Nejen, že se špatně ohýbám, i kalendář mi připadá složitý a sledovat, kdy který měsíc končí, jiný začíná, se mi zdá k nepochopení a tak svoje nepravidelné pindy začínám číslovat, to se snad nespletu, na čísla jsem kanón.
Začátek září, však i pražský dopravní podnik na nás vyrukoval s novými jízdními řády, abychom myšlenkově nezakrněli.
Začátek září, málem se ráno budím, abych do školy přišel včas.
Svědomí mi nedalo a navštívil jsem některé lékaře, aby mi sdělili, co se mnou vlastně je, když si myslím, že mi nic není.
Nenadávají, kdepak, ale přísné pohledy házejí. Co se přestává používat slovo pacient, nahrazuje ho klient, stoupá moje společenská prestiž. Klient - cítím se jako v bance, tedy dávám bacha, aby mě neošidili.
Léky mi přidělili. V duchu obdivuju vrstevníky, kteří ze sebe bez přemýšlení vysypou názvy všech léků, které užívají a které by ještě chtěli užívat. Dokonce vědí, k čemu jsou.
2.9.
Připravuji si věci na nedělní výlet.
Zalehnu a nemůžu usnout, což se mi stává jen výjimečně. Po chvíli dostanu hlad, žízeň, chce se mi spát a nechce. Já, který usne vždy a všude.
Zapnu počítač.
Léky beru už druhý den, začnu v duchu nadávat na doktory, kdyby se mi dostali do rukou...
Začínám být agresivní, už se vidím, jak léky hážu lékařům na hlavu
Z dlouhé chvíle si objednávám vstupenky do pražských divadel.
3.9.
Asi ve čtyři upadám do jakéhosi spánku. Z výletu nic nebude.
Nevstávám v pohodě, kdyby aspoň lilo...
Večer usnu jako dřevo, jestli už někdo viděl prkno spát.
4.9.
Může být rybička čerstvější, než jsem já teď?
Sedím v pohodlném vlaku, všichni jsou na mě milí. Den s velkým Dééé.
Noviny Metro zadarmo, koukám do nich.
Neuběhl ani měsíc, kdy jsem se setkal se jménem Němejc. V Nepomuku mají po něm pojmenované náměstí, to dlážděné, v prudkém kopci. Slavný rodák, kterému zadali oponu v plzeňském divadle a kdyby v pražském Národním neměl protekci Hynais, kdoví, co by se stalo.
I do novin zadarmo se někdy dobré se podívat.
Tak hodně štěstí.
Dařilo se, oběd v hospodě se kuchařům zdařil.
Zítra musím oběhnout divadla, v probdělé noci jsem si objednal lístky asi za tři tisíce.
Odpoledne jdu s bráchou na pivo.
Lékařům jsem prozatím odpustil, ale mají to se žlutou kartou.
8.9.
Starý Rožmitál.
Z názvu je patrné, že jde o předchůdce Rožmitálu dnešního. Ten, aby se odlišil, přidal si dodatek pod Třemšínem a oznámil, že Starý Rožmitál je jeho městská část.
Normální vývoj, však všichni známe některé historická místa, která se aniž chtěla, stala součástí něčeho většího významějšího.
Stává se mi, že přijedu někam, kde jsem předtím nebyl a dýchne na mě historie. Jako na vršku, kde stojí kostel Povýšení Svatého Kříže. Mezi faráři bývali zajímaví lidé, třeba Václav Hájek z Libočan, jenž psal o historii a když mu něco chybělo, klidně vymýšlel. Taky Miloslav Vlk tu farářoval, než komunisti usoudili, že bude lepší, když se bude živit mytím oken.
Místo, kde mě navštěvuje pokora, chvíle bych klidně zapřel, že vlastním mobilní telefon.
Scházím z kopečka a koukám:
Kupodivu nejde o politiku, cvokařina byla poctivé povolání.
Muzeum, stojící naproti, si příslušníci zaniklého povolání zaslouží.
Dvě malé místnosti, plné zajímavých materiálů. Vstup volný a nutný, píšou. Asi to někdo hlídá, člověk by si netroufl cosi poničit. Možná má místo v sobě jakousi energii, která odpuzuje vandaly a blbce.
Tady začíná Alej Johanky z Rožmitálu.
