Když se v 19.století budovala železná dráha z Prahy na Plzeň, vyhnuli se stavitelé Zbirohu. Bývalo časté, že radní v některých městech vlak nechtěli, dnes mají proto daleko na nádraží. Zbiroh by se snad kolejím nebránil, ale jeho poloha v členitém terénu na hranicích dnešních krajů Středočeského a Plzeňského se budovatelům železnice nehodila.
Ve Zbirohu se našly osoby, které prostě chtěly mít na mapě nádraží, pojmenované Zbiroh. Je to teprve 6 let, co Zbiroh zmizel ze seznamu stanic. Stavěly zde některé rychlíky, nádraží bylo údajně nejkrásnější v celé říši. Známe, že přepona nej se dává slovům někdy dost nadneseně, máme rádi, když je něco nej. Nádraží ovšem krásné bylo a vůbec nezáleží na tom, jestli nej. Přijet ranním rychlíkem z Prahy do kraje plného čerstvého vzduchu byl úžasný začátek výletu. Hospoda otevřená, co budu dál povídat.
Kdo chtěl do Zbiroha, musel si namazat nohy, pět kilometrů, kdysi nebyli lidé tak líní jeko dnes. Po guláši a pivu se šlapalo radostně.
Nádraží bylo tak pojmenované, jinak stálo v osadě Borek, která je součástí obce Kařez. Budova patří cizímu státnímu příslušníkovi, který s ní má údajně velké plány, zatím vypadá jako ruina. Nezbývá, než majiteli přát hodně úspěchů.
V duchu též pláču nad skutečností, že moderní doba nám přináší boření starých zvyklostí, ale vím, že zrychlení vlakové dopravy mezi Prahou a Plzní rekonstrukci trati, budované za císaře pána, potřebovalo.
Ale celý začátek mého článku je trochu mimo mísu. Kařez míval železniční zastávku, ta doznala změnu vzhledu, je to jen zářez v terénu, schodiště, přestupní místo pro autobusy směrem do Zbiroha.
Nádraží, nad jehož zrušením jsem si právě zanaříkal, nebylo prvním, které neslo jméno Zbiroh. Předcházelo mu nádraží, stojící na katastrálním území Mýto, dnes se jmenuje Kařízek, aby bylo jasno. Kdo nechápe, přes koleje je pěkná hospoda a tam si může zanaříkat, že na světě je bordel.
Následně předkládám několik, tuším, že osm, srovnávacích koláží, jejichž historickou polovinu jsem okopíroval z publikace Františka Baťka, Hany Hrachové a Petra Prášila Zbirožsko na starých pohlednicích (Baron 2007).
MÝTO
Osobní vlak z Berouna přijíždí přibližně přesně, vystupuju a dá mi chvíli přemýšlení, jak se z nádraží dostat ven. Lávky, výtahy, všechno funguje líp než můj mozek.
Před třemi lety jsem přijel do Mýta, leccos jsem zde spáchal, ale nádraží na staré fotce ani vzdáleně nepřipomínalo sktečnost. Vzdal jsem to.
Teprve při podrobném zkoumání jsem skoro pochopil. Nejdřív se stanice jmenovala Zbiroh, pak Mýto, dnes Kařízek, protože se zde rozkládá osada Kařízek II. Raději nechám keců a přejdu na pindy.
Ještě jednou, budova stojí, má čistou fasádu, jízdenky zde neprodávají. Z vlaku se vystoupí rychle, jinak vlak s vámi odjede. Osobně se rozhlížím, jak zmizet z nástupiště.
Poutník starých časů věděl, že na cestu je třeba se posilnit. Barák stojí, není opuštěný, ale možná mu něco chybí. Václav Cinert, když hospodu nechal postavit, si asi jeho budoucnost představoval jinak.
Jak to tenkrát dělali? Pár kroků a jsem u hotelu Na Pile, který má štěstí, hospoda je zde i v současnosti. Jmenuje se Pod kaštanem.
Vydávám se do Kařízku I., který je na kopci. Pěšky, jak se na tuláka patří. Námaha je odměněná pohledem do kraje, až k zámku Zbiroh. Srovnávačka se mi žádná nezdařila, hospoda ještě zavřená, posadím se, vytáhnu svačinu a přemýšlím o tom, kdo asi vymyslel vesničku a nazval ji zdrobnělinou jména Kařez. Čeká mě cesta z kopce.
KAŘEZ
Trochu mě udivil znak obce Kařez. Jedná se o vtip? Ale ne, v dávných se místo jmenovalo Pařez, pak se to asi místním zdálo urážlivé. Neznalec, slyší-li Kařez, hned se zeptá "Jak? Pařez?", musí být ujištěný, jaká je pravda.
První objekt, na který narazím, je sokolovna z roku 1923. Jsem na ni upozorněný reklamou, tady je hospoda. Slušně jsem se najedl, poté se rozhlédl a zhruba pochopil, jak byla budova měněná. Areál kolem slouží sportu.
Bývalá škola slouží jako obecní úřad, dřevěné ploty se staly drátěnými. Všechno se mění, i my.
I obchod U Ciprů se změnil. Byl jsem rád, že aspoň ten jsem dokázal nějak identifikovat. Starých pohlednic dost, ale jen ke koukání.
Vilu Milenu zakoupil v roce 1927 Křesťanský spolek mládeže z pražského Smíchova, který v ní zřídil ozdravovnu.
Tudy vedla kdysi hlavní silnice z Prahy do Plzně, nedalo se přejít. Díky vybudování dálnice v 90.letech je zde klidněji, ale úplně klidno ne.
Dálnice, železnice, vše se změnilo, Kařez i s okolím je jiný. Došel jsem si až na místo, kterým článek začal. Kvůli vegetaci a terénním úpravám se porovnávat nezdařilo.
Ale krajina stojí za návštěvu.
Žádné komentáře:
Okomentovat