Dva roky stará fotka, kde mám vzít honem novější? Zalezlej je Pošťák někde na poště. Nebýt nahodilého setkání před dvěma roky v České Třebové, měl bych jenom fotky "mladé".
Léta ubíhají, potkám-li vrstevníka, divím se. Je mi divné, že bych i já měl být taky schátralý jako on. Pak se kouknu do zrcadla...
Kdysi jsem Pošťákovi říkal, kdyby rodiče rok počkali, mohl mít krásné datum narození. 4.4.44. Nepočkali.
Kdysi jsem Pošťákovi říkal, kdyby rodiče rok počkali, mohl mít krásné datum narození. 4.4.44. Nepočkali.
Potkal jsem ho poprvé, myslím u Blovic na Plzeňsku v roce 1971. Začínal jsem s dálkovými pochody, tedy se stovkami. Člověk, který si nechodil honit ego, měl už za sebou nějaké stovky, nepamatoval se, kdy šel první, nepovažoval něco takového za důležité. Blázen.
Byla s ním sranda, potkávali jsme se jeden čas téměř každý víkend. Co se týče chození, velký individualista, jinak ukecaný, huba se mu nezastavila, dokázal pro zábavu druhých udělat ze sebe šaška.
Živil se jako telefonní mechanik, poštu si nechával posílat na Telekomunikace v Ústí nad Orlicí. Na jaře 1972 se bavila skupinka známých v Domažlicích před stovkou. Říkám mu, že je vlastně pošťák. Okamžitě se toho chytil Jindra Štrunc a nové jméno Tondy Musila letělo bleskově mezi stovkařskou komunitou. Bez mobilních telefonů.
Nadával nám, jak by ne, ale pochopil, že lepší je neurážlivé přezdívky využít. Už v létě jsme dostávali pozvánky na první ročník Pošťácké stovky.
Ač doba prázdnin a dovolených, sešlo se nás hodně. Mnozí, kteří brali kalendář na ten který rok, jako zákon, byli nervózní. Co je to za volovinu?
Typické je, že přijel Honza Zajíček, uznávaný veterán, sice Pošťákem osobně pozvaný, ale hlavně zvědavý, novinkám se nevyhýbal, pochody byly jeho život.
Stovka měřila více, prý o 10 kiláků, ale oni ti dálkoplazi bývají stejní jako rybáři, když ukazují jak velká chycená ryba byla. První stovka, kterou jsem zabalil v polovině. Už nevím proč. Únava, lenost? Zbytečné úvahy.
Tonda měl připravené figurky, které dozajista koupil za svoje peníze. Pro nejstaršího, pro nejvzdálenějšího, pro prvního v cíli, pro posledního. Vláďa Lerch z Olomouce, člověk, který chtěl jen běhat a závodit, ambiciózní, jestli mě paměť neklame, dokázal po letech uběhnout 100 km za 7:01 (?) nebo 6:59? Výborný sportovec. Na Pošťácké se točil kolem Jitky Havlové, došel s ní a při vchodu do tělocvičny jí přidržel dveře, pustil napřed. Gentleman. Čekal ho Pošťák s malou dřevěnou figurkou želvičky pro nejpomalejšího. Málem ho trefil amok. No, přežil a nedávno jsem s ním mluvil, pamatoval si, smál se. Prý má želvu ještě schovanou.
Jak bylo tehdy zvykem, po stovce jsme přespali ve spacácích na podlaze tělocvičny a v neděli se přesunuli do České Třebové, vylezli na Kozlovský kopec, pod ním v Kozlově jsme navštívili chalupu, kde nějaký čas pobýval Max Švabinský. Ortodoxní turisté by byli nadšení poznávací činností, pak jsme šli do hospody.
Těžko zapomenout na takové akce, kde bylo důležitější se zúčastnit.
Pošťák se namlsal. Už v lednu příštího roku zajistil ubytování v chatové osadě v Klopotech mezi Ústím a Brandýsem nad Orlicí. V chatách byla nula, mluvím o stupních Celsia. Už tam se začala tvořit skupinka nadšenců, nebažících po velkých výkonech.
