shora. On i pan cvičitel, doktor přírodních věd, o mně říkal, že jsem borec. Lichotilo mi to? Ale jo, člověk někdy rád odhodí skromnost, a chová se jako blbec.

Zrovna nedávno jsem 4 hodiny slézal z Králického Sněžníku, předbíhali mě rodiče s dětmi, synek se ptal, proč jde ten děda tak pomalu. Jo, však poznáš, chlapče! Ale běhej, dokud můžeš a baví tě to, mohl bys mít jednou pocit, že jsi o něco přišel.

Stal jsem se členem ČSTV, vlastnil jsem legitimaci, na startech jsem se přihlašoval za oddíl TJ Praga, občas přišla sleva, třeba místo 5 korun startovného jsem dal jenom 3. Platil jsem příspěvky, takže to nebyla sleva úplně zadarmo. Časem moje členství někam zmizelo, asi jsem neměl peněz nazbyt.

Škoda, že jsem tehdy nefotil, na památku zbyly jen tři diplomy z pochodu Z Praha na Panskou skálu a zpět. Zážitky v hlavě mi žádné neutkvěly, byl to pro nás výlet na rozcvičení se startem v pražských Kunraticích, téměř za humny. Dívám se, že v pětasedmdesátém se konal pochod v neděli, den předtím jsme absolvovali stovku na Kladně. Rozhýbání ztuhlých svalů.