Hledá se prezident

Mrazení v zádech, neklidné myšlenky, snaha pochopit, proč mrazení přišlo.

Stává se mi po návštěvě biografu, kdy dostávám pocit, že film byl vytvořený jen pro mě, v divadle, kdy jsem rozčílený, že představení končí, přestože trvalo tři hodiny. Po koncertu, kdy mi není jasné, jak někdo může hrát takovou nádheru.

U mimořádných událostí. Určitě může jít o momentální rozpoložení, soustředění. Že mě něco takového potká po návštěvě dokumentu o událostech nedávno prožitých, mnohokrát komentovaných, často únavných, jsem nečekal.

Neměl jsem příliš velkou chuť ztrácet čas jakýmsi shrnutím nepochopitelného a otravného šílenství, které jiní lidé, asi rozumější, považují za historický mezník v dějinách České republiky.

Mezník je mezník. Pár jsem jich, myslím kamenných zasadil. Krumpáč, lopata, velký těžký šutr, blbá práce. Zeměměřič v době předdigitální musel někdy takové kameny instalovat. Čtyři denně byla norma. Záleželo na terénu. Druhý den mohl být vyvrácen traktorem, projíždějícím se po našem díle. A bylo po ptákách.

Mám k mezníkům zvláštní vztah.

„Běž na to, vole, je to dobrý!“, znělo doporučení známého.

Nakonec, už o nic nejde.

Na začátku promítání jsem se smál, když Václav Moravec představoval prezidentské kandidáty při posledním gala super šou. Přichází kandidátka číslo 1 a přišla… atd. Zamrzelo mě, že nebyl angažován pan Otakar Brousek. Pár číslo 2… vždyť to známe z pořadu Hvězdy tančí. Moravec nemá proti Brouskovi styl.

Ne, že by se nebylo čemu zasmát, ale postupně mi úsměv ztvrdnul.

Volba největšího z nás. Boj volebních štábů, kde budoucí možní prezidenti a prezidentky byli vláčeni, někdy i proti své vůli. Rady odborníků, co má ten který říci, jako by to nejlepší z nás neměl vědět nejlíp. Jako na Tour de France, kde bojují veliké týmy, aby vyhrál jeden nejlepší. Nebudu zlý a nepřeju si, aby nový prezident dopadl jako Lance Armstrong, který vyhrál sedmkrát, všechna vítězství mu vzali, vlastně nikdy nic nevyhrál a členové jeho vítězných týmů se rozprchli. Včetně lékařů, pod jejichž kontrolou podváděl. Kam? Myslím, že jich většinu potkáme v týmech, podporujících jiné hvězdy.

Kam zmizí asi úspěšní členové volebních štábů, pokud nebudou odměněni trafikou? Odborníci se hodí v dalších volbách, on už někdo prachy sežene. Vždyť volíme furt.

Vítězství, porážka. O nic jiného nešlo? Účel světí prostředky? Mezník!

Skandování příznivců vítěze bylo téměř totožné s nadšením fotbalových či hokejových fanoušků po vyhraném zápase. Chybělo jen „kdo neskáče...“

Mrazivé svrbění za lopatkami jsem neměl tolik z uměleckého zážitku (dokument je však podle mě skvělý) jako z nepříjemného pocitu při pohledu na drahý cirkus, jehož jsem se sám dobrovolně zúčastnil vhozením příslušného lístku do urny ve volební místnosti. Dvakrát.

Nebylo mi dobře z obrázku, jací jsme. Kdybych měl v rukou volební lístky k jakýmkoli volbám, určitě bych je hned roztrhal. Už nikdy k žádným volbám nepůjdu, běželo mi v hlavě.

Ale je mi sedmdesát, zapomínám, staří lidé bývají někdy horší než malé děti. Nevědí, co chtějí. Snad něco podobného nepostihne nově zvoleného pana prezidenta. Jeho výroky, pronášené se sebejistou bodrostí, svědčí o jistotě, že pozná idiota na dálku, že má na to čuch. Proto je prezident. Dobře mu tak.

Ve světě je všechno prý daleko horší. Proč by se to mělo ale líbit zrovna mně?

Že všechno stálo spoustu miliónů? Nebuďme malicherní.

Že bych byl tolik nemoderní?

PS

Dívaje se na volební humbuk, mě napadlo, jak národ český vyhladovělý krizí, tloustne. Skutečně tlustých přibývá. Mám celoživotní problém nebýt tlustý, při pohledu na český národ v době krize ztrácím pocit méněcennosti. Vždyť jsem vlastně normální.