Silvestr v Hudlicích

Březen se dobývá mezi nás a tady o Silvestru? Proč ne? V prosinci o svátku opilců píše kdekdo a co když se Silvestra nedožiju?



Nemám ten den rád. Připomíná stárnutí. V dětství jsem ho miloval, protože mě rodiče nehonili do postele příliš brzo, později jsem jim upíjel tajně z flašky, když nedávali bacha a ještě později bylo třeba dát světu na vědomí, že už se umím vožrat. Stal se ze mne chlap. Léty jsem se dopracoval k druhému extrému. Slavím den střízlivostí, nebaví mě chlastat, když chlastají všichni a taky už houby vydržím.


Berounsko je krásná oblast, slovo vzbuzuje pocit řeky, chatových oblastí, rekreace. A z toho všeho kousek za Berounem čumí téměř do nebes kopec, který jakoby sem nepatřil. Přitom je to začátek křivoklátské vrchoviny, celý ten krásný kus přírody způsobil prý buližník. Hornina z prahor. Lidi jsou chytrý, co všechno vědí... Krajina je unikátní, nevím, k čemu ji přirovnat. Zvláštní hory. Dnes už je město Beroun čistší, ale ještě za komunistů se rovnalo zázraku vylézt sem z údolí Berounky a dýchat horský vzduch. Jaroslav Seifert psal, že vůni z křivoklátských lesů cítil až v pražském Břevnově. Básníci mívaj dobrý čuch.

Na kopci je ves Hudlice. Nejen ona. Moje první setkání bylo někdy v roce 1973, kdy jsme šli pěšky z Prahy do Plzně. V Hudlicích jsme se občerstvovali, místní vejpitka nás chtěl namíchnout a objednal tuplák. Skleněná nádoba ve tvaru boty se musí umět nahnout, nesmí být špičkou nahoře, jinak pivo vchrstne do ksichtu. Hostitele jsme naštvali my. Věděli jsme a tak se polila jen moje budoucí manželka, která měla v oboru prachmizerné znalosti. Nerevanšovali jsme se, museli jsme do Plzně. Na pořádný pivo.


Velké hurá bylo za vesnicí, nebyly to Hudlice, ale podobně hezká obec Svatá. Takže jsem nebyl poprvé v Hudlicích. Mezi těmito sídly je asi tříkilometrová cesta přes údolíčko Dibřího potoka, kousek lesem. Pletu si ty dvě vesnice stále. Za Svatou je nádherná Vraní skála. Často jsem do těch míst chodil. V posledních letech i na kole. Je sem poměrně kruté stoupání, nikdy nelituju.

Sáňkoval jsem v Hudlicích s dětmi, když v Praze pršelo. Správný vychovatel přidá poučení, že se tu narodil Josef Jungmann, buditel, co sedí vyvedený v kameni na podstavci v Praze na Jungmannově náměstí. Když syn dospěl do věku, kdy objevil, že táta je v podstatě srandovní strejda, mě týral dotazy, proč sedí Jungmann u Palackýho mostu, tam, že by měl sedět Palacký a proč ten sedává v blízkosti pivnice U Pinkasů. Chvíli jsem vysvětloval, chvíli nadával, pak mi došlo, že si dělá ze mě prdel. Moje pedagogické schopnosti jsou vyčerpány a chtělo by to spíš fackovat, ale to by bylo jako mlátit sebe sama. Došlo k situaci, že jsem ho poslal hodně daleko. Na to čekal a smál se , že jsem sprosťák. Rodič to nemá lehký.


Na Silvestra 1998 už dávno měly naše děti svůj vlastní program, manželka taky, známým jsem se nějak vymluvil z kolektivního pití. Odpoledne jsem vyrazil vlakem do Zdic a vydal se jen tak pěšky od vesnice k vesnici. Obec Černín byla přítulná stejně jako místní hospoda. Svatá tentokrát nepříjemná, hospoda zavřená. Potmě a s blouděním jsem našel Hudlice a hospodu U růžového stromu.


Načinčáno, sražené stoly, tácy s chlebíčky, jednohubkami, na mísách brambůrky, tyčinky, křupky, samé věci, které se žerou jenom proto, že jsou. U stěny malý stolek pro jiné hosty. Seděli tu dva, asi čtyřicátníci. Sympatičtí, tykali jsme si ještě než jsem dopil první pivo. Slávu organizuje prý skupina lidí z obce, složej prachy a pak se s kytarou pěkně namažou.