Tehdy nebylo mnoho pochodů v létě a tak druhý ročník Pošťácké stovky měl slušnou účast. Vedro, zarazili jsme Na vyhlídce nad Vamberkem v turistické chatě. Předložená anglická játra (dělá se to ještě dnes?) byla skvělá, pivo taky. Pro mou partnerku býval vrcholem oběda dortík a káva. V televizi běžel Davis Cup, už nevím, kdo byl soupeřem, jen že na kurtu stál Kodeš. Plzeň chutnala.
Po příjemném posezení jsme už neměli kousek chuti pokračovat. Sešli jsme po značce do Potštejna, odtud vlakem do cíle v Letohradu. Pošťák přímo zuřil, že jsme vzdali, mě napadl, že oba ročníky jsem zabalil, že si z něj dělám srandu. Trochu cholerik, brzy ho to přešlo.
Pošťácké pochody přibývaly. V roce 1974 už v únoru, opět v Letohradě zimní šestašedesátka, v cíli kulturní večer, kde účinkující byli pochodníci. Mírně jsme se opili. Pošťák jenom zářil, zdálo se mu, že je na šťastné planetě.
V dubnu přidal Ousteckou smyčku, v srpnu opět stovku, přesněji řečeno, výlet dlouhý 116 km. S pochodem se přestěhoval do Králíků, byla to jedna z největších prasáren, jakou jsem šel, konkurující Málkovým "šotkovinám". Tentokrát jsem musel, nemohl jsem Tondovi třetí stovku vzdát. Partnerce Vlastě se nechtělo, že Pošťákovi pomůže. Obsadila kontrolu na Králickém Sněžníku. Tam si sedla na hromadu šutrů, které zbyly po likvidaci rozhledny, mimochodem halda tam je pořád, loni jsem u ní byl.
Pikantní bylo, že kontrola seděla v Polsku, kam se tehdy nesmělo, polský pohraničník prý byl neklidný, ale zdaleka ne tak, jako bylo běžné v Krkonoších, kde v rámci československo - polského přátelství českým turistům Poláci kontrolovali občanky snad každých 5 kilometrů.
V pětasedmdesátém se konal zimní pochod v Lukavici, kousek od Letohradu, letní stovka se vrátila do Ústí.
Na rok 1976 byl kalendář dálkových pochodů "přeplněn" Pošťákovými pochody. Byli jsme na zimní 66, konanou v Přívratu, tu jsme zabalili v Lanškrouně. A protože začátkem prosince téhož roku se nám narodil syn, společná dálkoplazecká sezóna pro nás skončila. Přestože jsem se léta létoucí potuloval po pochodech hlavně s dětmi, i sám, začátkem devadesátých let znovu poměrně intenzívně, prakticky pro mě skončila krásná doba, necelých 5 let mezi kamarády, kdy šlo o to, něco ujít, něco poznat a s nikým nesoutěžit. Kdo chtěl závodit, závodil, platilo i naopak. Se závodníky jsem měl kamarádské vztahy. Pořád se k té době ve svých vzpomínkách vracím, skoro jako do doby středoškolských studií.
Netušili jsme, že skončil i Pošťák. Všechny naplánované pochody odvolal. Chodit nepřestal, když jsem ho chtěl potkat, nejspíš ve východních Čechách či západní Moravě. Cesty přes republiku stály dost času i peněz.
Proč Tonda skončil? Na konci článku, kromě fotek, přidávám i pochody, které jsem u něj absolvoval. Stěhoval se z místa na místo. Ústí nad Orlicí, Letohrad, Králíky, Lukavice... Tvrdohlavý, někdy trochu konfliktní Pošťák, se těžko se domlouval s pořádajícími jednotami, pod jejichž hlavičkou musel akce pořádat.
