15.9.
Prčice
Byl jsem malý a maminka mě posílala často do Prčic. Když jsem žvanil nesmysly a dělal vylomeniny, tedy často. Ne, že by holka z vesnice neznala slovo prdel, ale asi měla pocit, že by se její synek neměl učit sprostá slova zrovna od ní.
Mluvím o svém dětství, tedy padesátá léta dvacátého století, v letech, kdy termín "dálkové pochody" nikdo nemohl znát. Výraz "Jdi do Prčic" byl běžný právě mezi lidmi, kteří nechtěli používat slovo prdel. Moderní lidé ve sprostém slovu místo jednoho písmena udělají tečku a jsou slušní. Politická korektnost.
Máma si ze mě dělala šoufky, když jsem jí v roce 1972 sdělil, že také půjdu do Prčic. Její táta prý, tedy můj děda, chodíval pro mouku právě do Prčic, snad tam byla dobrá nebo levná. Bydleli u Lomnice nad Lužnicí, podívejte se na mapu na tu dálku, samozřejmě pěšky. Děda byl prý chodec, jako já, jen mouky jsem příliš nenanosil.
Z dálkového pochodu Praha - Prčice se stala masová akce, při mé jediné účasti se mi v srdci neuložil, do přírody se vydávám kvůli klidu a nezajímají mě nepřehledné davy, asi vzpomínka na mládí, kdy nás nutili k jednotě přímo svazácké.
Tím nechci říkat, že účastníci prčického putování jsou debilové a já génius, jenom nás zajímá každého něco jiného.
Usmívám se, protože moje generace pomalu odchází kamsi, dnešní pochodníci jsou ve značné míře přesvědčení, že výraz jdi do Prčic vznikl kvůli turistice. Má cenu někoho přesvědčovat o své pravdě, hádat se? Proč? Žijme a nechme žít.
Proto mám občas potřebu psát svoje Zápisky starého sklerotika. Vybiju si svoje grafomanské touhy.
A je to!
A je to!
Pro pořádek, dobře vím, že se správně říká jít do Prčice, ale děda chodil pro mouku do Prčic! A já jsem po dědovi. Byl to fešák a kouřil fajfku. Dlouhou.
Česká Sibiř, do které se počítá i dvojměstí Sedlec - Prčice, si návštěvu zaslouží. Cesta autobusem přes Sedlčansko mi připomíná film, kdy se střídá na zakroucených silničkách jeden krásný obrázek za druhým.
Most mezi Sedlcem a Prčicí se opravuje. Johnny servis nemůže chybět.
18.9.
Blízko mého bydliště je restaurace, kde výborně vaří normální jídla za neruinující ceny. Velké porce, pro můj organismus moc velké.
Vyhrabu hliníkové misky, do kterých si jeden čas nechávala přivést oběd maminka, v době kdy už se jí nechtělo vařit.
V hospodě mi objednané jídlo dají do misek, ubude jim starost s mytím talíře, zaplatím, poděkuju, odcházím s úsměvem. Doma sním polovinu, druhou si ohřeju zítra.
Mám radost, za pár dnů opakuju.
Ouha, problém.
Nesmějí mi jídlo do přineseného servisu dát. Hygienik zakázal, nebo hygienička, abych neurazil ženy.
Jedině prý do jakéhosi plastového boxu. Fakt mi nejde o bůra za box navíc. Druhou část jídla v boxu ohřát nemůžu, musím přendavat. S boxem musím do sběru, odpadky narůstají.
Že by lobby výrobců plastových boxů?
Dohodnem se?
Obsluha se skládá z normálních lidí. Přinesou mi jídlo na talíři ke stolu, já si ho přesunu do svých mističek, poděkuju, zaplatím, odcházím, usmíváme se na sebe, ani nezasviním ubrus.
Doma si pochutnám, druhou půlku dám do lednice, zítra v těchže miskách ohřeju, umyju nádobí, mám je čisté pro příště. Jestli ještě nějaké příště bude...
Přemnožili se nám divočáci, pořádají se celoročně hony kdekoliv, střílí se.
Co takhle mezi divočáky zahrnout hygieniky?
Neprozradím hospodu, kde mi tolerovali stěhování pokrmu z talíře. Ti zatím nepostřílení hygienici by byli schopni provozovnu nechat spálit, zbourat, předělat na prodejnu zdravé stravy nebo přednáškovou síň pro odborníky na správné stravování.
19.9.
Cvikov, město v nádherných Lužických horách. Stejně jako jinde v Sudetech mi jde mráz po zádech. Proč jsme zničili místa, o která jsme se měli starat, když už nám je historické okolnosti přidělily? Na tom nic nemění zjevná snaha dnešních obyvatel něco ve městě vytvořit.