Johanka, manželka Jiřího z Poděbrad. Staré zvěsti tvrdí, že byla politicky schopnější než její manžel, který ovšem slízl smetanu a píše se o něm v knížkách.
Na paní Johanku zbyla alej na břehu Podzámeckého rybníka. Procházka, při které musíte odložit volant, stojí za to, přestože zde neprodávají upomínkové nesmysly.
Kdybych si měl vybrat, dal bych před věhlasem krále Jiřího procházce touto alejí.
Jdete a zapomenete, že dnešní doba je prý k uzoufání uspěchaná a chaotická.
12.9.
4 roky uběhly, dívám se na město Police nad Metují. Shůry, tedy spíš z pěkně upravené vyhlídky.
Tenkrát jsem zde našel levné ubytování, denně jezdil do Náchoda. Na kole, 20 tam a 20 zpátky. Jo, bejvávalo.
Byl jsem čilý, čerstvý sedmdesátník. Patřím mezi ně stále, jen ta čerstvost se snad zhlédla v rybách.
Vinotéka je na svém místě. Měl jsem o ni v duchu strach. Obsazená zákaznictvem, nebo se už taky říká klient?
Sklípek, který chytne za srdíčko. Jako dlouholetému nekuřákovi mi chybí tabákový ozon, který prostě do prostor na pomezí vinárničky a pajzlíku patří. Ať už si o tom zodpovědní myslí cokoliv.
Asi se zde tehdy kouřilo, naše neúspěšnější vláda v historii rozhodla jinak. Snad se mezi sebou láskou nepozabíjejí.
Musím odjet, beru si sebou půllitříček do vlaku, potřebuju společnost.
13.9.
Bio Ponrepo.
Snad v druhé polovině šedesátých let jsem do něj začal chodit. Na Letné vedle hotelu Belveder. Biograf měnil sály, moje nepravidelné návštěvy, nelze jen koukat na filmy.
V neslavně proslulé Bartolomějské ulici už jsou ... dlouho, myslím, že přes dvacet let, občas je poctívám svou přítomností. Bio Konvikt, jméno voní.
Od rána se mi den nezdá, jakoby měl za úkol mi zkazit náladu, ani pokus o vytření podlahy nepomáhá. Panáka bych neměl... prý.
Americký film z roku 1943 Kočičí lidé režiséra, jehož jméno Jacques Tourneur bych měl hledat ve francouzském telefonním seznamu, leč byla zrovna válka.
Objeví se titulky, ozve se hudba, trochu to praská, v roce mého narození ještě nebyl vymyšlený dolby systém. Pro sluch, cvičený na otravně dokonalý poslech, téměř osvěžení.
Zapomínám na současnost, ocitám se v transu. Horror, hříčka, proč bych měl vymýšlet slova, film dlouhý málo přes hodinu. Černobílý.
Proč jsem měl vlastně od rána tu blbou náladu?
14.9.
Kdo by neznal dialog Čochtana a Káči, v dětství jsem ho slýchal u kamaráda na starobylém gramofonu z desky, která nesměla vyklouznout z rukou. Podruhé už neupadla.
Kde je konec gramodesky? Nevím ani, co je s kamarádem.
V mozku utkvěl Werichův hlas "...ještě je mám schovaný..."
Posluchačka Káča, mluvila ji Soňa Červená, která s udivující bravurou přeskočila nedávno životní devadesátku. Její život je plný ohromných úspěchů, o nichž jsme za komunistů měli zakázáno vědět.
Pro nás zůstal jenom zmenšující se počet praskajících gramodesek.
A slova.
"...ještě je mám schovaný..."
Dokument "Červená" paní Olgy Sommerové stojí za zhlédnutí, nezajímá mě politická angažovanost režisérky, aby si někdo nemyslel, že jsem se dal do předvolebního boje. To nechávám babičce Méry.
Protože na výrobě dokumentu se podílela Česká televize, určitě bude k vidění na našich bedýnkách, ale běžte do kina a nefňukejte, že kina dnešní doba zničila. Zničili je diváci, jelikož nechodí.
Ve filmu se na moment objeví zdravícími davy pozdravovaný v roce 1968 tehdejší první československý komunista, Alexander Dubček. Paní Červená prý mluvila tenkrát s dirigentskou hvězdou, Rafaelem Kubelíkem, jestli se nechystá vrátit se do Prahy.
