Kostelec nad Labem - Komenského náměstí

Od dětství v padesátých letech mě společnost usměrňovala, posouvala tam, kde mě potřebovala. Školní docházka, průmyslovka, umístěnka, vojna, vstup do pionýra, do ČSM, do ROH, člověka vůbec nenapadlo, že by mělo být jinak.
Když byl hodnej, i na byt v paneláku došlo.
V roce 1989 mi bylo 46, v roce 1991, kdy jsem skončil jako zaměstnanec, 48. Čas přípravy na důchod? Houby, sdružení živnostníků, něco nového. Kolik nocí jsem nemohl strachy usnout. Poté, co mě vystrašila padesátka, byl jsem samostatný živnostník. Přestože jsem pracoval sám jenom rok a půl, nikdy potom jsem do zaměstnaneckého poměru nevstoupil, octl jsem se v situaci, kdy jsem si musel práci sehnat, sám pracovat, práci odevzdat a těšit, že mi za ni na účet třeba přijdou peníze, doma tři nezaopatřené děti od 13 do 17.
Vytyčování náhradních pozemků lidem, kteří chtěli hospodařit, ale jejich pozemky, které jim komunisti zabrali, řekněme rovnou ukradli. Něco jsem měl u Dobříše, ale největší byl Kostelec nad Labem a sousední Záryby.
Nikdo mi nenařizoval, kdy mám být v práci, což je zdánlivá výhoda. Výsledkem bylo, že jsem pracoval daleko víc než dřív.
Tak nějak proběhlo setkání s městem kousek za Prahou. Práce mě svým způsobem bavila, těšil jsem se, že si někdy později odpočinu...
Všude se tenkrát probíralo ovzduší v severních Čechách a na Ostravsku. Bydlel jsem na sídlišti na jihu Prahy, kde byl relativně čistý vzduch, ráno na Kačerov, pak metrem přes Florenc na Palmovku, hned do autobusu, než jsem pochopil, že už nejsem v posteli, vypadl jsem v Kostelci na náměstí a dostal ránu. Neratovická Spolana a Kaučuk v Kralupech udělaly ze zelinářské oblasti území smradu a nedýchatelna. Ostravsko, Ústecko, to byly lokality pro média, koho by zajímal Kostelec?
Snad nejvíc potěšil bufet na náměstí, kde mi už po ránu natočili pivo. Ano, co pro automobil znamenal benzin, pro mě pivo. Hezkou vizitku předkládám, co? V 73 letech už nebudu lhát, jenom maličkost, nechodil jsem celé dny opilý, normálně jsem pracoval, jen jsem si trochu vylepšoval náladu, však obyvatelé jižní Moravy vědí, o čem píšu.
Koupil jsem si publikaci Jana Nejedla, Josefa Kárníka a Petra Prášila Kostelec nad Labem a okolí na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici v roce 2008. Z té jsem okopíroval staré fotky, které jsem použil při tvorbě koláží, jež nazýván srovnávacími fotkami.
V dnešní době už jezdí do Kostelce autobusová linka Pražské integrované dopravy, kde jízdenkou pro občany po sedmdesátce je občanský průkaz.
Vystupuju na náměstí a žádný bufet s pivem mě nevítá, už bych do něj ani nelezl. Pivo po ránu tolik energie nepřidá, spíš starost, kde mám pořád shánět záchod. Ani těžký vzduch necítím, špatně vidím, špatně slyším, možná ani čuch mi nefunguje jako dřív.
Tak tedy začínám.

Publikace je nádherná se skvělým textem. Pan Nejedlo Kostelec zná, nechám se vodit znalcem. Fotografií je tolik, že mám z čeho vybírat.

Severní strana náměstí, které nese jméno Komenského na první pohled velké změny nezaznamenala, ale první dojem nebývá správný, ač mnozí tvrdí opak. Radnice zůstala radnicí, nejzajímavější je asi změna za radnicí, koloniálu Aloise Morgensterna je zjevně škoda, náměstí ztratilo jakousi celistvost.

Následuje pár záběrů na radnici od jihu k severu.

Měl jsem štěstí na počasí, k tomu stromy, které se zbavují listí a loučí se nádhernými barvami.

Kdyby můj táta pocházel z Kostelce, mohl být mezi kluky, kteří se bez obav motají na vozovce, což by při dnešním provozu nebylo možné.

Ustupuju směrem k jihu, levou půlku záběru zabírá část kostela svatého Víta, radnice se schovává za stromy, vzadu je hostinec U Přemysla, tedy bývalý.

A ještě dál k jihu, kostel už je vidět celý.

Západní fronta Komenského náměstí, kde při mé návštěvě řádila firma, zkrášlující vozovku a chodník. Věž v pozadí patří bývalé Občanské záložně, od ní vlevo je výrazná budova pivovaru a úplně vlevo podle textu publikace stojí lékárník pan Větrovský.

Stejná místa, jen blíž k pivovaru, raději popojdu, tady se pracuje a někdo by mohl usoudit, že jsem flákač, a dát mi práci. V roce 1898 ještě nestála Občanská záložna.

