Mám rád České středohoří

Niagarské vodopády, Čínskou zeď, Island, Karlštejn, Nový Zéland fotí kdekdo. Co takhle vyndat z vlaku bicykl a vyrazit mezi kopce, jejichž jména skoro nikomu nic neříkají. A což teprve názvy vesnic. Raději jsem je fotil, aby mě někdo nepodezříval, že si je cucám z prstu.

Nádherný kout české země. Tady se stýkal živel český s německým. Je to dobře vidět na názvech, často nevíme, jestli, který jazyk ovlivňoval druhý. Zařadil jsem pár starých pohlednic, ve kterých před sto lety pulsoval život.

Něco zachraňují chalupáři, něco místní občané, kterých spíš ubývá. Jak by vypadaly vesnice, kdyby nebyli odsunuti obyvatelé mluvící německy? Těžko říct, i jinde v Evropě se malé vesnice vylidňují.

Zbývá krajina, která určitě není tuctová. Ty kopce, mnou vyfocené, znám, byl jsem kdysi nahoře. Teď na mě čekají, protože zdola jsou taky pěkné. Hezky jsem se vymluvil, co? Když už na pořádný vrch nevylezu.

Ale poloprázdné silničky mezi vesničkami nejsou cyklostezkami podél vodních toků, nohy si svoje užijí.

Hodně se léty změnilo, album starých pohlednic, které sebou vozím, je obsáhlé. Není toho příliš, co se srovnávat dá. Něco určitě dám do srovnávacích fotek, ale následujících záběrů je mi líto jen tak odložit.

České středohoří je velké, takže zatím nehodlám končit.

Pod Lovošem je vidět léta rozestavěná dálnice

Milešovka se vnucuje cestou hodně často

Boreč, v pozadí Sutomský vrch

Boreč nad Režným Újezdem

Milešovka, v popředí Ostrý

Kletečná

Hora, Horaberg, dnes ji nazýváme Lipskou horou

Ostrý, za ním Milešovka

Lipská hora

Kdo zná Lovoš jen z Lovosic, těžko ho pozná

Nad Kocourovem je Lhota

Lipská hora

Loučím se s Lipskou horou

Skalka

Košťálov

V dáli se hlásí Hazmburk

Facebook - Václav Víšek