Odpověď zněla "já jim nevěřím".
Něco podobného mi říkal táta. Nikdy nevěř komunistům!
Tolik zla má tahle pakáž na svědomí.
Před lety se schylovalo k tomu, že se po rodičích stanu majitelem bytu, kde jsem se narodil.
Vcházel jsem do domu, na dveřích visel starší pán, něco na nich opravoval. Syn, jenž zde bydlel s mými rodiči, říkal, to je takový místní Brouk Pytlík, dveře jsou jeho disciplína.
Z rozvernosti jednou říkám už sousedovi, že je jako Pat a Mat. Nechápavě se na mě podíval, je bezdětný, na večerníčky se nedíval, ani neměl čas, musel opravovat dveře.
Je to 14 nebo 16 (?) let, víc než prsty na rukou a zouvat se nechci. Jdu z biografu. Na dveřích visí řemeslník, druhý mu radí a pod nimi pan..., nebudu jmenovat, dříve dveře spravoval sám.
Vymýšlím mosaznou cedulku s textem, že tyto dveře dlouhá léta opravoval a o ně se staral pan Ing..... Ne, nebudu zlomyslný.
Doma čeká příjemná práce, včera jsem koupil pálivé papriky, skutečná rajčata. To bude lečo!
Protáhl jsem si vnitřnosti, s nacpaným břichem nebudu nic vymýšlet. myslím, že je čas tento článek ukončit.
8.9.
Starý Rožmitál.
Z názvu je patrné, že jde o předchůdce Rožmitálu dnešního. Ten, aby se odlišil, přidal si dodatek pod Třemšínem a oznámil, že Starý Rožmitál je jeho městská část.
Normální vývoj, však všichni známe některé historická místa, která se aniž chtěla, stala součástí něčeho většího významějšího.
Stává se mi, že přijedu někam, kde jsem předtím nebyl a dýchne na mě historie. Jako na vršku, kde stojí kostel Povýšení Svatého Kříže. Mezi faráři bývali zajímaví lidé, třeba Václav Hájek z Libočan, jenž psal o historii a když mu něco chybělo, klidně vymýšlel. Taky Miloslav Vlk tu farářoval, než komunisti usoudili, že bude lepší, když se bude živit mytím oken.
Místo, kde mě navštěvuje pokora, chvíle bych klidně zapřel, že vlastním mobilní telefon.
Scházím z kopečka a koukám:
Kupodivu nejde o politiku, cvokařina byla poctivé povolání.
Muzeum, stojící naproti, si příslušníci zaniklého povolání zaslouží.
Dvě malé místnosti, plné zajímavých materiálů. Vstup volný a nutný, píšou. Asi to někdo hlídá, člověk by si netroufl cosi poničit. Možná má místo v sobě jakousi energii, která odpuzuje vandaly a blbce.
Tady začíná Alej Johanky z Rožmitálu.
Johanka, manželka Jiřího z Poděbrad. Staré zvěsti tvrdí, že byla politicky schopnější než její manžel, který ovšem slízl smetanu a píše se o něm v knížkách.
Na paní Johanku zbyla alej na břehu Podzámeckého rybníka. Procházka, při které musíte odložit volant, stojí za to, přestože zde neprodávají upomínkové nesmysly.
Kdybych si měl vybrat, dal bych před věhlasem krále Jiřího procházce touto alejí.
Jdete a zapomenete, že dnešní doba je prý k uzoufání uspěchaná a chaotická.
12.9.
4 roky uběhly, dívám se na město Police nad Metují. Shůry, tedy spíš z pěkně upravené vyhlídky.
Tenkrát jsem zde našel levné ubytování, denně jezdil do Náchoda. Na kole, 20 tam a 20 zpátky. Jo, bejvávalo.
Byl jsem čilý, čerstvý sedmdesátník. Patřím mezi ně stále, jen ta čerstvost se snad zhlédla v rybách.
Vinotéka je na svém místě. Měl jsem o ni v duchu strach. Obsazená zákaznictvem, nebo se už taky říká klient?
Sklípek, který chytne za srdíčko. Jako dlouholetému nekuřákovi mi chybí tabákový ozon, který prostě do prostor na pomezí vinárničky a pajzlíku patří. Ať už si o tom zodpovědní myslí cokoliv.