Obnovená křížová cesta na Kalvárii, obnovený pivovar, kam jsem zavítat prostě musel. Příjemné prostředí, fajn obsluha, dobré pivo.
Blbá nálada mizí, snad už vnoučata dnešních obyvatel budou žít v pěkném městě.
Zpáteční cesta s pohledem na Klíč.
Kde jinde najdete takový kopec než v Lužických horách?
22.9.
Mapy.cz, nikdy jsem ve svém už poměrně dlouhém životě netušil, že budu mít něco takového k dispozici. Do chytrého telefonu, jak se tomu říká, já nerad, nejsem rád, když je někdo chytřejší než já, jsem aplikaci stáhl loni ve vlaku, je-li náhodou někde wifi připojení, aplikaci aktualizuju.
Pokud nedojdou baterky, skvělá mapa funguje bez připojení, kam se hrabou Google mapy. Tak tedy chytrou krabičku nepoužívám na telefonování, ani s ní nefotím, je to moje mapa. Mám ji v kapse, občas se k ní chovám nezodpovědně, pak právě dojdou baterky. Celý náš svět je na baterky, bojím se, že i já. Hned mám ráno lepší náladu, když cítím, že zatím ještě nedošly.
Za papírové mapy, které začaly vycházet po roce 1990, jsem utratil hodně peněz, určitě víc než za, no dobře, chytrý telefon.
V duchu se kláním opravdu chytrejm a schopnejm, uvědomuju si, kdo přináší pokrok do našeho života. Určitě to nejsou ti, kteří se na nás v současné době kření ze všech možných plakátů, plácají nesmysly všude, kam je pustí i nepustí.
Chtěl bych křičet, můj hlas ovšem slábne, lidi, neblbněte, budou volby, rozhodněte se podle sebe, nenechte si do toho kecat od lidí, kteří za peníze jsou schopní vám doporučovat kdejakého šmejda.
Jaký je rozdíl mezi podvodníky, kteří okrádají důchodce, když jim nabízejí předražené šuntové zboží a mezi těmi, kteří se nechají vyfotit na plakát, kolikrát ani nevědí, co je na něm napsáno, to píšou poskoci. Slibují voloviny, o kterých vědí, že je nemůžou nikdy splnit. Však si je ani nepamatují.
Zařekl jsem se, že se tady nebudu zabývat politikou, slíbil jsem to sám sobě a nesplnil.
Lidi, zapomeňte na předvolební klábosení, nehledejte na kandidátkách menší zlo, malý blbec je pořád jenom blbec.
Nevolte "takticky", volte podle sebe, my starší jsme snili o svobodných volbách většinu života, proč bychom se měli řídit názorem lidí, kteří jsou, možná, stejně pitomí jako leckteří kandidáti.
Dojděte za staršími lidmi, vyzývá kdosi, řekněte mu, koho má volit. Hádejte, kam bych takového člověka s chutí nakopal?
Když pomůžete do funkce hovadu, padá vše na vaši hlavu, nemusíte se na nikoho vymlouvat. Život si máme psát sami.
Řekl jeden důležitý, že píšou volební programy, dávají si s nimi práci a lidi je nečtou, přitom jim říkáme: čtěte ty programy. Nečtou je. Kdo zná film Účastníci zájezdu, tam jsou dva řidiči autobusu Karel a Karel, kteří si notují, říkáme lidem, vracejte ty podtácky, pořád jim to říkáme, stejně je nevracejí, je to s lidma těžký.
Volte jenom ty, o kterých si myslíte, že blbci nejsou. Těžký výběr? Vybrat si životního partnera také nebývá nejlehčí, a stane se, že se s ním později akorát hádáte, jestli prkýnko na záchodě má být sklopené nebo zvednuté. Nebojte se spálit, vám mladším se to ještě stane v mnohokrát.
Věřte, že na světě je tolik krásy, ale nehledejte ji na hnusných předvolebních plakátech.
Politická přednáška, kterou nikdo nebude číst, končí. Odjíždím do kraje,
kterým protéká řeka Metuje.
Cítím se šťastný, když pochopím jízdní řády, dojedu, kam chci, vystoupím ve vsi, kterou jsem nenašel v žádném turistickém průvodci, cítím se svobodný, zvlášť když zrovna nebolí koleno nebo jiná součástka.
Nebojte se, jsem jenom ze dřeva vyřezaný. S hezkejma vočima.
23.9.
Ovařil jsem květák, smíchal s cibulkou připravenou na špeku a másle. Dal do remosky, po půl hodině vmíchal směs, již jsem vymyslel. Kysaná smetana, vejce, šunku, česnek, nastrouhaný čedar (to je druh sýra, nikoliv psí plemeno), trochu pepře, trochu zázvoru. Pekl jsem další půlhodinu, příloha vařené brambory maštěné máslem. Zkrášlit něčím zeleným mě napadlo, nechtělo se mi však ničit muškáty za oknem, letos se mi povedly.
