1.2.
Někdy je to na zbláznění, rádio, televize, internet.
Zdravá strava, horem dolem ji člověku cpou.
Podlehl jsem. Kyselý zelí má prý hodně vitaminu, snad C, mně na písmenu nezáleží.
Udusil jsem zelí s cibulí, kmínem, na sádle.
Houskové knedlíky jak je maminka vařila, ne polotovarové.
Do remosky něco bůčku.
Pivo má taky vitamín.
Ty diety nejsou zas tak špatný...
4.2.
Kleknul mi počítač. Jsem jen uživatel, mašince rozumím podobně jako pračce nebo televizi.
První řešení je, že si kleknu vedle počítače a modlím se, prosím ho.
Střídavě mu nadávám, sprostě, samozřejmě.
Vypínám, zapínám, restartuju, ani prd.
Po hodině naskočí a dělá, že se nic neděje.
Snad si skočil na svačinu.
Funguje, já mám radost. Jako když se pohádám s kamarádem a on pak přinese na udobření flašku.
Vlastně je dobře, že tahle podle mnohých neosobní stvůra, se chová někdy jako člověk.
Hurá! Svět nebude ochuzen o výplody mého mozku.
5.2.
Volně přicházím k nádraží ve Veselí nad Lužnicí.
Čtvrt hodiny do odjezdu vlaku, to je na jedno rychlý.
Vidím na ceduli zpoždění 10 minut, tak to je luxusní čas.
Nádražní hospoda je tu dobrá, u výčepu hned pivo platím, sedám si, abych viděl na nástupiště, pohoda.
Čumím do tabletu.
Jako blbec.
Vlak jsem z hospody viděl, zrovna odjížděl.
Dostal jsem vztek, že nemám komu vynadat.
Tohle bych nemohl prožít, kdybych seděl doma na zadku.
22.2.
23.2.
Svatý Matěj
11.3.
Jan Václav Stich (28. 9. 1746 Žehušice – 16. 2. 1803 Praha) byl typický umělec své doby, tedy vrcholného klasicismu. Jako talentovanému chlapci mu umožnil hudební vzdělání hrabě Jan Josef Antonín z Thunu a Hohensteinu. Dostal se k učiteli i do Drážďan, ale hrabě Thun si ho poté povolal zpátky na svoje panství, kde ho využíval nejen jako hornistu, ale také jako součást zámeckého personálu. Byla to tehdy běžná praxe, hráči byli víc než co jiného námezdní řemeslníci a živit kapelu jen pro hraní si mohl a chtěl dovolit málokdo. Muzikanti dělali písaře, sekretáře, zkrátka pro co měli vlohy a schopnosti. Často se stávalo i to, že na panství hledali někoho do kanceláře a pokud adept uměl hrát na nějaký nástroj nebo zpívat, měl prostě u hudbymilovné vrchnosti větší naději na přijetí. Stichovi to ale nevonělo a z panství uprchl. Hrabě Thun za ním dokonce poslal svoje lidi, aby ho našli a vyrazili mu přední zuby, čímž by mu zcela zničili kariéru – na žesťový nástroj si bez zubů prostě nezahrajete, neuděláte nátisk. Stich ale začal ve světě vystupovat pod pseudonymem Giovanni Punto, čímž vodil Thunovy špehy za nos celé měsíce a nakonec se mu nic nestalo. Poznal se s Mozartem i Beethovenem, stal se celoevropsky ceněným hráčem. Podle dobových zvyklostí též komponoval pro svůj nástroj, aby mohl na koncertech zdůraznit své hráčské schopnosti.
12.3.
Tohle mi udělal počítač, než jsem si umyl hlavu.
Když bude pokračovat, mohli bychom to prodávat...
16.3.
24.3.
Jak to bude?
Přiletí čínský prezident s manželkou?
Na Velikonoční pondělí.
Podle našich zvyklostí by měla dostat madam soudružka prezidentová pořádně přes prdel.