Asi se zde tehdy kouřilo, naše neúspěšnější vláda v historii rozhodla jinak. Snad se mezi sebou láskou nepozabíjejí.
Musím odjet, beru si sebou půllitříček do vlaku, potřebuju společnost.
13.9.
Bio Ponrepo.
Snad v druhé polovině šedesátých let jsem do něj začal chodit. Na Letné vedle hotelu Belveder. Biograf měnil sály, moje nepravidelné návštěvy, nelze jen koukat na filmy.
V neslavně proslulé Bartolomějské ulici už jsou ... dlouho, myslím, že přes dvacet let, občas je poctívám svou přítomností. Bio Konvikt, jméno voní.
Od rána se mi den nezdá, jakoby měl za úkol mi zkazit náladu, ani pokus o vytření podlahy nepomáhá. Panáka bych neměl... prý.
Americký film z roku 1943 Kočičí lidé režiséra, jehož jméno Jacques Tourneur bych měl hledat ve francouzském telefonním seznamu, leč byla zrovna válka.
Objeví se titulky, ozve se hudba, trochu to praská, v roce mého narození ještě nebyl vymyšlený dolby systém. Pro sluch, cvičený na otravně dokonalý poslech, téměř osvěžení.
Zapomínám na současnost, ocitám se v transu. Horror, hříčka, proč bych měl vymýšlet slova, film dlouhý málo přes hodinu. Černobílý.
Proč jsem měl vlastně od rána tu blbou náladu?
14.9.
Kdo by neznal dialog Čochtana a Káči, v dětství jsem ho slýchal u kamaráda na starobylém gramofonu z desky, která nesměla vyklouznout z rukou. Podruhé už neupadla.
Kde je konec gramodesky? Nevím ani, co je s kamarádem.
V mozku utkvěl Werichův hlas "...ještě je mám schovaný..."
Posluchačka Káča, mluvila ji Soňa Červená, která s udivující bravurou přeskočila nedávno životní devadesátku. Její život je plný ohromných úspěchů, o nichž jsme za komunistů měli zakázáno vědět.
Pro nás zůstal jenom zmenšující se počet praskajících gramodesek.
A slova.
"...ještě je mám schovaný..."
Dokument "Červená" paní Olgy Sommerové stojí za zhlédnutí, nezajímá mě politická angažovanost režisérky, aby si někdo nemyslel, že jsem se dal do předvolebního boje. To nechávám babičce Méry.
Protože na výrobě dokumentu se podílela Česká televize, určitě bude k vidění na našich bedýnkách, ale běžte do kina a nefňukejte, že kina dnešní doba zničila. Zničili je diváci, jelikož nechodí.
Ve filmu se na moment objeví zdravícími davy pozdravovaný v roce 1968 tehdejší první československý komunista, Alexander Dubček. Paní Červená prý mluvila tenkrát s dirigentskou hvězdou, Rafaelem Kubelíkem, jestli se nechystá vrátit se do Prahy.
Odpověď zněla "já jim nevěřím".
Něco podobného mi říkal táta. Nikdy nevěř komunistům!
Tolik zla má tahle pakáž na svědomí.
Před lety se schylovalo k tomu, že se po rodičích stanu majitelem bytu, kde jsem se narodil.
Vcházel jsem do domu, na dveřích visel starší pán, něco na nich opravoval. Syn, jenž zde bydlel s mými rodiči, říkal, to je takový místní Brouk Pytlík, dveře jsou jeho disciplína.
Z rozvernosti jednou říkám už sousedovi, že je jako Pat a Mat. Nechápavě se na mě podíval, je bezdětný, na večerníčky se nedíval, ani neměl čas, musel opravovat dveře.
Je to 14 nebo 16 (?) let, víc než prsty na rukou a zouvat se nechci. Jdu z biografu. Na dveřích visí řemeslník, druhý mu radí a pod nimi pan..., nebudu jmenovat, dříve dveře spravoval sám.
Vymýšlím mosaznou cedulku s textem, že tyto dveře dlouhá léta opravoval a o ně se staral pan Ing..... Ne, nebudu zlomyslný.
Doma čeká příjemná práce, včera jsem koupil pálivé papriky, skutečná rajčata. To bude lečo!
Protáhl jsem si vnitřnosti, s nacpaným břichem nebudu nic vymýšlet. myslím, že je čas tento článek ukončit.
Žádné komentáře:
Okomentovat