Kdo mě má jiný pochválit, než já sám?
24.9
Plzeň hrála včera pěkný fotbal.
A tak jsem se snadno přenesl od politiky k životu pomateného starce.
Určitě nepatřím mezi takzvané sovy, usínám kolem desáté večerní i u filmů, které mě zajímají. Asi proto jsem si kdysi zakoupil DVD rekordér, nastavím a mašinka nahraje potřebné, zatímco já sním o tom, že omládnu.
Zatím se nepovedlo, ale kdoví, proč zrovna mně by se nemohl stát zázrak.
Filmy si pouštím ve chvílích, kdy nespím, když náhodou i tak usnu, pustím si podruhé, potřetí atd.
Program ČT - Art nedávno uvedl Zločin a trest Ari Kaurismäkiho. Jsem mírně zatížený na díla tohoto Fina, nepamatuju se, že bych od něj viděl volovinu.
U jeho filmů bych zřejmě neusnul v jakékoli hodině. Česká televize 34 starý film otitulkovala.
Úplně jsem se odřízl od všeho, co bych měl v současnosti sledovat a nechce se mi.
Posléze pomatený stařec odchází snít.
Končím Pindy 2.
Most mezi Sedlcem a Prčicí se opravuje. Johnny servis nemůže chybět.
18.9.
Blízko mého bydliště je restaurace, kde výborně vaří normální jídla za neruinující ceny. Velké porce, pro můj organismus moc velké.
Vyhrabu hliníkové misky, do kterých si jeden čas nechávala přivést oběd maminka, v době kdy už se jí nechtělo vařit.
V hospodě mi objednané jídlo dají do misek, ubude jim starost s mytím talíře, zaplatím, poděkuju, odcházím s úsměvem. Doma sním polovinu, druhou si ohřeju zítra.
Mám radost, za pár dnů opakuju.
Ouha, problém.
Nesmějí mi jídlo do přineseného servisu dát. Hygienik zakázal, nebo hygienička, abych neurazil ženy.
Jedině prý do jakéhosi plastového boxu. Fakt mi nejde o bůra za box navíc. Druhou část jídla v boxu ohřát nemůžu, musím přendavat. S boxem musím do sběru, odpadky narůstají.
Že by lobby výrobců plastových boxů?
Dohodnem se?
Obsluha se skládá z normálních lidí. Přinesou mi jídlo na talíři ke stolu, já si ho přesunu do svých mističek, poděkuju, zaplatím, odcházím, usmíváme se na sebe, ani nezasviním ubrus.
Doma si pochutnám, druhou půlku dám do lednice, zítra v těchže miskách ohřeju, umyju nádobí, mám je čisté pro příště. Jestli ještě nějaké příště bude...
Přemnožili se nám divočáci, pořádají se celoročně hony kdekoliv, střílí se.
Co takhle mezi divočáky zahrnout hygieniky?
Neprozradím hospodu, kde mi tolerovali stěhování pokrmu z talíře. Ti zatím nepostřílení hygienici by byli schopni provozovnu nechat spálit, zbourat, předělat na prodejnu zdravé stravy nebo přednáškovou síň pro odborníky na správné stravování.
19.9.
Cvikov, město v nádherných Lužických horách. Stejně jako jinde v Sudetech mi jde mráz po zádech. Proč jsme zničili místa, o která jsme se měli starat, když už nám je historické okolnosti přidělily? Na tom nic nemění zjevná snaha dnešních obyvatel něco ve městě vytvořit.
Obnovená křížová cesta na Kalvárii, obnovený pivovar, kam jsem zavítat prostě musel. Příjemné prostředí, fajn obsluha, dobré pivo.
Blbá nálada mizí, snad už vnoučata dnešních obyvatel budou žít v pěkném městě.
Zpáteční cesta s pohledem na Klíč.
22.9.
Mapy.cz, nikdy jsem ve svém už poměrně dlouhém životě netušil, že budu mít něco takového k dispozici. Do chytrého telefonu, jak se tomu říká, já nerad, nejsem rád, když je někdo chytřejší než já, jsem aplikaci stáhl loni ve vlaku, je-li náhodou někde wifi připojení, aplikaci aktualizuju.
Pokud nedojdou baterky, skvělá mapa funguje bez připojení, kam se hrabou Google mapy. Tak tedy chytrou krabičku nepoužívám na telefonování, ani s ní nefotím, je to moje mapa. Mám ji v kapse, občas se k ní chovám nezodpovědně, pak právě dojdou baterky. Celý náš svět je na baterky, bojím se, že i já. Hned mám ráno lepší náladu, když cítím, že zatím ještě nedošly.
Za papírové mapy, které začaly vycházet po roce 1990, jsem utratil hodně peněz, určitě víc než za, no dobře, chytrý telefon.