To by chtělo statnýho ovčáka.
25.3.
Právě jsem přijal zprávu, že mě čeká velikonoční slevové tornádo. To by chtělo se někam schovat...
22.2.
23.2.
Co já jsem se v životě už nažvanil!
Cítím se vyžvaněný.
Nic mě nenapadá.
Telekomunikační firma mi zrovna nabídla výhodný tarif.
Neomezené klábosení za lidovou cenu, jejíž výši jsem okamžitě zapomněl.
Koupím výhodný tarif a budu kecama ničit nervy všem známým, když je to skoro zadarmo.
Až mi přestanou brát telefony.
24.2.
V dětství mi táta vyprávěl.
"Na Matějskou pouť jsme chodili jenom v sáčku, takový bylo teplo."
Jindy zase:
"Začátkem května napadlo tolik sněhu, že jsme ho odhazovali lopatama."
"To jste měli na sobě ty sáčka?"
Pravil, že jsem blbec.
Nemyslel to doslova, přece jenom jsem byl jeho.
Nevadilo by mi, kdyby mi dnes vynadal.
Už to nejde.
25.2.
Vstávám celej polámanej a to mě dneska čeká Vítěznej Únor.
1.3.
Koukám, že padal sníh.
Mají to blbý ti, co musí někam za prací.
Nejlíp jsou na tom zazobaní penzisti.
Zrovna jsem se chvíli z okna díval na paní, jak se snažila očistit auto.
Nešlo jí to, nechala toho, asi šla na tramvaj.
Mám jiný problém.
Jak se dostat za plynové topení nalepené na zdi.
Chci vyhovět pořekadlu "Březen, za kamna vlezem."
Pít mám zatím co.
10.3.
Zákaz stavění kol k zábradlí.
11.3.
Jan Václav Stich (28. 9. 1746 Žehušice – 16. 2. 1803 Praha) byl typický umělec své doby, tedy vrcholného klasicismu. Jako talentovanému chlapci mu umožnil hudební vzdělání hrabě Jan Josef Antonín z Thunu a Hohensteinu. Dostal se k učiteli i do Drážďan, ale hrabě Thun si ho poté povolal zpátky na svoje panství, kde ho využíval nejen jako hornistu, ale také jako součást zámeckého personálu. Byla to tehdy běžná praxe, hráči byli víc než co jiného námezdní řemeslníci a živit kapelu jen pro hraní si mohl a chtěl dovolit málokdo. Muzikanti dělali písaře, sekretáře, zkrátka pro co měli vlohy a schopnosti. Často se stávalo i to, že na panství hledali někoho do kanceláře a pokud adept uměl hrát na nějaký nástroj nebo zpívat, měl prostě u hudbymilovné vrchnosti větší naději na přijetí. Stichovi to ale nevonělo a z panství uprchl. Hrabě Thun za ním dokonce poslal svoje lidi, aby ho našli a vyrazili mu přední zuby, čímž by mu zcela zničili kariéru – na žesťový nástroj si bez zubů prostě nezahrajete, neuděláte nátisk. Stich ale začal ve světě vystupovat pod pseudonymem Giovanni Punto, čímž vodil Thunovy špehy za nos celé měsíce a nakonec se mu nic nestalo. Poznal se s Mozartem i Beethovenem, stal se celoevropsky ceněným hráčem. Podle dobových zvyklostí též komponoval pro svůj nástroj, aby mohl na koncertech zdůraznit své hráčské schopnosti.
12.3.
Tohle mi udělal počítač, než jsem si umyl hlavu.
Když bude pokračovat, mohli bychom to prodávat...
16.3.
Jak to bude?
Přiletí čínský prezident s manželkou?
Na Velikonoční pondělí.
Podle našich zvyklostí by měla dostat madam soudružka prezidentová pořádně přes prdel.
To by chtělo statnýho ovčáka.
25.3.
Právě jsem přijal zprávu, že mě čeká velikonoční slevové tornádo. To by chtělo se někam schovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat