Letní podvečer. Sedl jsem si do trávy a užívám si výhledu do krajiny. Jsem na horním konci podhorské vesnice Jítrava (říkali jsme to doma s krátkým i, asi špatně). Ať hledám sebevíc, nenašel jsem původ jména. Asi české jméno ves nikdy předtím neměla. Kdysi Ditherivilla, Dittersdorf, do roku 1945 Pankratz. Pod kopcem Velký Vápenný, který je součástí Ještědského hřbetu, podél Panenského potoka se táhne jako nudle celé 3 kilometry.
Je hezké počasí, udělám si pohodlí, natáhnu se. Nádherný pohled na vesnici, na Popovu skálu u Dolního Sedla a v dáli část Lužických hor s rozhlednou na vrchu Hvozd (Hochwald) v nadmořské výšce 750 m. Málokdo, ani hodně zarytý turista tenhle pohled nezná, nevede tu turistická značka, cesta dále na hřeben není nejpohodlnější, chvílemi skoro potok. Hodí se buď pro znalé anebo pro tuláky, které těší poznávat neznámé bez ohledu na pohodlí.
I cesta sem nahoru je spíš kamenitá polňačka. Byla taková za mého dětství, je taková i dnes. Chalupáři, kteří tuhle část vesnice časem úplně ovládli, sem musí ten kilometr od asfaltky jet hodně opatrně. Na kole vyjedu, ale žádná slast vyhýbat se šutrům. Právě v místě, kde tahle cesta začíná, koupil táta asi roku 1949 bouračku, určenou k likvidaci.
Noví osídlenci, kteří přišli po odsunutých Němcích, nezabydleli všechna stavení. Některá zůstala prázdná. Velice brzy se z takových budov ztratilo všechno, co stálo za řeč.
Při měnové reformě těsně po druhé světové válce vznikly takzvané vázané vklady. Vlastně už tenkrát socialistický stát zabavil úspory občanů a spravoval je. Spravedlivě, jak jinak. Možná se to tenkrát dalo omluvit, protože stát prostě úspory vkladatelů nemohl vyplatit. Nebylo z čeho. Takže zůstaly peníze jen na papíře a vkladatelé mohli jen doufat, že někdy v budoucnosti své peníze dostanou. To by tak hrálo! V roce 1953 za prezidenta - lidumila Antonína Zápotockého (také: Tonda Zápotonda, Harmonikář nebo Ušatý torpédo) stát rozhodl, že všichni začnou pěkně od nuly, ať kdysi šetřili nebo utráceli. Nebudu dál opisovat, zrušení vázaných vkladů bylo součástí státní loupeže zvané měnová reforma.
Moji rodiče, původem venkované, byli vychováni tak, že člověk, třeba chudý, by neměl utratit všechno a pamatovat na zadní kolečka. Jak když foukne do shořelého papíru, tak uletěly úspory. Za existence vázaných vkladů se daly z nich vybírat peníze, jen když mocný povolil, na svatbu, na pohřeb a muselo se poníženě žádat o své. Peníze se daly částečně použít i na nákup nemovitosti v lokalitách, které byly zbaveny občanů německé národnosti. Šlo o záchranu osídlení. Těžko se dala v roce 1949 koupit vila po Němcích. Naši tolik našetřeno neměli a ve vilách už se vyvalovala nově vznikající šlechta. S drzostí sobě vlastní si říkala "předvoj dělnické třídy".
Trávil jsem tu až do 14 let všechny prázdniny. Později jsem už jenom navštěvoval rodiče, tak na chvíli, na pár dnů. Byl-li večer pěkný západ slunce, vychutnal jsem ho na zahradě u rodičů a pak vyběhl sem nahoru k lesu, tady se západ opakoval. Táta si nejdřív ťukal na čelo, pak si zvykl, že jsem musel běžet, i když se mi moc nechtělo.
Nádherná krajina, trochu nešťastná. Od 13.století sem česká šlechta zvala Němce, aby osídlila území. Jejich potomci odtud museli po roce 1945 pryč. Rozhodli mocní, kteří sami měli máslo na hlavě při řešení národnostních sporů před rokem 1939. Jako vždycky v dějinách na to doplatili nejvíc obyčejní lidé. Začnu-li o těchto věcech přemýšlet, padá na mě smutek.
Kousek ode mne je poslední barák ve vsi. Někdo ho užívá, asi chalupář. Tady bydlel Lojza. Já mu tak neříkal, to bych si nedovolil, ale pro vesnici to byl prostě Lojza. Zedník v důchodu. Narozený někdy kolem roku 1893, pocházel z Moravy, za prací odešel do Prahy. Chudý chlap, přežil první světovou válku, založil rodinu a pokud nebyl přímo zakládajícím členem komunistické strany, určitě do ní brzy vstoupil. Zemřela mu manželka, zůstal s dvěma dětmi sám, občas i ztratil zaměstnání a do komunistického hnutí vkládal velké naděje.
Nebyl funkcionář, byl jen člen. Mně se nikdy nechce o takových lidech mluvit jako o komunistech. Oni byli později také obětí zrůdné ideologie třídního boje. Dělali Gottwaldovi a dalším stafáž. Měli často v očích děs, tohle přece nechtěli. Báli se proti režimu vystoupit, báli se jako téměř všichni, báli se podívat do očí těm, kteří v partaji nebyli. Takoví už za normalizace v sedmdesátých letech vidět nebyli. Ti pozdější měli v očích výsměch. Nám blbcům.
Lojzu jsem jako kluk vídal v saku, v klopě měl placku. Co to byla placka? Odznak KSČ a členové měli povinnost ho nosit na veřejnosti. Byli lidi, kteří vstoupili, protože nechtěli přijít o teplé místečko. V bydlišti o svém členství nemluvili, styděli se, jinak se sousedy svorně na komouše nadávali. Po příchodu na pracoviště se z nich stávali praví komunisté. Placku vyndali z kapsy. Lojza ji nosil i na vesnici, kde měl chalupu. Ta povinnost nosit placku brzy zanikla, bylo nepříjemné být označený. Zase jsme si byli všichni rovní, jen ti s rudou knížkou v kapse, teď už neoznačení, si byli rovnější.