Tvrdil, že pořádá pochody pro kamarády a nebude od nich vybírat žádné startovné. Vyžadoval i na majitelích sokoloven totéž. Ubytování zdarma, přece můžou být rádi, že k nim přijedou lidé z celé republiky. Pokud si někdo myslí, že jenom dnešní doba přepočítává všechno na peníze, mýlí se. I tenkrát údržba objektů něco stála, nikdy nic nebylo zadarmo, jak se nám snaží tvrdit komunisti. I bezplatné zdravotnictví musel někdo zaplatit, školství jakbysmet. To je ale debata na jiné téma.
Pošťák platil spoustu věcí ze svého, upomínky mu tiskli často načerno známí. Za kafe nebo flašku.
Pochod od pochodu více dělali kontroly kamarádi z celé republiky. Atmosféra byla výtečná, ale domovská Tondova jednota z Ústí řekla dost.
Ti lidé, kteří se pošťáckých akcí zúčastňovali, jsou staří pamětníci, případně už nejsou.
Můj styk s Pošťákem v současnosti spočívá v novoročních přáních, v ironických pozdravech v případě jubileí, jsme prakticky stejně staří. Bohužel, tenhle hypochondr na penzi nemá telefon, mobil, o počítačích ví jenom, že jsou. Kdo ví, jestli. Takže tu o něm můžu psát do aleluja, třeba i lhát.
Potkávali jsme se na Horolezeckých stovkách, které jsem se snažil chodit i v době, kdy jsem se věnoval jenom dětem. Tam jsme celou noc prokecali, hlavně on mě informoval o všech nemocech, které ho postihly. Na rozdíl ode mne, který jsem jeden čas vyzkoušel i téměř atletické závodění, on jen chodil a popobíhal. Jak se začalo rozednívat, pravidelně mi říkal, že se trošku proběhne, je mu zima, že ho určitě doženu. Jenom jsem se smál, tak ahoj za rok.
Byl lepší, o tom není třeba diskutovat. Dokázal mi vynadat, že on musí všechno dohánět vůlí, zatímco já mám fyzičku od narození. Snad mi záviděl moje nohy připomínající sloupy a těžký dolejšek těla, sám byl od přírody rostlý, aby se schoval za proutek březový.
Koncem roku 1979 bylo vyhlášené takzvané sledování stovkařů. Bral jsem všechno jako zajímavost, s Honzou Zajíčkem jsme si psali, on chtěl, abych přemluvil k účasti Pošťáka. Přemlouval, přemlouval, dopisy psal, že bude umístěný hodně vysoko. Odepsal mi něco jako "trhni si nohou", vysvětloval mi, že tohle soutěžení není jeho gusto. Když jsem již velice brzy sledoval, jak se ze zajímavosti stala šílenost, dal jsem mu za pravdu a bylo mi líto, že jsem se nezachoval stejně jako on.
Pořádal později různé akce pro mladé lidi ve Starém Městě pod Sněžníkem, soukromé akce, škoda, že si sám nezaložil rodinu. Neměl by pak čas na studování všech možných nemocí. Zdravý člověk se nemá nemocnému posmívat a já nevím, co Tonda měl za nemoci doopravdy. Občas nás zval, rodina je kromě radosti i starost, měli jsme málo času. V roce 1995 jsem se vypravil do Broumova, kam mě pozval na pochod, kde pomáhal kamarádům. Pořadatelé mi sdělili, že Pošťák měl sice přijet, ale vlezla mu do toho operace. Nevím, co mu tenkrát na těle odřezávali, poslal jsem mu aspoň pohled.
Abych nějak zakončil článek k Pošťákovu jubileu. Nespavec to byl. Tvrdil. Někde v jakési tělocvičně spal vedle nás, začal chrápat, cirkulárka by hanbou šla do penze.
"Mám do něj šťouchnout?"
"Nech ho bejt, když konečně usnul."
Po pár minutách se na tvrdé podlaze převalil a prohlásil:
"Já nemůžu zabrat."
Když slyšel náš smích, prohlásil:
"Vy nevěříte nemocnýmu, ste pitomí, ale i vás dojde.
Škoda, že už se nebudem takhle titulovat, možná proto, že nejsme pitomci, zmoudřeli jsme.
A ještě pár fotek
Velkou část fotek jsem zde na blogu zveřejnil u jiných článků, ale kvůli sedmdesátinám, ať je všechno pohromadě.
