Kdyby vyhlásily jižní Čechy nezávislost, stala by se Březnice pohraničním městem, stavěly by se ploty, aby nikdo nemohl sem ani tam.
Blábol? Co může kdo čekat zrovna ode mě. Právě proto zůstávají moje pindy v mém vlastnictví a jakýkoliv náznak spolupráce je oboustranně odmítán. Kdo by snad o spolupráci se mnou toužil, brzy ho touha přejde.
Březnice je Příbramsko, podle velkolepé publikace Karla Kuči leží v Benešovské pahorkatině, ač do Benešova není skok, ale hodně skoků. 462 m nad mořem, kde to měřili, nevím, na náměstí, u zámku, na nádraží? Kdo pospíchá z města na vlak, hodně se zadýchá.
Rád jsem sem jezdil, relativně slušné vlakové spojení pro majitele režijního průkazu umožňovalo se rychle dostat do kraje, kde se dýchal úplně jiný vzduch.
Pár dálkových pochodů se tudy motalo, zimní bláznoviny Honzy Zajíčka, některé se konaly za teplot až pod -20°C. Jezdili jsme sem, brázdili pěšky pokrytí jinovatkou zimní krajinou. Pak jsme se v jakési hospodě vytahovali, jaký jsme frajeři, v historkách upravili teplotu aspoň o 5 stupňů dolů. Nakonec to dělají i jiní, třeba rybáři, když ukazují, jak velkého žraloka ulovili na kus klacku.
Mám železniční trať ze Zdic do Písku a Protivína rád. Jedu-li za bílého dne, zapomínám číst a přemýšlím, že doma televizi konečně hodím z okna.
Březnice je rychlíková stanice, odtud se dá jet nejen do zmíněného Protivína, ale i lokálčičkami do jihočeské Blatné nebo pod Třemšín do nádherného Rožmitálu.
Schovával jsem si srovnávací cestu sem na někdy, což nastalo začátkem července, kdy poklesla teplota snad nejníže od březnových mrazů.
Moc lidí z vlaku nevystupuje, vždyť do centra je kilometr, třebaže z kopce. Staré nádraží vzalo za své. Ještě tu starou poctivou nádražáckou rakousko-uherskou pamatuju. Nevím, jestli byla na spadnutí nebo železniční provoz se rozšiřoval natolik, že překážela, to bych tehdejší budovatele mohl urážet zbytečně. Jsem však moc rád, že zůstal stát hotel bývalý Karlův Týn. Budova, postavená přesně naproti tehdejšímu nádraží, návštěvník, který se tady neubytoval, musel se aspoň zastavil na pivo, na gábl, na kafe, na panáka. A na vlak se čekalo taky příjemně.
Nebydlel jsem tady nikdy, ale nějaké pivo odtud do mě vklouzlo. Ještě v devadesátých letech jsem málem urážel mladou výčepní, že pouští mizernou muziku. Po letech se dveře do hospody zavřely, v moderní nádražní budově vznikl bufet, který fungoval, myslím do předloňska. Smutně jsem vzal na vědomí, že abstinenti zase zvítězili.
Dnes jsem s radostí objevil, že hospoda je otevřená, dokonce i s rakouským názvem Karlův Týn. Dal jsem si pivo, i když jsem neměl žízeň.
Díky hospodě a směru kolejí jsem jakž takž dal srovnávačku do kupy.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Na doplnění další záběr zvenčí, z ulice Ludvíka Kuby, jehož manželka odtud pocházela. Kdysi ulice Nádražní.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Scházím dolů kolem zámku, který patřil až do roku 1945 rodu Pálffyů, Eduard z jejich starobylého uherského rodu se tehdy přihlásil k maďarské národnosti, tím na něj platily podobné zákony jako na Němce, březnický zámek se stal majetkem státním. Spadl pod Národní památkový ústav, jenž se o něj dobře stará. Bez ironie, prosím.
V roce 2006 jsem sem přijel na kole z Rokycan, tehdy jako čerstvý důchodce jsem měl podobné nápady, zámek byl ze všech stran uzavřený, pomyslil jsem si smutně leccos, ale po dnešku jsem rád, že dokonce i stát se dokáže o kulturní dědictví postarat. Zdánlivé maličkosti mě dokáží naplnit optimismem. Jako malý dítě, jako malý dítě...
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
Březnicí protéká Skalice. Mezi zámkem a středem města se jde po mostě přes říčku. Most je pěkný, moderní dobou nezplundrovaný, jsou na něm sochy, starých fotek z okolí mostu a pohledů přes vodu jsem shromáždil hodně, ale léto není vhodné pro porovnávání na vodních tocích. Kvůli listí není vidět nic. Sem určitě ještě přijedu v zimě, to budou dobré srovnávačky.
Mám dokonce svou fotku z 18.11.1989, tehdy jsem koupil své dceři sovětský fotoaparát značky Smena za tři stovky a chtěl ho ještě vyzkoušet, než ho předám Ježíškovi. Bylo druhý den po tvrdě trestané demonstraci studentů v Praze, o níž jsem nic nevěděl. Tímto se též přiznávám, na rozdíl od mnohých dnešních vysoce postavených politiků, že jsem nebyl mezi hrdiny.
Tohle je záběr z Počápské ulice, hledím na kostel svatého Františka a svatého Ignáce.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Zbývající srovnávání už je na Náměstí, s velkým N na začátku, protože se tak prostor skutečně jmenuje. Březničtí nenašli velikána, který by si jmenování zasloužil. Možná ho už hledal dav před radnicí v roce 1920.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Stará fotka je nekvalitní, příliš zvětšovaná, rozmazaná, ale nějak mi nedalo a srovnávačku zařadil. Aby bylo vidět, že Blatenská ulice, z níž se dívám, je už vyasfaltovaná.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Březnické Náměstí mě při mých dřívějších návštěvách nijak nezaujalo. Vlastně trochu širší ulice s provozem. Myslím, že prostor vyřešili zajímavě, je tu hezky. A novou knihovnu si postavili (uprostřed).
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
Následuje pět srovnávacích koláží, různé pohledy na Náměstí směrem k východu, kde stojí kostel svatého Ignáce z Loyoly a svatého Františka Xaverského, jak zní přesný název. Musím si dávat pozor, protože se mi plete slovo Xaverský se slovem Xaverovský, což by mohlo být fópa. Velká budova vlevo od kostela je základní umělecká škola.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
Dnešní srovnávací návštěva v Březnici skončila, mraky hrozily, ale k dešti bylo daleko.
Jiné fotky z procházky jsou ZDE
Žádné komentáře:
Okomentovat