Divil jsem se tátovi, že se s Lojzou kamarádí, na komunisty nebýval přívětivý. Táta vždy jen pokrčil rameny, těžko by mi tehdy vysvětlil, jak to vlastně je. Taky Lojza sundal placku, v třiapadesátém šel do důchodu a většinu času trávil zde, v Jítravě. O politice se odmítal bavit, myslím, že i v šedesátém osmém. Nevím, jestli pak prošel u prověrek, každý člen KSČ musel vyslovit souhlas se sovětskou okupací. Jinak byl přinejmenším vyškrtnut. Slyšel jsem, že byla vyškrtnutá i Marie Zápotocká, stařičká vdova po Ušatým torpédu. Lojza o tom nemluvil, nikdo se ho neptal.
Na stará kolena se znovu oženil, vzal si o dost mladší. Ta ovšem nechtěla trávit čas na chalupě kdesi na vystrkově. Byla v Praze, Lojzovi začala zahýbat, až se rozvedli.
Stal se součástí vesnice. Dva kiláky to měl do hospody, hlavně pak musel ty dva kiláky šlapat do kopce. Jen málokdy vynechal. Dopoledne si ještě chodíval nakoupit. Co ho pamatuju, chodil s hůlkou. Líbila se mi, byla pobitá kovovými odznaky hradů, zámků a dalších významných míst. Suvenýr z cest. Móda. Lojza hůlkou nahlas ťukal, bylo slyšet dlouho dopředu, že se blíží. Před naším barákem zastavil a křičel na tátu.
"Václave, do hospody, vyser se na práci."
V sobotu sebou táhnul zednické piano. Harmonikář. Uměl všechny sprostonárodní, staropražský, hospodský hity. Hospoda praskala ve švech, hostinská zářila, patřila Jednotě tahle provozovna, ale baba z toho měla také svoje. Lojza dostal od ní večeři, od štamgastů nějaká ta piva nebo panáky. Pil vodku, myslím hlavně proto, že se na pohled nepozná rozdíl mezi vodou a vodkou. To by musel být našrot, kdyby všechno vypil, on donesl harmoniku domů v pořádku. Občas někomu cestou zahrál pod okny. Jako kluk jsem měl horečku, hrál mi i u postele.
Jak stárnul, někdy se mu nechtělo fňuknu tahat. Asi dvakrát jsem pro ni musel já. Dal mi klíče od svého království, abych se proběhl. Později už nechával hudební nástroj v hospodě. Stejně nikde jinde nehrál.
Zažil jsem i situaci, kdy nás hospodská vyhodila a parta táhla vesnicí, Lojza hrál do kroku a pili jsme lahváče, které jsem v hospodě koupil tátovi. Prázdné flašky jsme naházeli k nám přes plot. Museli jsme k Lojzovi. Zval nás na víno. Tedy, já mám rád víno, nemusím mít zrovna nejšpičkovitější, tolik tomu zase nerozumím, ale tohle bylo víno domácí, rybízové. Rybíz Lojza pěstoval, měl ho plnou zahrádku, roste to nějak samo. Za komunistů se pořádné víno těžko shánělo, nevím, jestli bych dnes Lojzovo rybízové pil.
Jel jsem jednou za rodiči. Flamendrákem z Prahy do Turnova. Odtud pěšky přes Ještěd, nějakých 40 kilometrů. Rodiče mě čekali, byl jsem ohlášený. Vybral jsem si trasu přímo lahůdkovou. Horko bylo, všechno jsem dopil, hrozná žízeň, na tom hřebeni se dá i napít z potoka, ale nesmí to číst žádný hygienik. Z hřebene jsem padal do Jítravy. První barák byl Lojzův.
"Dobrý den, pane...(Lojzo), mám žízeň, můžu se u Vás napít vody?"
"Vodu budeš pít! Eště se ti udělá zle" a naléval rybízové."
Měl v té chaloupce čisto, pořádek, ženská by řekla nepořádek. Neměl tam ženskou. Lojza chodil čistý, uměl se sám o sebe postarat, občas se zželelo některé babě z vesnice a vyprala mu větší prádlo. Měl všude rozložené nějaké věci, ale měl v tom systém, věděl přesně, kde co je. To se dá jenom v případě, že bydlím sám. Ve dvou už to nejde.
Já mu ovšem uklízet nepřišel, mluvili jsme určitě o důležitých věcech a popíjeli, hlavně já. Rybízové pít na žízeň! Těžko jsem se domotal ten kilák domů. Teprve druhý den Lojza mým rodičům potvrdil, že jsem nasával u něj, tehdy mi uvěřili celý můj výlet.
Chtěl jsem něco napsat o vesnici, kde jsem prožil v dětství hodně pěkného, vzpomínat. Skončil jsem hned u první chalupy, u Lojzy.
Ale s Lojzou se vypořádat musím. Dožil se 80 let. Jednou odpoledne byl ve vsi u kamaráda, který se taky rád podíval do sklenice. Pamatuju na něj, měl takový krásně nakroucený knír. To mimo něj měl jen Franz Josef. Něco popili a kamarád že Lojzu doprovodí domů. Zazpívali cestou mým rodičům. Nějakou tu hospodskou odrhovačku či moravskou lidovou. Samozřejmě s radou, aby se vykašlali na práci a taky se něčeho napili. Franz Josef se obrátil a šel domů, že je unavený a Lojza kráčel s hůlkou nahoru k sobě.
Asi za hodinu šla dolů paní a křičela na rodiče:
"Tak, Lojza to má za sebou!"
Před jejím stavením stál velký strom a Lojza tam často sedával. Opřel se o strom a díval se do kraje. Odpočíval. Pěkný pohled je odtud. Taky dnes se posadil. Už nevstal.