V duchu se kláním opravdu chytrejm a schopnejm, uvědomuju si, kdo přináší pokrok do našeho života. Určitě to nejsou ti, kteří se na nás v současné době kření ze všech možných plakátů, plácají nesmysly všude, kam je pustí i nepustí.
Chtěl bych křičet, můj hlas ovšem slábne, lidi, neblbněte, budou volby, rozhodněte se podle sebe, nenechte si do toho kecat od lidí, kteří za peníze jsou schopní vám doporučovat kdejakého šmejda.
Jaký je rozdíl mezi podvodníky, kteří okrádají důchodce, když jim nabízejí předražené šuntové zboží a mezi těmi, kteří se nechají vyfotit na plakát, kolikrát ani nevědí, co je na něm napsáno, to píšou poskoci. Slibují voloviny, o kterých vědí, že je nemůžou nikdy splnit. Však si je ani nepamatují.
Zařekl jsem se, že se tady nebudu zabývat politikou, slíbil jsem to sám sobě a nesplnil.
Lidi, zapomeňte na předvolební klábosení, nehledejte na kandidátkách menší zlo, malý blbec je pořád jenom blbec.
Nevolte "takticky", volte podle sebe, my starší jsme snili o svobodných volbách většinu života, proč bychom se měli řídit názorem lidí, kteří jsou, možná, stejně pitomí jako leckteří kandidáti.
Dojděte za staršími lidmi, vyzývá kdosi, řekněte mu, koho má volit. Hádejte, kam bych takového člověka s chutí nakopal?
Když pomůžete do funkce hovadu, padá vše na vaši hlavu, nemusíte se na nikoho vymlouvat. Život si máme psát sami.
Řekl jeden důležitý, že píšou volební programy, dávají si s nimi práci a lidi je nečtou, přitom jim říkáme: čtěte ty programy. Nečtou je. Kdo zná film Účastníci zájezdu, tam jsou dva řidiči autobusu Karel a Karel, kteří si notují, říkáme lidem, vracejte ty podtácky, pořád jim to říkáme, stejně je nevracejí, je to s lidma těžký.
Volte jenom ty, o kterých si myslíte, že blbci nejsou. Těžký výběr? Vybrat si životního partnera také nebývá nejlehčí, a stane se, že se s ním později akorát hádáte, jestli prkýnko na záchodě má být sklopené nebo zvednuté. Nebojte se spálit, vám mladším se to ještě stane v mnohokrát.
Věřte, že na světě je tolik krásy, ale nehledejte ji na hnusných předvolebních plakátech.
Politická přednáška, kterou nikdo nebude číst, končí. Odjíždím do kraje,
kterým protéká řeka Metuje.
Cítím se šťastný, když pochopím jízdní řády, dojedu, kam chci, vystoupím ve vsi, kterou jsem nenašel v žádném turistickém průvodci, cítím se svobodný, zvlášť když zrovna nebolí koleno nebo jiná součástka.
Nebojte se, jsem jenom ze dřeva vyřezaný. S hezkejma vočima.
23.9.
Ovařil jsem květák, smíchal s cibulkou připravenou na špeku a másle. Dal do remosky, po půl hodině vmíchal směs, již jsem vymyslel. Kysaná smetana, vejce, šunku, česnek, nastrouhaný čedar (to je druh sýra, nikoliv psí plemeno), trochu pepře, trochu zázvoru. Pekl jsem další půlhodinu, příloha vařené brambory maštěné máslem. Zkrášlit něčím zeleným mě napadlo, nechtělo se mi však ničit muškáty za oknem, letos se mi povedly.
Kdo mě má jiný pochválit, než já sám?
24.9
Plzeň hrála včera pěkný fotbal.
A tak jsem se snadno přenesl od politiky k životu pomateného starce.
Určitě nepatřím mezi takzvané sovy, usínám kolem desáté večerní i u filmů, které mě zajímají. Asi proto jsem si kdysi zakoupil DVD rekordér, nastavím a mašinka nahraje potřebné, zatímco já sním o tom, že omládnu.
Zatím se nepovedlo, ale kdoví, proč zrovna mně by se nemohl stát zázrak.
Filmy si pouštím ve chvílích, kdy nespím, když náhodou i tak usnu, pustím si podruhé, potřetí atd.
Program ČT - Art nedávno uvedl Zločin a trest Ari Kaurismäkiho. Jsem mírně zatížený na díla tohoto Fina, nepamatuju se, že bych od něj viděl volovinu.
U jeho filmů bych zřejmě neusnul v jakékoli hodině. Česká televize 34 starý film otitulkovala.
Úplně jsem se odřízl od všeho, co bych měl v současnosti sledovat a nechce se mi.
Posléze pomatený stařec odchází snít.
Končím Pindy 2.
Žádné komentáře:
Okomentovat