Záložna v plné kráse, záložnou byla do konce čtyřicátých let, potom až do roku 1990 zdravotním střediskem. Co bude s chátrající budovou dále? Snad v dnešní době kostelečtí pochopí, že by spadnout neměla.

Tyhle děti už barák nezachrání, snad vnoučata? Nebo pravnoučata?

Detailní záběr, kde je dobře vidět, co se může stát z krásné budovy. Stojí na rohu náměstí a Jungmannovy ulice, která se ovšem dnes jmenuje Lafkova. Pan učitel Jaroslav Lafek byl též sokolem a v roce 1942 popravený nacisty. Líbí se mi v poslední době v malých místech pojmenovávají prostory po svých obyvatelích, které svět nezná. Jungmann byl jistě velký člověk, vědec, ale pan učitel Lafek je historií města Kostelce.
Vlevo je vidět socha svatého Vojtěcha, kterou přemístili do Přemyslovy ulice a tam byla zničena v padesátých letech. Asi proto, že svatý Vojtěch nebyl komunista.

Severní fronta náměstí pohledem od východu. Vzadu věž záložny.

Tentýž prostor fotografovaný od záložny.

To není obrázek z pouti, bratři Řezáčové ze Záryb začali provozovat autobusové spojení s Prahou. Nějak se mi v hlavě objevila myšlenka (zázrak?), že nějakým Řezáčovým jsem také vytyčoval pozemek, jestli se pletu, omlouvám se, hlavně Řezáčům.

Foceno u radnice.

Po světové válce bylo spojení obnoveno v roce 1925. Autobus modernější a pasažéři, podle oblečení, žádní nazdárkové.

Vlevo radnice, vpravo je vidět hospodu, dokonce hotel U Přemysla. Při svých výdělečných činnostech jsem se těšil do Kostelce, že se dobře najím. Před dvaceti lety tam byly tři (možná víc) hospody s chutnou kuchyní. U Přemysla byla jedna z nich. V budově dnes sídlí centrum levného nákupu. Jsi-li chudý, vejdi.

Já vím, že se motiv opakuje, ale doba je jiná včetně drobností, třeba bývalá trafika paní Cerhové. Dvě vzrostlé lípy uprostřed parku prý zasadil kostelecký rodák František Otta, co založil fabriku v Rakovníku, budoucí Rakonu.

Kostel svatého Víta.

Na náměstí byly kasárny, houfnický pluk dělostřelecký Františka Josefa I., později jezdecké kasárny Československé armády. Po druhé světové válce garáže ČSAD, pak JZD, nakonec autoservis. Začátkem 90.let hořelo a od té doby oplocený pozemek v soukromých rukou. Malý domeček vpravo bývalo kadeřnictví.

Totéž místo, jenom pohledem z většího odstupu.

Dům rodiny pana Ladislava Drimla. Snad se patří poděkovat dnešním soukromým majitelům objektu, že mají úctu k domu. Včetně kytiček v oknech.

Pán ve dveřích prý je pan Driml sám.

Tyhle děti by ještě mohli žít mezi námi. Asi už v jiné kondici. Už by na něj křičeli "Dědo, nemotejte se tady, překážíte, zdržujete, tady budujeme kapitalismus.

Na západní stranu náměstí  se vracím hlavně z důvodů, že stavební firma tady překáží a těžko vyhání penzista s olezlým batohem moderní stavební stroje. Tak se vždycky vrátím, když oni jdou třeba na svačinu nebo jinam.

V publikaci jsou objekty vyjmenovány včetně dnešního stavu. Historii si kupte, knížka je krásná a dnešek? Vydáno 2008, to znamená, že už je všechno jinak. Ale ty moje fotky jsou opravdu z listopadu 2016.

Pan Jaroslav Lafek byl nejen učitel, v domě rodiny Lafkových (vlevo od měšťanské školy) měli i pekařství, prostě místní podnikatelé, kteří byli pro komunistickou dobu nezajímaví, pokud ne přímo vykořisťovatelé.

Napravo byl hotel Adria, kde je dnes školní jídelna.

Hotel Adria, školní jídelna a taky stanice autobusu do Prahy a dalších vesnic.

Z oné stanice autobusu ja takový pohled na kostel svatého Víta. Pár aut přibylo.

Pomník Jana Husa z roku 1911 nikomu za 100 let nepřekážel.

Komenského náměstí jsem prošel, fotek je tolik, že nechci do souboru přiřazovat další z jiných míst. Určitě budou, ale slibovat se mi nechce. Už v dětství jsem často šokoval rodiče a staršího bráchu tím, že jsem odmítal slibovat, že se polepším, abych si vymazal trest. Rodiče ze mě bývali nešťastní a v dalším životě nejen rodiče. Já ale nechtěl slibovat nesplnitelné. Málem jako Hus.

Při procházce kostelem jsem fotil a pár fotek je zde.


Další srovnávací fotky z různých lokalit.