Popil, zazpíval si, prošel se, podíval se. Smrt není hezká záležitost, i když čeká na každého. Kdyby to takhle bylo vždycky...
TŘI KAMARÁDI
Ještě za Rakouska - Uherska se narodili. Začátkem dvacátého století. V dětství zažili bídu za první války. Císař pán byl vůl, my máme republiku. Prosperující, ale tak labilní stát. Pěkně hned na řadě, když si nacistická obluda žádala potravu. Drakovi v pohádce předhodíte krásnou dívku z lidu, naši spojenci se nerozpakovali podobně vydat nás Hitlerovi.
Třicátníci měli čerstvě založené rodiny, svoje touhy po životě... Šest let života ve strachu. Okupanti tvrdě dávali najevo, že sranda se konat nebude. Špatný pohled nebo chyba v práci se trestala když ne koncentrákem, aspoň odjezdem na práci v Říši. Táta takovou neúmyslnou chybičku udělal jako sazeč v tiskárně. Odjel, ve Vratislavi narazil na Čecha, který díky svým jazykovým schopnostem byl u rozdělování do jednotlivých transportů a snažil se pomáhat. U táty zjistil, že na práci v Reichu nemá potřebné zdraví, snad něco i zfalšoval a poslal ho zpět do Prahy, kde musel nastoupit na práci v Kolbence.
V roce 1945 se nenašlo mnoho Čechů, kteří by měli Němce rádi. Vím, že kolektivní vina německého národa je kravina, ale tehdejší postoje generace mých rodičů těžko soudit. Málokomu připadal nespravedlivý odsun německého obyvatelstva. Počešťovaly se názvy obcí, měst. Byli i lidé, kteří se zbavovali německých příjmení, vojákům z povolání to bylo dost důrazně doporučováno. Že se často přejmenovávaly osoby židovského původu, tak to je asi lidsky pochopitelné.
Moc mě zajímala tahle doba, byl jsem tehdy malé dítě a nemohl jsem ještě tolik vnímat. V roce 1995 začali vysílat v České televizi 50 let staré týdeníky, nenechal jsem si žádný ujít. Slovo "němec" tu znělo jako sprostá nadávka. Není divu, že této atmosféry využila nejhorší spodina a vystěhovávaným Němcům dělala z odsunu peklo.
Nepamatuju, že by moji rodiče někdy souhlasili s násilím. O odsunu jsem doma slyšel, že se nedalo nic dělat. Hajlovali, tak museli pryč. Teď jsem starý dědek a vzpomínám. Na prvomájové průvody, kde se sice nehajlovalo, ale provolávala se sláva podobným vrahům jako byli nacisté. Na dotazníky, které každý musel vyplnit při nástupu do zaměstnání, všichni uváděli, že mají kladný poměr k socialistickému zřízení. Každý, kdo za vlády komunistů vystudoval vysokou školu, musel mít zkoušky z marxismu - leninismu. Pamětníci by mohli vyprávět, co to bylo za průser, když byl vyučující fanatik. Ale obratem řeknou, že se nedalo nic dělat, že to tak prostě bylo. A chtěli bychom soudit hajlující Němce? Ty obyčejné lidi, prosté venkovany, kteří znali jenom dřinu "od nevidim do nevidim"?
V roce 1949 byla republika od Němců "očistěna". Nový lidovědemokratický režim se už začal vypořádávat s vykořisťovateli, zvláště s těmi, kterým bylo co sebrat. Režim posílal do kriminálu jemu nebezpečné osoby a zase, jak se matně pamatuju, byl jsem dítě, mluvilo se o těchto osobách jako o lidech, kteří spolupracovali za války s Němci. Věznění se i přiznávali. Vymlátit se z lidí dá ledacos. Zase nás strašili Hitlerem.
Drobní živnostníci zatím zůstávali, ze škol zatím nezmizelo náboženství. Majitelům domů, pokud jim nebyly přímo ukradeny, byly předepsány částky, které můžou vybírat od nájemníků a které stačily s bídou na běžný úklid v domě. Činže byly spíš symbolické a drobný lid spokojený. Zatím. Porovnávalo se hlavně s okupací. A hlavně, že jsou pryč Němci!
Z třicátníků se stali čtyřicátníci. Objevovali se mezi nimi takoví, kterým nešlo pod fousy pořídit si chatičku blízko Prahy a vyrazili si hledat pro rodinu prázdninový domeček, chatové osady na Sázavě, na Berounce se jim zdály příliš přeplněné. Mezi nimi byli i tři kamarádi, kteří spolu hráli mariáš. Olda, Karel a můj táta. Letní sídlo byl jejich sen. Nezávislost své rodiny na příbuzných kdesi na venkově. Příbuzné máme rádi, oni nás taky, ale platívá i pořekadlo o vůni hostů a ryb po třech dnech.
A potom: Kromě prázdnin je ještě deset měsíců, barák se nemůže nechat jen tak celou dobu bez kontroly. A taky je tam práce. Sobota byl tehdy normální pracovní den, pokud se dal napracovat, jednou za měsíc to vyšlo na hezké dva dny bez rodiny, s kamarády. Sobotní hospůdka, pivečko, mariášek. Táta později na můj dotaz odpověděl podivným kroucením hlavy. Jako že jsem vůl. Přesvědčivý moc nebyl. A Olda se tomu chechtal.
Olda byl tátův kamarád od mládí, kdy se sešli v tiskárně. Oba strojní sazeči, hrdě si říkali strojáci. To bývala skutečná dělnická šlechta v tiskárnách. Olda byl prý génius ne příliš rozšířeného řemesla. Práce ve špíně, obrovské stroje dělaly strašný rámus a smrděly. Olovem, které bylo v nádržce roztavené. Dnešní hygienici by zřejmě zešíleli, sazeči u počítačů už neuvěří. A ti pánové tak úplně blbí být nemohli, pro tátu byla pravidla českého pravopisu pravidelnou pomůckou.
O Oldu se prý tiskárny přetahovaly, dokonce za první republiky přišlo i Rudé právo s hodně dobrou nabídkou, ale komunisti už tenkrát nepatřili mezi jeho oblíbence. Trochu z hecu se mu začalo říkat kníže a už mu to zůstalo. Kníže Oldřich. On tak začal říkat sám sobě. Jeho manželka nebyla zrovna nadšená, zeptal-li se jí někdo, jestli se nejmenuje Božena. Kníže měl dokonce svého taxikáře, který na něj čekal jednou za dva týdny v určitý den a určitou hodinu před pražskou pivnicí U Jelínků, která o kvalitu plzeňského Prazdroje a soupeřila s blízkou proslulou pivnicí U Pinkasů. Měl jsem ho rád. Ptal jsem se ho, proč mu říkají kníže. Potáhl z cigarety, usmál se za brejličkami a prohlásil hrdě:
"Protože jsem kníže".
Pak zachrchlal prokouřenými průduškami, zachechtal se a já měl jasno. Bohémský způsob života se podepsal na jeho zdraví, takže brzy musel zahodit cigarety, i pivo mu zakazovali a bez toho se mu už do hospody na mariáš nechtělo. Když jsem za tátou přijel, on měl radost, že s ním jdu na pivo. Snad na mě byl i hrdej. Jednou jsme se stavěli u Oldy a ten nadával, že se mu loni urodilo málo ovoce. Táta radil:
"Ty asi těm stromům neděkuješ, viď? Já očešu jabloň, slezu ze žebříku, smeknu klobouk a řeknu: jablůňko, děkuju, za rok přijdu znova."
"Vašku, ty seš takovej blbec, že ti to musím říct před tím tvým klukem."
Koukám, že jsem se provyprávěl úplně jinam. Jsme zatím v roce 1949. Třetí do party byl Karel. Obchodní cestující s deštníky.
Tři kamarádi se shodli na tom, že do vesnice nesmí jezdit vlak. Sami byli Pražáci, ale báli se, že když budou mít chalupu u vlaku, bude to tam za pár let samý Pražák. S automobilismem nějak vůbec nepočítali. To bylo přece jen pro bohaté. A tak našli Jítravu. Ta, o které jsem psal nedávno. To mi to ale trvalo. Jsem holt ukecanej. Do Zdislavy jsme na vlak měli dva a půl kilometru. Pěšky. Kolikrát já tu cestu šel. Hezká, ještě dnes málo frekventovaná silnička.
Každý z nich si vybral barabiznu úplně jinde. Nestali se sousedy. Asi to bylo dobře. Přece hlavně přijeli kvůli práci. Když tam přijeli v pátek pozdě večer, šli spát a v sobotu opravdu zkrášlovali, aby si večerní hospodu zasloužili. Úplně je vidím. Němci odešli a nechali příbytky plné nábytku, to lepší bylo rozebráno, ale zbytky tu byly, nějak se to upravilo, natřelo, postele byly každá jiná, rád na to vzpomínám.
Musím dokončit povídání o třech kamarádech. O prázdninách se scházeli, ale ne tak často. Každá rodina byla trochu jiná, někdy to tak bývá, kamarádi se snesou, manželky už tolik ne. Olda měl syna v mém věku, nemuseli jsme se.
Táta s Oldou dál dělali svou profesi, k níž se zástupy nových adeptů moc nehrnuly. A noviny a knihy vycházely. Nechám stranou jaké. Obchodní cestující ale zmizeli. Komunistický režim měl co dělat, aby bylo v obchodech aspoň nějaké zboží a takový cesťák by skutečně neměl co nabízet. Karel se dal do služeb státu, říkalo se, že šel na vojnu, ale do důchodu odcházel jako plukovník StB. Byl inteligentní a schopný. Schopný všeho. Vymýšlel bych si, kdybych napsal, že někomu konkrétně ubližoval, nikdy jsem o nikom takovém neslyšel. Ale estébák v padesátých letech... Nechám toho.
Trojka se rozpadla. Karel začal brzy jezdit svým autem, u bývalých kamarádů se nazastavil. Táta byl smutný, když viděl, že kolem nás projíždí bez zastavení. Karlově kariéře by určitě neprospělo, kdyby byl víděn s člověkem, kterého vyloučili z KSČ, což byl táta* anebo dokonce se zarytým reakcionářem Oldou. Táta se do chalupy zamiloval, byl pořád vesnickým klukem, s místními se rychle spřátelil.
Když byli už všichni tři v důchodu, sešli se u Karla na mariáš. Co jsme si, to jsme si. Zapomeňme a vzpomínejme na časy, kdy jsme byli kamarádi. Povedlo se, pokecali, měli na co vzpomínat. Sešli se podruhé, Olda u karet pronesl, že Gottwald byl vrah, do řeči se vložila Karlova manželka a celý večer skončil velkým kraválem. Už si spolu karty nikdy nezahráli.
Vlastně příběh ne zrovna veselý.
Třeba příště bude líp.
ČEŠTÍ OSÍDLENCI
Ve třech staveních zůstali občané německé národnosti. Zedník, který byl hodně starý, do smrti měl ve vsi plno práce. Venkovský všeuměl. I tátovi v baráku pomáhal. Za pár korun. Vdovec, chodil oholený, umytý, montérky si nosil v ranečku, aby nekráčel vesnicí coby špindíra, česky uměl s bídou pozdravit, domlouval se spíš rukama, oblíbená postavička. Dceru měl v Německu, jemu se tam nechtělo, když nemusel... Prý míval problémy s nacisty.
Dva hodně staří manželé sedávali před malou chaloupkou, asi to byl vejminek, pořád se usmívali, možná se i báli. Měli stejné příjmení jako zedník, snad příbuzní.
A truhlář, který měl za manželku Češku. Česky mluvil bezchybně, měl zvláštní přízvuk, trochu jiný než bývá slyšet u česky mluvících Němců. Příjemný chlápek. Jeho barák uvnitř voněl dřevem. Nábytek vlastní výroby. Chalupáři by asi zešíleli, kdyby takové poklady viděli. Co se s tím vším stalo? V sedmdesátých letech se odstěhovali za synem do Bavorska, manželka ho přesvědčila, tolik se mu nechtělo. Vztekle ničil a pálil. Táta si od něj půjčoval dlouhatánský žebřík. Chtěl ho od něj koupit. Jeden večer k nám truhlář přišel, že tátovi žebřík dá zadarmo, ale musí si pro něj hned dojít.
"Dobře, ráno se stavím"
"Jak si ho neodnesete okamžitě, ráno už bude rozřezaný a spálený. Teď anebo nikdy!"
Měl prý nepříčetné oči, dobrota, která mu z nich vždycky tryskala, byla pryč. Byl tu doma, všechno si postavil, živnost měl pěknou. Potřeboval-li někdo ve vsi stůl, skříň, židli, nejel do žádné Ikey, na míru vyrobil pan K., místní truhlář, kterému brzy bolševici firmu zrušili a on musel chodit do fabriky. Teď přichází o domov. Bavorsko je pro něj cizina, v životě tam nebyl. Hned na to z vesnice zmizeli, táta už se s nimi ani nerozloučil. Ani nevím, mohl-li barák tenkrát prodat nebo propadl státu. Na Němce platily jiné zákony. Žebřík možná ještě existuje.
Truhlář rád vyprávěl, jak to tu vypadalo před druhou světovou.
"Tak krásně se tu žilo. Ti blbci, Hitler a Henlein, to zničili. Tolik mrtvých. Kvůli nim jsou tu dnes komunisti."
Možná trochu zjednodušené, ale taky dost pravdy.
Pašeráků v Jítravě bývalo plno. Skoro v každém stavení někdo. Hranice se Saskem je blízko a úředníci tak rádi vymýšlejí, co všechno by se nemělo vozit sem a tam. Lidská přirozenost je s předpisy se vyrovnat po svém a řemeslo pašeráka je na světě.
Předloni jsem trochu projel Tachovsko. Moc smutné cestování. Prázdná krajina, kde kdysi žili lidé. Měla Jítrava trochu štěstí v neštěstí.
"Není Němec jako Němec" prohlásil náš tehdejší myšlenkový gejzír Klement Gottwald. Na první pohled se s tím dá souhlasit. Blbci jsou ale všude, žádný národ nemá patent na chytrost. Jednodušší povahy si mohly představit, že Rudá armáda se rozhodla dobýt území, kde žili hodní Němci a západní imperialisté si vybrali Německo zlé.
Díky takovému myšlení vesnice u hranic s tehdejší NDR dopadly relativně dobře. V Jítravě zůstaly při českém osídlování prázdné domy, ale byla jich menšina. Nastěhovali se sem chudí vesničané hlavně ze středních Čech, mnozí se znali z dřívějšího bydliště. Pepíkům se říkalo Joska, jazykoví experti by asi ukázali na Mladoboleslavsko, Jičínsko, Hradecko či tam někam okolo. Zlatokopové osidlovali bohatá města, tam se dalo krást. V Jítravě zlodějů pár taky bylo, podstatně nižší ráže.
Odcházející Němci po sobě většinou nezanechávali spoušť, těžko si všechno pořizovali, přece to nebudou ničit. Věřili, že se sem vrátí. Časem se všechno urovná.
A tak noví obyvatelé, teď už ne Pankratze, ale Jitraváci, se chopili díla. Byli tu pracovití, kteří měli radost, že mají svůj koutek pro život. Nemakačenkové, kteří taky měli radost, ale nějak nevěděli, že dá práci majetek mít a udržovat.
Hospoda jenom jedna. Hostinský zároveň řezník. Pekárna pekla, byla kousek od naší chalupy, máma mě tam posílala pro čerstvé rohlíky. Lidi se kamarádili, nenáviděli, mladí se milovali, přiváděli se do jiného stavu, soused chodil kamarádovi sousedovi za ženou. Tenkrát byly stodoly plné sena. Měkoučkého, voňavého.
I ti, kteří se honosili příslušností ke komunistům, museli pracovat. Obdělávat pole, dojit krávy, sekat louky. Vesnice měla fotbalové mužstvo, které hrálo nějakou tu minus čtvrtou ligu. Brácha za ně jako čtrnáctiletý načerno chytal pár zápasů. Máma se o kluka bála, dovolila jenom proto, že sousedovic syn, jinak statný obránce, slíbil, že na bráchu dá pozor. Pozdě večer střízlivý bratr vedl svého opatrovatele domů a ten hulákal:
"Syna jsem vám přivedl v pořádku! Na mě se můžete spolehnout."
Takhle jsem poznal Jítravu ve svém ranném dětství. Rodiče si vesnici zamilovali, zvlášť táta poté, kdy se vzdal možnosti veřejného života v socialismu. Narodili se jako vesničtí lidé, nemuseli se přetvařovat a myslím, že patřili mezi ty Pražáky, které místní svým způsobem tolerovali.
Pokud mě paměť neklame, třikrát jsem tu prožil září. Táta zařídil a já měsíc chodil do dvoutřídky v Jítravě. Do měšťanky, dnes se říká druhý stupeň, se jezdilo do Jablonného. Osm kilometrů. Asi jezdíval nějaký autobus, hlavně v zimě, ale v září byla silnice plná cyklistů. 12 až 14 leté děti táhly z Jítravy, Rynoltic, Lemberka (později se ves přejmenovala na Lvovou) poměrně kopcovitým terénem. Nebylo to u Nymburka. Tohle si užil můj starší brácha.
Počítám-li dobře, sobota byl den pracovní, tedy i vyučovací, šest dnů po 16 kilometrech je 96. Když vezmu nápady takových skoro výrostků, za týden najezdili na kolech přes 100 kilometrů. Na předpotopních strojích, slovo přehazovačka nikdo neznal. Táta na mě hrozí z nebe:
"Já ti dám předpotopní, to byla nejlepší kola, hovno tomu rozumíš, mladej!" Mladej! On míval špatný zrak.