Ač doba prázdnin a dovolených, sešlo se nás hodně. Mnozí, kteří brali kalendář na ten který rok, jako zákon, byli nervózní. Co je to za volovinu?
Typické je, že přijel Honza Zajíček, uznávaný veterán, sice Pošťákem osobně pozvaný, ale hlavně zvědavý, novinkám se nevyhýbal, pochody byly jeho život.
Stovka měřila více, prý o 10 kiláků, ale oni ti dálkoplazi bývají stejní jako rybáři, když ukazují jak velká chycená ryba byla. První stovka, kterou jsem zabalil v polovině. Už nevím proč. Únava, lenost? Zbytečné úvahy.
Tonda měl připravené figurky, které dozajista koupil za svoje peníze. Pro nejstaršího, pro nejvzdálenějšího, pro prvního v cíli, pro posledního. Vláďa Lerch z Olomouce, člověk, který chtěl jen běhat a závodit, ambiciózní, jestli mě paměť neklame, dokázal po letech uběhnout 100 km za 7:01 (?) nebo 6:59? Výborný sportovec. Na Pošťácké se točil kolem Jitky Havlové, došel s ní a při vchodu do tělocvičny jí přidržel dveře, pustil napřed. Gentleman. Čekal ho Pošťák s malou dřevěnou figurkou želvičky pro nejpomalejšího. Málem ho trefil amok. No, přežil a nedávno jsem s ním mluvil, pamatoval si, smál se. Prý má želvu ještě schovanou.
Jak bylo tehdy zvykem, po stovce jsme přespali ve spacácích na podlaze tělocvičny a v neděli se přesunuli do České Třebové, vylezli na Kozlovský kopec, pod ním v Kozlově jsme navštívili chalupu, kde nějaký čas pobýval Max Švabinský. Ortodoxní turisté by byli nadšení poznávací činností, pak jsme šli do hospody.
Těžko zapomenout na takové akce, kde bylo důležitější se zúčastnit.
Pošťák se namlsal. Už v lednu příštího roku zajistil ubytování v chatové osadě v Klopotech mezi Ústím a Brandýsem nad Orlicí. V chatách byla nula, mluvím o stupních Celsia. Už tam se začala tvořit skupinka nadšenců, nebažících po velkých výkonech.
Tehdy nebylo mnoho pochodů v létě a tak druhý ročník Pošťácké stovky měl slušnou účast. Vedro, zarazili jsme Na vyhlídce nad Vamberkem v turistické chatě. Předložená anglická játra (dělá se to ještě dnes?) byla skvělá, pivo taky. Pro mou partnerku býval vrcholem oběda dortík a káva. V televizi běžel Davis Cup, už nevím, kdo byl soupeřem, jen že na kurtu stál Kodeš. Plzeň chutnala.
Po příjemném posezení jsme už neměli kousek chuti pokračovat. Sešli jsme po značce do Potštejna, odtud vlakem do cíle v Letohradu. Pošťák přímo zuřil, že jsme vzdali, mě napadl, že oba ročníky jsem zabalil, že si z něj dělám srandu. Trochu cholerik, brzy ho to přešlo.
Pošťácké pochody přibývaly. V roce 1974 už v únoru, opět v Letohradě zimní šestašedesátka, v cíli kulturní večer, kde účinkující byli pochodníci. Mírně jsme se opili. Pošťák jenom zářil, zdálo se mu, že je na šťastné planetě.
V dubnu přidal Ousteckou smyčku, v srpnu opět stovku, přesněji řečeno, výlet dlouhý 116 km. S pochodem se přestěhoval do Králíků, byla to jedna z největších prasáren, jakou jsem šel, konkurující Málkovým "šotkovinám". Tentokrát jsem musel, nemohl jsem Tondovi třetí stovku vzdát. Partnerce Vlastě se nechtělo, že Pošťákovi pomůže. Obsadila kontrolu na Králickém Sněžníku. Tam si sedla na hromadu šutrů, které zbyly po likvidaci rozhledny, mimochodem halda tam je pořád, loni jsem u ní byl.
Pikantní bylo, že kontrola seděla v Polsku, kam se tehdy nesmělo, polský pohraničník prý byl neklidný, ale zdaleka ne tak, jako bylo běžné v Krkonoších, kde v rámci československo - polského přátelství českým turistům Poláci kontrolovali občanky snad každých 5 kilometrů.
V pětasedmdesátém se konal zimní pochod v Lukavici, kousek od Letohradu, letní stovka se vrátila do Ústí.
Na rok 1976 byl kalendář dálkových pochodů "přeplněn" Pošťákovými pochody. Byli jsme na zimní 66, konanou v Přívratu, tu jsme zabalili v Lanškrouně. A protože začátkem prosince téhož roku se nám narodil syn, společná dálkoplazecká sezóna pro nás skončila. Přestože jsem se léta létoucí potuloval po pochodech hlavně s dětmi, i sám, začátkem devadesátých let znovu poměrně intenzívně, prakticky pro mě skončila krásná doba, necelých 5 let mezi kamarády, kdy šlo o to, něco ujít, něco poznat a s nikým nesoutěžit. Kdo chtěl závodit, závodil, platilo i naopak. Se závodníky jsem měl kamarádské vztahy. Pořád se k té době ve svých vzpomínkách vracím, skoro jako do doby středoškolských studií.
Netušili jsme, že skončil i Pošťák. Všechny naplánované pochody odvolal. Chodit nepřestal, když jsem ho chtěl potkat, nejspíš ve východních Čechách či západní Moravě. Cesty přes republiku stály dost času i peněz.
Proč Tonda skončil? Na konci článku, kromě fotek, přidávám i pochody, které jsem u něj absolvoval. Stěhoval se z místa na místo. Ústí nad Orlicí, Letohrad, Králíky, Lukavice... Tvrdohlavý, někdy trochu konfliktní Pošťák, se těžko se domlouval s pořádajícími jednotami, pod jejichž hlavičkou musel akce pořádat.
Tvrdil, že pořádá pochody pro kamarády a nebude od nich vybírat žádné startovné. Vyžadoval i na majitelích sokoloven totéž. Ubytování zdarma, přece můžou být rádi, že k nim přijedou lidé z celé republiky. Pokud si někdo myslí, že jenom dnešní doba přepočítává všechno na peníze, mýlí se. I tenkrát údržba objektů něco stála, nikdy nic nebylo zadarmo, jak se nám snaží tvrdit komunisti. I bezplatné zdravotnictví musel někdo zaplatit, školství jakbysmet. To je ale debata na jiné téma.
Pošťák platil spoustu věcí ze svého, upomínky mu tiskli často načerno známí. Za kafe nebo flašku.
Pochod od pochodu více dělali kontroly kamarádi z celé republiky. Atmosféra byla výtečná, ale domovská Tondova jednota z Ústí řekla dost.
Ti lidé, kteří se pošťáckých akcí zúčastňovali, jsou staří pamětníci, případně už nejsou.
Můj styk s Pošťákem v současnosti spočívá v novoročních přáních, v ironických pozdravech v případě jubileí, jsme prakticky stejně staří. Bohužel, tenhle hypochondr na penzi nemá telefon, mobil, o počítačích ví jenom, že jsou. Kdo ví, jestli. Takže tu o něm můžu psát do aleluja, třeba i lhát.
Potkávali jsme se na Horolezeckých stovkách, které jsem se snažil chodit i v době, kdy jsem se věnoval jenom dětem. Tam jsme celou noc prokecali, hlavně on mě informoval o všech nemocech, které ho postihly. Na rozdíl ode mne, který jsem jeden čas vyzkoušel i téměř atletické závodění, on jen chodil a popobíhal. Jak se začalo rozednívat, pravidelně mi říkal, že se trošku proběhne, je mu zima, že ho určitě doženu. Jenom jsem se smál, tak ahoj za rok.
