Lezení na kopce mě přestalo bavit.
Moje nohy to už nebaví.
Na kdejakou krtinu jsem musel a čuměl dolů, co se děje po lučinách a skalinách, nadšeně jsem toto sděloval pivním kamarádům, kterým to bylo šumafuk.
Ostaš je stolová hora, česká, naše. Je opředen legendami, v době pobělohorské se ve skalních útvarech skrývali čeští bratři, bájná hora. Báje vymýšleli lenoši, kterým se nechtělo lézt nahoru. Horolezci se zde vyskytují, známí podivíni.
I já na kopec vylezl. Kvůli dětem, samozřejmě. Tahal jsem je všude, chudinky.
Však nás tu někdo vyfotil. Ten větší jsem já, bylo mi tehdy 41, ti trpaslíci jsou moje děti násilně na kopec zavlečené.
Krajina pod kopcem? Krásná, hezká, země česká.
Z Ostaše jsme museli na vlak přes Polici nad Metují. Kdyby na náměstí zrovna nebyly houpačky, které děti zajímaly víc než bájný kopec, ani bych si na město nevzpomněl. Jen vzpomínka, ze které mě dodnes mrazí. Špatně jsem se podíval na jízdní řád, došli jsme na zastávku, akorát vlak jel, měl deset minut sekeru. Snad ho vládce Ostaše pozdržel, jinak nevím, jak bych zvládnul cestu do kempu za Teplicemi nad Metují s třemi unavenými caparty, nejmladší ještě ne čtyřletá. Děti dostaly ochranu zhůry před bláznivým tatínkem.
Na kopce už lezu jen výjimečně, koukám na ně zdola a tvrdím, že dole je taky hezky. Co jiného mi zbývá
Čekat v Náchodě na vlak, když mám kolo. Těch s bídou 20 kiláků snad ujedu. Podle Metuje vede hezká cyklostezka.
A u ní pivo.
Moc cyklistů se řítilo do Hronova, města Jiráskova narození.
To by mistr Jirásek koukal. Možná by nic nenapsal. Byly doby, kdy správná rodina měla v knihovně polici plnou Jiráska. Co by si tam dávali?
V Polici nad Metují mám objednaný nocleh. Už potřetí se mi stalo, že provozovatele zajímalo hlavně, abych měl kde hlavu složit, ani nevěděli, co jsem zač, prostě věřili, že se dočkají mých dokladů a peněz za ubytování. V dnešní době, kdy každý šidí každého a peníze jsou důležité až v první řadě.
V jihomoravském Bzenci, kde mě ubytovatel tahal na burčák a tvrdil, abych neotravoval s penězi, že mi věří, že ho neokradu. Loni ve vesnici u Solnice, dnes tady v Polici, fakt prima pocit.
Krásný sklípek s dobrým vínem tu mají, ale nádherný, ceny neuvěřitelně nízké.
Chudý kraj, sousedí s Polskem, odkud sem nejezdí turisti napakovaní prachama.
Mám dobrou náladu, jestli to dělá víno...?
Po šesté podvečerní se město vylidnilo, ticho, klid, turisti ještě neobjevili krásu malých českých městeček. Je to dobře? Já nevím.
Když už jsem tady, podívám se zdola na Ostaš.
No jo, co dělat. Penny market pod Ostašem.
Ještě jedno optimistické zjištění. Po převratu v roce 1989 se objevily soukromé firmy s krkolomnými názvy, aby snad vypadaly světově. Jedu tímto krajem a vidím spoustu malých českých firem, které se nestydí za české jméno majitele. Jsem optimista, nedožiju se už té doby. Bude líp.
Dobrou noc!
I já na kopec vylezl. Kvůli dětem, samozřejmě. Tahal jsem je všude, chudinky.
Však nás tu někdo vyfotil. Ten větší jsem já, bylo mi tehdy 41, ti trpaslíci jsou moje děti násilně na kopec zavlečené.
Krajina pod kopcem? Krásná, hezká, země česká.
Z Ostaše jsme museli na vlak přes Polici nad Metují. Kdyby na náměstí zrovna nebyly houpačky, které děti zajímaly víc než bájný kopec, ani bych si na město nevzpomněl. Jen vzpomínka, ze které mě dodnes mrazí. Špatně jsem se podíval na jízdní řád, došli jsme na zastávku, akorát vlak jel, měl deset minut sekeru. Snad ho vládce Ostaše pozdržel, jinak nevím, jak bych zvládnul cestu do kempu za Teplicemi nad Metují s třemi unavenými caparty, nejmladší ještě ne čtyřletá. Děti dostaly ochranu zhůry před bláznivým tatínkem.
Na kopce už lezu jen výjimečně, koukám na ně zdola a tvrdím, že dole je taky hezky. Co jiného mi zbývá
Čekat v Náchodě na vlak, když mám kolo. Těch s bídou 20 kiláků snad ujedu. Podle Metuje vede hezká cyklostezka.
V Polici nad Metují mám objednaný nocleh. Už potřetí se mi stalo, že provozovatele zajímalo hlavně, abych měl kde hlavu složit, ani nevěděli, co jsem zač, prostě věřili, že se dočkají mých dokladů a peněz za ubytování. V dnešní době, kdy každý šidí každého a peníze jsou důležité až v první řadě.
V jihomoravském Bzenci, kde mě ubytovatel tahal na burčák a tvrdil, abych neotravoval s penězi, že mi věří, že ho neokradu. Loni ve vesnici u Solnice, dnes tady v Polici, fakt prima pocit.
Krásný sklípek s dobrým vínem tu mají, ale nádherný, ceny neuvěřitelně nízké.
Chudý kraj, sousedí s Polskem, odkud sem nejezdí turisti napakovaní prachama.
Mám dobrou náladu, jestli to dělá víno...?
Po šesté podvečerní se město vylidnilo, ticho, klid, turisti ještě neobjevili krásu malých českých městeček. Je to dobře? Já nevím.
No jo, co dělat. Penny market pod Ostašem.
Žádné komentáře:
Okomentovat