Ani mobily děti neměly! Ale tolik se muselo užít! Z mámina vyprávění vím, že chodila v jižních Čechách 8 let do školy 4 km tam, 4 km zpátky. V létě, v zimě, pěšky. Kolo bylo v baráku jedno, dětí pět. Na kole jezdil hospodář. Je jiná doba, vím. Tenkrát děti ani nestačily ztloustnout, nekutálely se od mekáče k mekáči. I nebalené vody se napily. No fuj! Co to kecám? Kdo asi vychoval tahle stvoření čumící jenom na obrazovku či displej? Nevymlouvejme se, že my nic, my za to nemůžem. Všichni v tom máme prsty.
Ještě chvilku. Máme, co jsme chtěli. Hlavně máme vznešené cíle a ty musíme dosáhnout i kdyby jsme měli v cíli padnout. Přitom právě ta cesta je zajímavá a my ji nevidíme pro oči zalité potem, někdy i krví.
Žvaním? Sedím u klávesnice, plodím chytra a v duchu závidím svým prarodičům, že neměli rádio, pro noviny se muselo ty čtyři kilometry, peníze na ně nebyly. Zprávy se přenášely ústním podáním, pomalu a s chybami. Dnes novinář napíše volovinu, hned ho konkurent seřve, že je vůl, ale koho tenkrát mohl stíhat za mylnou informaci? Už se nevědělo, kdo blbě slyšel a pak mlel nesmysly. V hospodě se pohádali. Měli to na pár dnů, protože nemohli prosedět celé večery u piva. Ne, nemuseli jít domů čumět na seriál, museli ráno nakrmit dobytek a vůbec museli hodně pracovat, aby uživili to, co vytvořili pod peřinou, když se vzájemně ohřívali. Šetřili dřevo.
V současnosti řekne v parlamentu jeden idiot druhému idiotovi, že je idiot, hned se má o čem mluvit na všech pěti nebo osmi zpravodajských kanálech, komentátoři rozebírají, kdo je vlastně větší idiot. Pak si začnou nadávat do idiotů komentátoři. Některý idiot si myslí, že není idiot, urazí se, podá žalobu, že kdosi umazal jeho čest. Čest práci. Soudci nemají kam skočit, advokacie kvete.
Já měl jsem do školy jen kilometr. U kostela byla pěkná škola na malém kopečku. Místní děti se na mě dívaly podezřele, přece jenom jsem byl z Prahy. Byly dětmi svých rodičů. Zvlášť klukům jsem musel dokazovat, že nejsem nějaký rozmazlený chlapeček. Talent mi nechyběl.
U potoka, kousek od školy, stál mlýn. Po válce už neklapal. Českého mlynáře se nedočkal. Měl hodně oken. Chodil jsem do druhé třídy, tedy v září 1950 to bylo. O rok mladší místní syčák Jarda a já jsme se domluvili, že těch zdravých oken má mlýn příliš. Měl jsem si vybrat jiného kumpána. Jarda nebyl schopný ani trefit barák. Dostal úkol podávat mi kameny. Já se trefoval. Šestkrát se ozvalo řinčení skla. Rámus. Vyřítil se pán, biblické příjmení měl. Jonáš. Jarda ujel na koloběžce, já byl chycen. Jonáš mě seřezal, měl pádnou ruku, zřejmě odpočatý, jak se válel v břiše velryby. Následný výprask od táty už byla selanka. Jardu seřezal jeho táta.
Mlýn nikdo nikdy nekoupil, chalupáři nebudou věřit, ale zchátral dřív než začala móda rekonstruovat mlýny pro potřebu rekreace. Pohřeb mu vypravil buldozer. V šedesátých letech, kdy se začalo mluvit o soudních rehabilitacích politických vězňů, jsem se sešel s Jardou nahodile v hospodě. O čem jiném bychom se měli bavit než o tom, jak jsme vytloukli vokna ve mlejně. Po pár pivech jsme žádali Jardova otce o rehabilitaci. Starej Prokop začal vyhrožovat, že nám dá přes hubu, jak jsme velký. Byl malinkej, sušinka, bít jsme ho nechtěli a Jarda se ani nemohl prát s tátou.
Nevděčnost lidí je bezmezná, začali jsme kameny dílo, v němž po mnoha letech pokračovaly státní instituce a nikdo to neocení, nikdo se nám neomluví za výprasky. Dali jsme si panáky, snad i další, napil se i starej Prokop, problém jsme spláchli ze světa. Už jsem Jardu nepotkal. Copak asi dělá, dědek. Jestli se podobá svým rodičům, mohla by s ním být i sranda.
Stejně jsem se od dětí z vesnice odlišil. Možná, že častěji, ale na vosí hnízdo pamatuju dobře. Bylo kousek od školy, co vosičky trošku podráždit? Děti přes něj skákaly, rozzuřený hmyz se nechtěl nechat zesměšnit. Já neskákal. Bál jsem se. Po přestávce se každý vyučujícímu chlubil, kolik má žihadel. Hrdinou byl kluk, který měl oteklý ksicht, že byl sobě nepodobný. Při skákání upadl. Mě se nikdo nevšímal, šel jsem domů sám.
Tohle všechno se konalo ještě předtím než jsme se rozhodli, že Sovětský svaz je náš vzor i v zemědělství a začaly se zakládat kolchozy, pardon, JZD. I Jítrava se časem změnila.
TADY KDYSI LIDÉ BYDLELI
Moc toho rodina pana D. na Mladoboleslavsku neměla. Chalupníci, kteří se živili tím, co zrovna život přinesl. Ovocné stromy patřily k samozřejmé výbavě takových hospodářstvíček. Pana D. tohle bavilo, byl na svoje ovoce pyšný, jeho tři děti jedly jablka nejen proto, že jsou zdravá, ale proto, že mnoho jiného do huby nebylo.
