Pošťácké pochody

Jsem nachcípanej!

Politicky korektně mám virózu. Slovo viróza nemám rád, nejsem si jistý při jeho psaní.

Je mi blbě, ležet se mi nechce, číst by se chtělo, nějak to nejde, u počítače se sedí a když usnu, můžu upadnout nejdál na zem.

Před 6 lety jsem vyhlásil, že uspořádám své vzpomínky na dálkové pochody

Začal jsem s velkou vervou, ale tohle mám celý život, pořád mám pocit, že mi někde něco jiného utíká, zapomenu, co jsem chtěl. Přibyla mi léta a já se začal vymlouvat, že za všechno může stáří...

Aspoň o Pošťákovi musím něco napsat. Už jsem ho na těchto stránkách několikrát pomluvil, ale jak to vlastně tenkrát bylo. Pokud jsem už o tom psal, no dobře, můžu se splést, že jo, jsem starej.

Na jaře 1972 se nás pár sešlo v Domažlicích na chodbě sokolovny (?) večer. Start i na stovku byl až ráno, ubytování zajištěno, několika se ještě nechtělo do pelechu, měli jsme chuť pokecat.

Moc jsme se neznali, jen podle vidění, skoro jsme se museli navzájem představovat. Jindra Štrunc z Plzně, Vlasta Shánělová se svou kamarádkou Majkou, já, a nenápadný, slušně vypadající člověk z České Třebové. Jestli jsem na někoho zapomněl nebo někoho přidal, pardon, v životě se stanou horší věci.

Tonda Musil, údajně z České Třebové, pracující jako telefonní technik v Ústí nad Orlicí používal ke korespondenci adresu Telekomunikace Ústí nad Orlicí. Pod jejich hlavičkou i on sám posílal svou poštu. Proč? Aby ušetřil, to jsme dělali všichni, když jsme měli možnost.

"Ty seš vlastně pošťák.", zaznělo.

Kdo to řek, bůhví, na tom nezáleží, Tonda sám po letech tvrdí, že já, mně se spíš zdá, že Jindra, svět se bude dál točit a naše zásluhy spadnou do zapomnění.

V každém případě se stalo, že už další týden se Tondovo nové jméno šířilo velice rychle, jak to bývá v rámci kamarádských styků. Patřili jsme do skupiny lidí, kteří měli chuť a čas  týden co týden trápit svoje nohy.

Čas? Socialistická společnost si hodně zakládala pracovní morálce, dodržování pracovní doby, proto se všechno šidilo. Já jako zeměměřič jsem už v pátek práci moc nedal, myslím, že podobně na tom byl i Tonda, který objížděl lokality a když měl hotovo, zmizel. Není nic horšího, než když vás někdo vidí se flákat. Když nemám, co dělat, zašiju se, vojenské zvyky byly v civilu použitelné.

Slovo Pošťák se začalo psát s velkým písmenem, on sám dosud nenápadný, se trochu rozčiloval, pak pochopil, že to není správný postoj. Rozhodl se využít náhody.

Během prázdnin se tehdy žádné dálkové pochody nekonaly, na začátku července Mladkov, na konci srpna Český kvadrant, mezitím se party těžko dávaly dohromady, každý měl nějaké soukromé povinnosti.

Pošťák rozeslal propozice na začátek srpna 1972. Stovka v Ústí nad Orlicí. Sjelo se nás dost, Tonda se vybavil, nechal si vyrobit razítko, (zvětšené na počátku článku), diplom vyhotovil na formuláři pro telegram (pamatuje se ještě někdo, že existovaly telegramy?), po pochodu místo pro spacáky v tělocvičně.

Už se nepamatuju, proč jsem tehdy ušel jenom noční padesátku. Šlo o první stovku, kterou jsem zabalil. Nechtělo se mi? Fakt nevím.