Byl lepší, o tom není třeba diskutovat. Dokázal mi vynadat, že on musí všechno dohánět vůlí, zatímco já mám fyzičku od narození. Snad mi záviděl moje nohy připomínající sloupy a těžký dolejšek těla, sám byl od přírody rostlý, aby se schoval za proutek březový.
Koncem roku 1979 bylo vyhlášené takzvané sledování stovkařů. Bral jsem všechno jako zajímavost, s Honzou Zajíčkem jsme si psali, on chtěl, abych přemluvil k účasti Pošťáka. Přemlouval, přemlouval, dopisy psal, že bude umístěný hodně vysoko. Odepsal mi něco jako "trhni si nohou", vysvětloval mi, že tohle soutěžení není jeho gusto. Když jsem již velice brzy sledoval, jak se ze zajímavosti stala šílenost, dal jsem mu za pravdu a bylo mi líto, že jsem se nezachoval stejně jako on.
Pořádal později různé akce pro mladé lidi ve Starém Městě pod Sněžníkem, soukromé akce, škoda, že si sám nezaložil rodinu. Neměl by pak čas na studování všech možných nemocí. Zdravý člověk se nemá nemocnému posmívat a já nevím, co Tonda měl za nemoci doopravdy. Občas nás zval, rodina je kromě radosti i starost, měli jsme málo času. V roce 1995 jsem se vypravil do Broumova, kam mě pozval na pochod, kde pomáhal kamarádům. Pořadatelé mi sdělili, že Pošťák měl sice přijet, ale vlezla mu do toho operace. Nevím, co mu tenkrát na těle odřezávali, poslal jsem mu aspoň pohled.
Abych nějak zakončil článek k Pošťákovu jubileu. Nespavec to byl. Tvrdil. Někde v jakési tělocvičně spal vedle nás, začal chrápat, cirkulárka by hanbou šla do penze.
"Mám do něj šťouchnout?"
"Nech ho bejt, když konečně usnul."
Po pár minutách se na tvrdé podlaze převalil a prohlásil:
"Já nemůžu zabrat."
Když slyšel náš smích, prohlásil:
"Vy nevěříte nemocnýmu, ste pitomí, ale i vás dojde.
Škoda, že už se nebudem takhle titulovat, možná proto, že nejsme pitomci, zmoudřeli jsme.
Co jsme si od Pošťáka, kromě dobré nálady, vozili?
A ještě pár fotek
 |
| V roce 1972 se Český kvadrant šel též přes Šumavu |
 |
| Opět Český kvadrant 1972, tentokrát ovšem už jinde, tipoval bych Rychnov u Nových Hradů. Ten úhledný, slušně vypadající hoch uprostřed je Pošťák. Pijou sedící Pepík Bursík, stojící Láďa Lokvenc. Fotil Jarda Kopec - Lachtan, který v soutěži dostal za fotku třetí cenu. Jmenovalo se to "Svačina" nebo "Odpočinek", prostě vtipně. Myslím, že hlavní okrasou fotky jsem byl já a moje budoucí manželka. |
 |
| Litoměřice 1972 |
 |
| Mladkov 1972 |
 |
| Mladkov 1972 |
 |
| S Jitkou Havlovou, Český kvadrant 1973 |
 |
| Záhvozdská stezka 1973, pořádaly Hejnice |
 |
| Na hradě Buchlově spolu |
 |
| Tak ahoj, dědku! |
Velkou část fotek jsem zde na blogu zveřejnil u jiných článků, ale kvůli sedmdesátinám, ať je všechno pohromadě.
1 komentář:
Tak je to Mladkov! Já si to říkala, když jsem tu fotku viděla dřív! Jojo, tam je tak krásně! Byli jsme tam na svatební cestě (r. 2010), bohužel jen na pár dní. Muž si to tam užíval skoro celé léto, dělal na nové trati z Jablonného do Lichkova. Občas mu tu práci závidím :o) Udělat si v okolí pořádnej puťák, po tom strašně toužím. Ale musíme počkat, až trošku povyrostou dětičky... Šli jsme tenkrát aspoň kolem Boudy (?) do Králík a zpátky vlakem. Ó jé.... :o)
Vendula
Okomentovat