Děti dospěly, dcera se provdala, synové se vyučili v dělnických profesích. Panu D. se za nabízeným majetkem do pohraničí nechtělo. Manželka s jedním ze synů nedali. V Jítravě na ně čekal statek s 12 hektary polí, zařízený dům, chlév plný hovězího dobytka. Odsunutí Němci nezničili nic. Plody jejich celoživotní práce tu byly. Jestlipak noví majitelé budou schopní navázat?
Druhý syn si našel práci v dílně v Hrádku, po práci dřel s ostatními. Sedm dní v týdnu. Všichni se za běhu učili být zemědělci. Než se stačili plně zorientovat, paní D. postihla mozková mrtvice, zůstala na lůžku. Snažila se z postele všechno dirigovat, jak bylo její povaze vlastní.
Syn, který tolik toužil se stát statkářem, přestal mít zájem pracovat jako mezek od rána do večera. Vstoupil do vznikající lidové armády. Pan D. se věkem blížil šedesátce. Hospodářství nějaký čas jakž takž fungovalo.
Na žně si museli najmout lidi, i moje máma tam pomáhala, ne za peníze, ale za mléko, vejce, potraviny, které jinak byly jen na příděl. Zemědělci měli předepsáno, kolik mají odvést státu za mizerné výkupní ceny, ostatní si mohli ponechat pro vlastní potřebu, nesměli však prodávat každému. Na přebytky měl nárok stát. Ovšemže za cenu, kterou určil. Pro černý obchod ideální podmínky.
Chodíval jsem večer pro mléko, potmě zadem, aby nikdo neviděl, raději nikomu nevěřit. Čerstvé mléko přímo od krav. Ještě teplé. Vím, že již tuhle pochoutku nikdy neochutnám, hygienici by zešíleli. Jak vidno, přežil jsem. Cestou domů jsem nevydržel a napil se. Mléko bylo s pěnou, podobně jako v pozdějším věku, když jsem chodíval se džbánem pro pivo. Do rána bylo na mléce v pár centimetrů smetany. Máma smetanu hlídala, abychom ji nesežrali. Venkovská holka z ní dokázala utlouct máslo. Bez speciálního vybavení. Připadalo mi, že máma je kouzelnice, však jsem měl přísný zákaz o tom s kýmkoli mluvit. Asi se tahle zakázaná činnost provozovala všude a stejně jako pálení slivovice jakoby neexistovala.
Pan D. byl komunista. Když napíšu takovou větu, dělá se mi pořád nevolno. V naší rodině tohle slovo platilo za nadávku. Měli jsme s rodinou pana D. dobré sousedské vztahy.
Jeden děda mi umřel v mém ranném dětství, druhého, v jižních Čechách jsem vídával maximálně jednou do roka a byl tak starý... Přes osmdesát mu bylo, hodný, s fajfkou, ale občas už mluvil z cesty. Je to v naší rodině tradice, že se děti rodí v pozdějším věku. Ani já nebyl výjimkou a jak to vypadá, moje děti nejsou jiné.
Pan D. mi trochu dědu na venkově, jak ho mívaly jiné děti, nahrazoval. Svá vnoučata zatím neměl, tak vyprávěl mně. Hlavně o ovocných stromech, které pěstoval ve vnitrozemí. Ráno sekal trávu pro králíky, pomáhal jsem mu a on povídal. Vnitřně se asi nikdy nedokázal smířit s útěkem za majetkem do kraje, který mu byl jinak cizí. Kořeny měl jinde. Manželka dlouho nemarodila, zemřela po dvou letech na lůžku.
Pan D. chodil zase do práce. Už za něj rozhodovali jiní, co je třeba dělat. Tak jako před lety chodil na práci k sedlákům. Nevím na co mu členství v KSČ bylo, snad měl dříve pocit, že je nespravedlivé, když někdo má prosperující statek a druhý mu chodí za pár korun pomáhat. Teď dostal po pár letech důchod a dožil smutný, osamělý, k ničemu, což mu i jeho snacha neustále připomínala. Ve vsi nad ním mávli rukou a mluvili něco o starém bolševikovi, dobře mu tak. Zemřel v zchátralé budově, neměl čas na údržbu, později už ani sílu. Velcí soudruzi měli jiné starosti. Po jeho smrti syn se snachou a vyženěným synem vše opustil a odešel do bytovek v Hrádku.
Bylo to někdy v druhé polovině padesátých let, kdy Němci dostávali povolení se do Československa podívat. Jako turisté, snad v naději, že přivezou nějaké devizy. Jezdili se podívat na Prahu a jiná města, ale mnoho jich navštívilo území, kde ještě před deseti letech žili Němci. Fotografovali zchátralé baráky a vše vycházelo v německých novinách. Takových barabizen jako po panu D. bylo v Jítravě hodně. Osídlenci sem přišli s nadějemi, cítili se podvedeni, odcházeli pryč. Řešilo se vpravdě bolševickým způsobem. Žádné sraní, přijely buldozery a kde jsou jaké zbořeniny? Na místě statků zbyly kopce kopřiv, jen statné lípy, které stávaly u stavení, ukazovaly, že tu bylo dříve jinak.
Vyprávím příběh souseda pana D., ale jeho vstup do JZD byl spíš výjimkou, většina byla do kolchozu nahnána. Sliby, vyhrožování, ti lidé dostali svůj majetek nedávno a už se ho musí vzdávat? Obrovský podvod, další z komunistických zločinů. Hlavní bylo do vylidněné krajiny dostat pracovní sílu. Ti lidé, kteří začínali mít jakousi důstojnost, neměli zase nic. Po čase byl výjimkou ten, který se snažil aspoň na záhumence něco pěstovat. Dobytek byl v kravíně, na co ještě doma obsluhovat krávu.