Mou partnerku Vlastu odvedl do cíle celé stovky sám velký Pošťák. Ohromná atmosféra, zúčastnil se třeba Vláďa Lerch, který chtěl neustále závodil. Doprovázel Jitku Havlovou a došli spolu do cíle poslední. Byly připravené drobné dárečky pro nejvzdálenějšího účastníka, pro nejrychlejšího, pro posledního. Vláďa dal galantně ve dveřích tělocvičny přednost dámě, tedy Jitce a obdržel dřevěnou želvičku, cenu pro posledního. V první chvíli dostal vztek, který ho po chvíli přešel.
Všeobecně se soudilo, že stovka měřila 110. Nešel jsem jí, ale už jsem znal, co pochodující říkají. Měřila-li stovka 80, všichni mlčeli, chraň Bůh, když byla dlouhá 101, už se křičelo něco o stodvacítce... Jako rybáři, jako rybáři, když ukazují, jak veliký byl jím chycený kapr.

Byl jsem odpočinutý, vyspalý, trochu jsem příchozím záviděl, no už se stalo. Přijel i Honza Zajíček, který byl považován za jakéhosi guru stovek. I pro něj měl Pošťák připravenou malou upomínku. Myslím, že upomínky byly koupené za Pošťákovy peníze, on byl zásadně proti startovnému, tvrdil, že když někdo něco pořádá pro kamarády, má přiložit ruku k dílu a ne si nechat platit. Hlavně díky tomu se pošťácké pochody stěhovaly po celém okrese a po několika letech se na ně už jen vzpomínalo.

5.8.1972 DP  POŠŤÁCKÁ STOVKA

Ústí nad Orlicí - Klopoty - Bezpráví  - Perná - Brandýs nad Orlicí - Skrovnice - Hájek - Polom - Potštejn - Brná - Litice nad Orlicí - Česká Rybná - Hejnice - Křižánky - Žampach - Potočnice - Valdštejn - Ústí nad Orlicí  50 km

Ze soboty na neděli jsme se vyspali na podlaze v tělocvičně a Pošťák nás vyzval na výlet. Přejeli jsme do České Třebové, šli jsme lese na Kozlovský kopec lesem, plným malin. Na kopci ke chata a kousek pod ní chalupa, kde jeden čas přebýval u svého budoucího tchána malíře Vejrycha i Max Švabinský.
Prováděla nás a vyprávěla nám paní, která byla s těmi osobnostmi spřízněná. Krásná neděle, sešup do České Třebové a vlakem domů.
Když vzpomenu na dálkové pochody, vybaví se mi vždy tenhle víkend a skoro mě mrzí, že jsem tento styl později opustil. Leč čekaly mě časy, kdy jsem častokrát svoje děti na takové výlety vodil.
Pošťákovi se pořádání zalíbilo.
Trochu vlk samotář, který toužil po společnosti, ale nehodlal žít v kompromisu, svérázný typ, který asi nikomu schválně neublížil.
Hned po Novém roce nás pozval na setkání dálkoplazů. Vystupovalo se z vlaku na zastávce Bezpráví, bydleli jsme v chatové osadě nějakého SSM, v chatičkách se netopilo, vzpomínám, že s námi bydlel v chatičce, Jarda Kopec, zvaný Lachtan, také jeden ze svérázů, jakých jsem poznal na těchto akcích hodně. Na razítku, stavěném z dětské tiskárničky změnil Klopoty na Poklopoty a než si toho Pošťák všimnul, měla většina účastníků razítko jiné než správné.
13.1.1973 DP SETKÁNÍ DÁLKOPLAZŮ

Klopoty - Říčky - Ústí nad Orlicí - Přívrat - Kozlovský kopec - Hory - Česká Třebová - Lhotka - Dlouhá Třebová - Ústí nad Orlicí - Říčky - Klopoty  40 km 

Už v únoru se konal nový pochod v kalendáři. Letohrad není od Ústí nad Orlicí daleko, ale je zjevné, že došlo k mírnému odklonu Pošťáka od mateřské jednoty v Ústí nad Orlicí. 

10.2.1973 DP  POŠŤÁCKÁ ZIMNÍ ŠESTAŠEDESÁTKA

Letohrad - Verměřovice - Dolní Čermná - Horní Čermná - Halda - Výprachtice - Čen­kovice - Suchý vrch - Červená Voda - Mlýnice - Valteřice - Výprachtice - Bystřec - Verměřovice - Letohrad  66 km

Zvláště zimní akce, šestašedesátky a setkání mi splývají dohromady, když je něco poprvé, pamatujeme si. Proto bychom měli dělat pořád něco poprvé. Kdo si má všechno pamatovat, po 40 letech.

Druhý ročník Pošťácké stovky startuje z Letohradu. Byla jednookruhová. Horko, dusno. Trasa zamířila do Orlických hor. Vše probíhalo v pohodě, cesta nádherným krajem a také kolem chaty Na Vyhlídce nad Vamberkem. 
Dali jsme si skvělá anglická játra, jak se tomu říkalo, s bramborem, tatarkou, točili Plzeň, kávu, zákusky, v televizi probíhal zápas v Davis cupu. Jan Kodeš tenkrát hrál. Strávili jsme v hospodě tři hodiny a už se nám nikam nechtělo, seběhli jsme jen do Potštejna na vlak. Cestou z nádraží jsme narazili na Pošťáka, měl radost, už jdeme, po informaci, že jdeme od vlaku s námi málem nemluvil a mě napadl, že loni jsem stovku zabalil, letos znova, že mu to dělám schválně. Těžko jsme ho chlácholili.
4.8.1973 DP  POŠŤÁCKÁ PADESÁTKA

Letohrad - Bredůvka - Šedivec - Žamberk - Rokytnice v Orlických horách - Hanička - Anenský vrch - Říčky - Julinčino údolí - Pěčín - Slatina nad Zdobnicí - Na Vyhlídce - Potštejn   50 km

A přišel rok 1974.
Lednové setkání se konalo v Lukavici, což je dlouhatánská vesnice mezi Letohradem a Žamberkem, bydlel v ní mladý hoch, který si nechal říkat Bača. Teď jsem si vzpomněl, že se jmenoval Vladimír Hubálek. Asi to bylo tenkrát, kdy se po turistice hodně pilo, jinak se na pošťáckých akcích nechlastalo, on Pošťák byl takřka abstinent, co ho znám, dbal o svoje zdraví, naposledy před třemi roky jsem ho potkal na funuse, stál ve dveřích nekuřácké hospody, protože prý cítil, že uvnitř si někdo zapálil.
Říkal jsem mu vždycky, že je hypochondr, protože jsem tak mluvil z očí do očí, nejedná se o pomluvu. on není tuctový typ, nakonec nemůže být úplně normální, když kamarádil se mnou.

26.1.1974  DP SETKÁNÍ DÁLKOPLAZŮ

Lukavice - Žamberk - Kunvald - Zemská brána - Čihák - Klášterec nad Orlicí - Kraví skok - Pastviny - Nekoř - Líšnice - Lukavice   41 km

Šestašedesátka opět v Letohradu.

9.2.1974  DP POŠŤÁCKÁ ZIMNÍ ŠESTAŠEDESÁTKA

Letohrad - Šedivec - Bredůvka - Sobkovice - Jamné nad Orlicí - Čenkovice - Vý­prachtice - Koburk - Dolní Heřmanice - Horní Heřmanice - Chudoba - Albrechtice -  Lanškroun - Jakubovice - Dolní Čermná - Verměřovice - Letohrad  66 km

7.4.1974  DP OUSTECKÁ SMYČKA

Ústí nad Orlicí - Libchavy - Lanšperk - Horákova  kaple - Třebovské stěny - Horní Houževec - Knapovec - Ústí nad Orlicí - Říčky - Klopoty  - Bezpráví - Perná - pomník J.A.Komenského - Orlík - Sudislav nad Orlicí - Řetůvka - Ústí nad Orlicí

56 km

Bylo mu to málo, tři akce do roka. V dubnu přibyla čtvrtá. Ousteckou smyčku vymyslel a uspořádal opět v Ústí.

Krásné jarní počasí, šlo o neděli. V době socialismu se sice v sobotu nepracovalo, ale vrchnost určila dvě, tři, čtyři soboty, na které vyhlásila normální pracovní den, zřejmě jak se který magor na ÚV KSČ vyspal. Cíl nebyl nikde v budově. Šourali jsme se do Ústí poslední, Pošťák nám před cílem rozdal diplomy a my šli na vlak. Tenkrát jsme se rozloučili s kamarádkou Jitkou Havlovou, která šla na opačný směr. Dali jsme si ahoj, výborná holka. Od té doby jsem ji neviděl, slyšel jsem, že je šťastná. Myslím, že se ten rok provdala, přivedla na svět tři děti, už jsme se nepotkali.

Jednou jsme si psali, mluvil jsem s její sestrou. Snad se má dobře, někde u Hradce Králové.

4.-5.8.1974  DP POŠŤÁCKÁ STOVKA

Králíky - Dolní Orlice - Červená Voda -Buková hora - Čenkovice - Jablonné nad Or­licí - Jamné nad Orlicí - Suchý vrch - Horní Boříkovice - Králíky - Prostřední Lipka - Roudný - Horní Morava - údolím Moravy na Králický Sněžník - chata Návrší - Stříbr­nice - Hynčice pod Sušinou - Sušina - Souš - Srázná - Vlaské - Podlesí - Malá Morava - Králíky       116 km

Další velké stěhování. Do Králík či do Králíků? Ne, do Králík bude správné. Pošťák připravil největší lahůdku, skutečnou prasárnu, chtěl nás vidět na Králickém Sněžníku. Když se dnes podívám na trasu a zvláště profil pochodu, myslím, že by mu záviděl i Franta Málek.

Dva roky po sobě jsem Pošťáckou stovku nedošel, sám sobě jsem dal závazek, že tentokrát musím.

Fyzicky jsem byl ve velké pohodě. Moje nastávající Vlasta viděla, co Pošťák vymyslel a sama mu nabídla, že mu udělá kontrolu, ale jedině na Kraličáku. Takže nešlo o nějaké místo, kam člověka odvezou a on tam dává razítka.

Nakonec Pošťák žádná auta nepotřeboval. Všechno se vyřizovalo, pokud ne pěšky, potom veřejnou dopravou. Kontroly mu obsadili kamarádi.

Vlasta usoudila, že nejvíc na sluníčku bude nejvýš. A nejvyšší bod byla hromada kamení, jež tu zůstala po likvidaci rozhledny, ovšem ležící v Polsku. Asi dnes neuvěřitelné, že se tam překračovat čára nesměla jako třeba v Krkonoších. Také tady hlídal polský pohraničník, ale Vlasta si vylezla na hromadu sutě a čekala na pochodníky i na sluníčko, které nevyšlo z mraku celý den. Kousek níž, u pramene Moravy slunce svítilo na plný pecky.

Zúčastnil se i Honza Zajíček, který se tak rozčílil, že přes hranici nepůjde a snad odjel domů, aniž se stavěl v cíli. Pošťákovi nechal ošklivý vzkaz, dostal podobnou odpověď, no, i dobří lidé se někdy naserou.

Zajímavé snad je, že malér kvůli překročení hranice se nekonal, což by v Krkonoších neprošlo tak levně.

Když vyšel kalendář dálkových pochodů na rok 1975. mysleli jsme, že se Pošťák zbláznil. Přibyl jakýsi májový šmajd a další. Problém byl, že neměl kde a s kým pořádat. Ani kamarádi, kteří mu rádi posloužili, nezvládali.

Zůstala jen zimní šestašedesátka a stovka.

8.2.1975 DP POŠŤÁCKÁ ZIMNÍ ŠESTAŠEDESÁTKA 

Lukavice - Žamberk - Líšnice - Pastviny - Klášterec nad Orlicí - Zemská brána - Bar­tošovice v Orlických horách - Údolíčko - Horní Rokytnice - Říčky - Rokytnice v Orli­ckých horách - Kunvald -Žamberk - Lukavice    66 km

Start a cíl Lukavice.

A stovka?

1.-2.8.1975 DP  POŠŤÁCKÁ STOVKA

Ústí nad Orlicí - Řetová - Horní Sloupnice - Litomyšl - Višňáry - Morašice - Vidlatá Seč - Chotěnov - Olšany - Jarošov - Budislav - - Toulovcovy maštale - Vranice - Bor u Skutče - Betlín - Dolany - Střemošice - Řepníky - Domoradice - Sedlec - Vraclav - Vysoké Mýto - Dvořisko - Choceň - Brandýs nad Orlicí - Orlické Podhůří - Dolní Lib­chavy - Ústí nad Orlicí     109 km

Už se mluvilo o konci Pošťáckých pochodů, začínalo se a končilo v Ústí. Trasa dobře změřená, delší, asi však nejlehčí, co Pošťák vytvořil.

Měli jsme chvíli před svatbou, chystali jsme se na jiný život.

7.2.1976 DP POŠŤÁCKÁ ŠESTAŠEDESÁTKA

Přívrat 36 km

Zimní šestašedesátka ještě byla, v Přívratu, což je na kopci. Trasa vedla přes Lanškroun a tam jsme se rozhodli, že pojedeme do cíle autobusem. Trasu nemám napsanou. Něco skončilo. Byl to náš poslední společný pochod s Vlastou, pochopitelně, že jsme po letech chodili se svými dětmi, ale sami dva jsme již nikdy nešli.

Vím, že Pošťák pořádal různé akce pro společnost, které už vůbec nešlo o rekordy, byla to setkání kamarádů, dostávali jsme i pozvánky z kraje pod Jeseníky, setkal jsem se s lidmi, kteří se akcí zúčastňovali, ale Pošťácká stovka, kdysi vyhlášená, skončila čtvrtým ročníkem.

S Pošťákem jsme se vídali hlavně jednou do roka na Horolezecké stovce, což byl pochod podle mého gusta, všechno soutěžení o to, kdo nejvíckrát se stovky zúčastní, protože přestalo být zajímavé, kolik jich skutečně odšlape a kolikrát se dopraví mimo své nohy, žebříčky, šlo mimo mě. Soutěž o to, kdo má čas. A já ho pro takovou činnost neměl.

I když jsem zdaleka neskončil, dokonce jsem si i zazávodil, myslím na čas, šlo už o něco jiného, v soukromí se dělo něco daleko důležitějšího.

Fotky.

Hledal jsem, hledal, něco našel, ale málo, skoro nic. 4 fotky, o kterých tuším, že byly pořízeny na zimních akcích, kdy?kde?

Tohle je z Ústí nad Orlicí, to jsme na něco čekali, asi na zahájení. Ten kluk vlevo s odznakem byl snad Pošťákův brácha, jednou se s námi něčeho zúčastnil, nevím. Ten plešatý vpravo je Standa Cach, hovoří se mnou (v kulichu), vedle je Vlasta.

Vlevo hovoří s Vlastou zajímavá postava. Moc toho nenachodil, spíš se motal kolem organizátorů. Pepa Krátký ze Zlína, ani v sedmdesátých letech nepoužíval jméno Gottwaldov. Měl schopnost se leckams vnutit a tak se mu podařilo dostat kalendář dálkových pochodů do tehdy velice populárního Mladého světa. Nevím, co s ním je.

Tvářím se spokojeně po dlabanci z ešusu, samozřejmě hliníkového, abych popudil. Vedle mě je Gerhard Palm, který tedy se nejen živil jako stavební inženýr, ale leccos by vám i spravil s jehlou a nití.

Gerhardova malá dcera dostala od Pošťáka fotku i s věnováním.

Mírně nepovedená fotka, asi kvůli blesku, vpravo sedí Miloš Růžička, zvaný Bazilišek. Pokud vím, pracuje na KRNAPu, pokud tedy narazíte při jednání na KRNAPu na inženýra Růžičku, to je on - Bazilišek.

Zveřejňuju na svém blogu jenom, čeho jsem byl svědkem. Dostal jsem zásilku E-mailem, která se z velké části týká událostí mnou popisovaných.

Tak na závěr:

(bohužel nemůžu najít jméno toho, kdo mi kopie poslal).