Zdolání Jedlové

Čím jsme výš, tím chladněji. Nemyslím společenské postavení, jde mi o nadmořskou výšku.

Současná vedra jsou přímo balzámem na novinářské starosti, o čem budou psát. Říkalo se okurková sezóna, leč majitelé médií chtějí vydělávat nehledě na vokurky.

Čtenář si rád přečte, co ho trápí. Ve vedrech se nejlíp čte o vedrech, zdánlivá blbost, ale takoví jsme. Zapomeneme na jména politiků, údajně důležitá a vrháme se na sebe, však člověk sám za to může, že počasí je jiné, než by mělo být. A bude hůř.

Ve věku, kdy raději neplánuju další svou existenci, jsem dospěl k názoru, že je zbytečné nadávat na cokoliv, na počasí teprve ne.

Čím větší nadmořská výška, tím chladněji. Šmitec.

Nasedám do rychlíku z Prahy do Berlína, v Děčíně vystupuju, nádražní restauraci právě otevřeli. Nebudu popuzovat abstinenty svou konzumací.

Akorát na jedno zbyl čas a odjíždím osobním vlakem směr Rumburk. V klimatizované soupravě funguje připojení k internetu, málem jsem zapomněl na nostalgii, jak bylo dříve líp.

Železniční stanice Jedlová, snad jediná u nás, která se nejmenuje podle sídla, ale podle hory. Připravil jsem se předem na cestu, vím, že restaurace na nádraží Jedlová je otevřená brzy dopoledne. Bramborové knedlíky, plněné uzeným masem, zelí a cibulka, k tomu Svijany, má cenu vůbec se někam plahočit?

Zvítězil ve mně dobyvatel, jenž prostě musí lézt na kopec, protože je. 

Srovnávací fotky, kterými otravuju, kam vlezu, tentokrát nebudou hlavní mou činností, ale přece...

Moje oblíbená adresa: http://www.fotohistorie.cz/ i v krajině Lužických hor provokuje starými fotkami.

Výsledek se mi trochu nezdá, je těžké se něčeho chytat.

Na nádraží je prý nadmořská výška 544 metrů, je tu ještě cedulka z dob před československých. Vrchol Jedlové 774.

Cesta ne příliš dlouhá, předpokládám, že lesní porosty sluneční svit ode mě odeženou. Jsem prevít, protože mám zjištěno, že na vrcholu by měla být hospoda otevřená.

Taky jsem zeměměřič, vyznat se v mapách bývalo mým povoláním. Kochám se, kochám, až se ocitám  na Tolštejnské cestě.

To už vím, že mi zelená turistická značka někam odešla, aniž by se mě zeptala. Tady jsem neměl být, leč jsem.

Je ale hezky, větřík trochu profukuje, tulácká krev se mi snaží tvrdit, že jsem na správné cestě. Tulák nikdy nebloudí, jen se toulá. Nechybělo mnoho a pustil jsem se do výstupu na zříceninu hradu Tolštejn.

Kopec jak na dlani, nikterak strašlivý, ale moje nohy jsou jiné, než bývaly. Nějak bych se tam vyškrabal, ale dolů...?

Vydávám se na Jedlovou.

A jsem tady. Němci říkají hoře Tannenberg.

Zaplatím 40 korun za půllitr cvikovského piva, na Staromáku bych dal víc. Kdo chodí po horách a holduje zlatému moku, dobře ví, co to je vychutnat vrcholové pivo. V pitomé hlavičce mi něco říká, že tohle přece není žádný horský výstup. Cesta sem je skutečně poměrně pohodlná, pohybuje se zde mládež s koloběžkami. Paní ve věku, kdy se nehodí o něm mluvit, mi říká, že jsem dobrej, že jsem nahoru vylez. To musím vypadat!

Jak jsem se do svých zápisků díval, byl jsem tady jednou při dálkovém pochodu, který pořádali ústečtí šílenci, v záplavě vrcholů, které jsme tehdy museli dobrovolně denně zdolat, jsem na Jedlovou pozapomněl. Možná se špatně rozhlédl.

A tak učiním zadost svému koníčku a vytvořím ještě jednu srovnávací fotku, víc jich nebude.

Budova vpravo neexistuje, za to na Jedlové k dispozici adrenalinový park, ten nechám mladším, na rozhlednu nepolezu, bojím se, že 124 schodů bych snad vyšlapal, ale viditelnost dnes není špičková, stromy kolem nejsou nejnižší. A schody dolů jsou hajzl.

Pokloním se památce Friedricha Schillera, někteří z básníků rádi lezou do kopců. Třeba je tam napadají významné myšlenky.

Mě nic nenapadlo, jen se trochu bojím cesty dolů, chodí mi to z kopců hůř než nahoru.

Pozdravím hospodu.

Zamávám i rozhledně.

Musím nasadit optimistický úsměv dobyvatele nadoblačných výšin, aby mi lidé, kteří teprve stoupají vzhůru, záviděli, že už mám výstup za sebou. Mladší ročníky těžko chápou, co je na cestě dolů složitého, taky jsem si to myslíval.

Blíží odměna.

Jsem spokojený, selfie nevytvářím, stačí mi občasné zrcadlo v koupelně, čekaje na vlak u piva přemýšlím, kam bych zase příště...

Absolvoval jsem turistický výlet z hospody do hospody a zpět. Teplota o pár stupňů Celsiových nižší než dole u Vltavy.

Netušil jsem, že mi cestou domů bude zrušen jeden rychlík kvůli zničené výhybce, že přijedu domů úplně jinudy, než bylo v plánu. Dobře jsem věděl, že druhý den budu k ničemu, na druhou stranu, k čemu bych měl být?

Poučení: před horkem se neschovejte doma, běžte do hor!