Vencovy pindy: Český Dub

Jak by vypadalo město, člověk má chuť říci městečko, ale to býval termín pro dnešní výraz městys, kdyby se majiteli škrobárny Buriánovi v Mohelnici nad Jizerou kolem roku 1900 podařilo prosadit stavbu železnice z Mnichova Hradiště sem pod Ještěd?

Nechám hry na kdyby. Co je Ještěd, ví každý nebo skoro každý. Dívám-li se z hory k severu, vidím významné město Liberec, za ním Jizerské hory. Ale co to zkusit směrem k jihu. Tam leží pohádková krajina, která tolik učarovala české vlastence Karolině Světlé, která si umělecké jméno zvolila podle Světlé pod Ještědem, ležící schované pod horou.

Odtud už je jen krůček do města Český Dub, německy Böhmisch Aicha. Přestože město se stalo po Mnichovu součástí Německa, je zajímavé, že německy mluvící neměli v té době většinu. Hledejme spravedlnost ve světě, jehož vládci jsou spravedliví, jak se jim to hodí.

První dojem z návštěvy těchto míst je, že tady lidé musí žít jako v pohádce o králi Míroslavovi. Dojem je jenom dojem, vždycky se najde blbec, který chce všechno uspořádat, aby on měl užitek. Z lidí, žijících léta společně udělá neřátele.

Rodiče vlastnili v Podještědí chaloupku, kde jsem prožíval školní prázdniny. Později tam cestoval na kole, přestože pohodlnější cesta vedla z Prahy přes Mělník, několikrát jsem volil cestu právě přes Český Dub, protože byla kopcovitější, těžší. Však ještě nedávno jsem se vyhýbal místům, která v dnešní době jsou cyklisty přeplněná.

Teď jezdím vlakem a autobusem. Do Liberce nás z Prahy vozí autobusy pana Jančury málem každou půlhodinu, odtud už mě čeká vjezd do kraje, jenž považuji za kouzelný.

Jezdím někam celý život, jsem sice omezený příjmem důchodce, ale rád si odpustím pobyt v letovisku u moře, bez cest po své vlasti, tedy České republice, bych nemohl být. Nejsem vlastenec, jen to tady mám rád. Od začátku září nám starším i mladším žákům a studentům vláda zlevnila jízdné. Politikou se nehodlám zabývat, nevolil jsem současnou koalici. Možná jde o nesprávné rozhodnutí, ale nevím, proč bych slevy nevyužíval. Zvláště když jsem cestoval v každé době za tehdejší tarify.

Občanským průkazem se nyní musím prokazovat, ten má v mé šrajtofli přesně určené místo, nepadá v úvahu, že by byl jinde. Při nástupu do Českého Dubu jsem musel mávat jiným průkazem, možná mi řidič dal slevu na můj zchátralý ksicht. Kolikrát jsem se prošacoval, nikdo nespočítá, občanka nikde. Krásný slunečný den začínal a já nešťasný jsem vyhledal policejní stanici.

Jednali se mnou jako bych byl jejich vlastní, paní připravená telefonovat mi říká "Podívejte se ještě jednou."

Co si ta holka o mně myslí? Pro mě každá žena mladší než já, je holka, bohužel už je jich většina. Chystám se na batoh, vezmu za slabou bundičku, do jejíchž mělkých kapes nic nedávám. Nahmatal jsem jakousi kartičku. Začal jsem se celé policejní stanici omlouvat, z radosti jim slíbil flašku, kterou odmítli, však já to říkal, jen aby řeč nestála.

Dobrý začátek dne, sedím na lavičce na náměstí, vzpomínám, jak jsem kdysi v sedmdesátých letech usnul v liberecké tramvaji, vystoupil u nádraží bez bundy s doklady. Hlášení u esenbáků nebylo vůbec příjemné, měl jsem pocit, že už připravují pro mě studenou kobku. Naštěstí se našel esenbák, který věděl, že se konal dálkový pochod z Litvínova do Liberce, šli jsme celou noc a cestou z Lidových sadů jsem usnul. Tenkrát bundu někdo našel a poslal mi ji. Dopadlo to dobře, jenom bych rád věděl, kdo mi dnes schoval občanku do kapsy, kam bych jí v životě nemohl dát.

Když už jsem u sportu, tak v roce 1983, tak v roce 1983 zde startoval maratón, pořádali ho mladoboleslavští. Zde jsem zaběhl svůj nejrychlejší, snad i proto, že trasa vedla spíš z kopce. Přesný čas bych snad někde našel, ale byl něco pod tři a půl hodiny, statistici si kvůli mě starost nemusí dělat. Myslím, že už ho nepřekonám.

Nakecal jsem toho dost, musel jsem, protože úspěšných srovnávaček dnes mnoho není. Už jeden dobrý člověk vyslovil podiv, proč se můj blog jmenuje Vencovy pindy, proč ne Srovnávací fotky. Tedy proto.

Prošel jsem celé město, dařilo se mi však, kromě dvou míst, hlavně na náměstí, pojmenované po Bedřichu Smetanovy. Našel jsem dům, na kterém je pamětní deska, že zde v letech 1859 a 1860 skladatel navštěvoval svou matku Barboru.

Pohled k západu. Severozápadní strana je hodně zmodernizovaná, nechám přemýšlení proč, třebaže se mi zdá nepřítomnost někteých domů zbytečná. Ale já tu nežil, když se bouralo a stavělo. Uprostřed je Mariánský sloup, nechali ho v roce 1723 postavit ti, kteří morové nákaze nepodlehli. Je vidět věž kostela Seslání svatého Ducha.

Vlevo od sloupu je Koruna, dříve hotel, myslím, že jsem v něm spal před maratónem v roce 1983, dnes se zdá, že již jenom restaurace, ovšem výborně jsem se tu najedl.