Byly tu jako všude tvrdší povahy, pamatuju pana Š. Komunisty nenáviděl a podepsat vstup do družstva odmítal. Měl syna stejně starého jako já a jel s ním jednou se žebřiňákem kolem naší chalupy. Ze zatáčky od Zdislavy se vyřítil traktor s valníkem plným veselých, spíš opilých jézédáků z vedlejší vesnice. Dožínky. Ta zatáčka je tam dost nepřehledná a myslím, že táta často litoval, že si pořídil chalupu právě tady. Každou chvíli se do baráku někdo navalil. I dnes. Táta zrovna stál na zápraží a s radostí prohlížel svoje dílo. Natřel zábradlí zelenou barvou, zelenou míval rád. V jedné ruce plechovku se zbylou barvou, v druhé štětec. O zápraží se opřel valník, traktor sjel do škarpy. Ozdobený obrovským obrazem Gottwalda. Líbilo se mi, že se Kléma o čerstvě natřené zabradlí umazal. Nejen obraz státníka byl pošpiněný. Družstevníci skákali na naše zápraží a ruce měli všichni pěkně zelené. Taky oblečení. Místo dožínek mohli na maškarní.
Ale jde tu o pana Š. Tomu se z toho všeho splašili koně, žebřiňák se převrátil a on se těžce potloukl. Můj kamarád spadl šikovně, byl ještě dítě, ale jeho táta dopadl bídně. Zlomená noha, zlámaná žebra, rok se dával dohromady než začal fungovat. Už jako člen JZD. Hospodářství se za jeho nemoci zastavilo, nikdo odpírači vstupu do družstva nepomohl. Jistěže to byla náhoda, ale někdy si osud s člověkem sakramentsky pohraje. Vryl se mi do paměti jako člověk neustále zamračený, otrávený, táta říkal, že to je slušný člověk, často spolu měli dlouhé hovory. Asi o politice. Neměli jsme na chalupě rádio, pan Š. vždycky přiletěl, když slyšel na Svobodné Evropě či Hlasu Ameriky něco, co se zdálo být nadějné. Kdy už ti komunisti půjdou do háje? Nedočkal se.
Družstvu se v Jítravě nevedlo. Jediný zájem většiny členů bylo si trochu přikrást. Ve vedení byli hlavně komunisti. Nakonec přemluvili nejschopnějšího hospodáře, aby se stal předsedou i bez členství v KSČ. Nový předseda se i snažil, ale kradlo se dál, každý se koukal od nejhorší práce ulejt. Družstvo hospodařilo špatně, po čase zjistily odpovědné orgány, že je to úmysl předsedy, nepřítele lidu, který sabotoval socialistické zemědělství. Dostal rok natvrdo. Po návratu z kriminálu ho z JZD vyhodili, předepsali mu nesmyslně vysoké dodávky. Byl sám s dvacetiletou dcerou, která nešťastně zemřela po nakažení vzteklinou. Vzdal se všeho, co tu měl a odešel. Kdovíkam.
Z vesnice zmizely všechny živnosti, řezník přestal řezničit, byl už jenom hostinským pod hlavičkou Jednoty. Po jeho smrti vdova dosloužila do důchodu, z baráku, který byl její, se hospoda přestěhovala do jiného objektu. Lidé stárli, umírali, jejich děti většinou mizely, nenarodily se tu, nestačily tu zakořenit. Málo dětí přicházelo na svět a časem zanikla i škola, jezdilo se do Rynoltic, pod které Jítrava už patřila. Jako samostatná obec zanikla. JZD skončilo, vznikl státní statek. Starší obyvatelé začali mizet na hřbitově nebo se stěhovali za svými potomky jinam a baráky prodávali. Zajímavá by asi byla statistika stálých občanů rok po roku.
Hlavně díky tomu, že po roce 1968 začala éra chalupářů, vesnice zachovala určitý ráz. Chalupy jsou pěkné, vyfešákované, ale já pořád vidím ve vzpomínkách vesnici mého dětství. Ty baráky nebyly kdysi určené pro rekreaci.
A ještě něco. Bylo mi dvanáct? Či třináct? Kousek od naší chalupy si najali jiní Pražáci chaloupku na prázdniny. Jako na letní byt sem přijeli. Měli holku o rok mladší než já a ještě menšího kluka. Přes zahradu jim tekl potok, točil se malý dřevěný mlýnek, chodil jsem tam a jako starší jsem vyprávěl příhody. Jací my jsme ve škole kabrňáci. Hrdinské činy nás školáků. Hlavní hrdinou jsem byl já. Vytahoval jsem se strašně. Posluchačům se kecy líbily. Časem mě to přestalo bavit, fantazie byla přece jenom omezená. A tu se přede mne postavila ona dívčina s dlouhými blonďatými vlasy a rozkázala. Buď budeš vyprávět nebo opusť tuto zahradu. Vyprávěl jsem, cucal jsem si z prstu další nesmysly. Drzá byla Miládka, zkoušela mě, jestli poslechnu. Vyšlo jí to. Poslechl jsem, nerad, ale nedalo se jinak. Časem jsem i pochopil.
Už jsem ji viděl jen jednou. Po letech. Jako divák na atletických závodech. Běžela tam čtyřstovku, startovala pár metrů ode mne. Z rozběhu nepostoupila, doběhla předposlední. V té době jsem ovšem už věděl, že úplně vždycky se poslouchat nemusí.
To byla jen nostalgická vzpomínka na závěr. Musel jsem jí napsat. Abych trochu zapomněl na to, jakého zločinu na krajině i lidech dopustil režim, který sám sebe nazýval režimem lidovým.
Toto vyprávění o Jitravě, vesnici na Liberecku, kde jsem strávil kus svého dětství, jsem postupně zveřejňoval v lednu až březnu 2009 na blogu Týdne. Ty 4 články patří k sobě a tak je spojuji.
Jen odkazy na původní umístění:
LOJZA
TŘI KAMARÁDI
ČEŠTÍ OSÍDLENCI
TADY KDYSI LIDÉ BYDLELI