"Vás nevzali?"


"Vzali by nás, ale museli bysme sem s manželkama. Takhle z domácí oslavy na chvíli zmizíme a nepatříme nějakou dobu nikam. Nemusíme povinně juchat. Poslouchat kecy. Vo seriálech a vo kadeřnicích. V televizi Kája. Dáme si pivo a kecáme si svoje."


Nepovažovali mě za podivína, naopak mi záviděli. Oni se pak museli sebrat a jít domů, aspoň na půlnoc. Já se sebral taky, obložený chlebíček mi nechtěli prodat, kytarista zjevně chlastal už od rána.


Změnil jsem lokál, vydal jsem se do sousední vsi - do Otročiněvsi. Akorát na půlnoc. Lítaly rachejtle, lidi křičeli, já se honem schoval do prázdné hospody, všechno bylo venku. Hostinský mi kromě piva vnutil i rum, zaplatit nechtěl, jsem jeho první letošní host. Dal jsem si ještě jedno, zase nechtěl prachy, vypadalo to, že bych mohl dřepět zadarmo do rána. Asi jsem vůl, ale neumím z takových situací něco vyzískat. Odešel jsem, styděl jsem si ještě něco objednat. A měl jsem přitom nehorázný hlad. Trest následoval, motal jsem se směrem k Novému Jáchymovu, někde mi vypadla mapa i baterka. Hledám, hledám, ale bez baterky se baterka blbě hledá. Byl jsem šťastný, když jsem našel kraj Hudlic.


U růžového stromu ještě otevřeno, už nebylo načinčáno, naopak binec, dva vožralí, do toho já, hostinskej sotva stál na nohou, koukal jak vejr, snad ani nepochopil, že to, co mu dávám, jsou peníze. Všude vajgly, zbytky křupek, z hladu mi ani nevadilo, že jsou uválený. Požadavek, že bych něco sněd, řešil obsluhující po svém, natočil mi ještě jedno, to už jsem mu ani nezaplatil. Však bylo ráno, do Berouna je to naštěstí z kopce.


Až v Berouně na nádraží jsem spolknul v bufetu k pivu tři tatranky. Zase jsem byl o rok starší.


Tak jsem se vožral v Hudlicích.






Text byl zveřejněn 28.2.2009 na Respekt blogu, kde si ho do 1.9.2010 otevřelo 367 čtenářů, z nichž se 16 líbil. Šlo tehdy o určitou legrácku vůči jednomu bloggerovi, brzy jsem ho smazal a teprve v roce 2010 zase obnovil. Na blog Týdne jsem ho přesunul 20.10.2010










BLOG TÝDEN

Planoucí pohledy

Každý z rodičů zná okamžik, kdy zůstane paf. Na otázku svého potomka nedokáže odpovědět. Neznám-li odpověď, řeknu po pravdě, že neznám. Horší je, když znám, ale prostě nevím, co říci. Nepomůžou žádná vyčtená moudra, rady psychologů nebo lidí zkušenějších, jsem v tom sám.


Myslím, že tak nějak to bylo, když jsem rodičům nadšeně vyprávěl o tom, že venku vysílal rozhlas, celou cestu ze školy jsme to s klukama slyšeli. To byla doba, kdy ten jeden kilometr jsme všichni chodili do školy pěšky, nikoho nenapadlo, že by vozil dítě autem. Vlastně auto měl málokdo. Ono se cestou domů tolik užilo, těch lumpáren...


Sedmiletý kluk toho ještě moc nechápe o běhu života. Nebudu tu tvrdit, že si všechno pamatuju, historky z dětství se prolínají. Co je vlastně pravda a co mi někdo vyprávěl, co je moje fantazie? V Praze na ulicích bývalo vysílání městského rozhlasu. Vlastně ani nevím, jestli ještě jsou v ulicích reproduktory, které občas fungovaly a občas ne, což se rošťákům mého typu líbilo víc. Několikahodinové vysílání ale bylo výjimkou.


Nějaký hajzl rozhodl, že budou přebírat přímý přenos z procesu s doktorkou Horákovou. Rodiče byli divní a já nevěděl proč. Až po letech jsem pochopil důvod. Osm let předtím, pravděpodobně ze stejných tlampačů, museli poslouchat za heydrichiády, kdo se provinil schvalováním atentátu na Reinharda Heydricha. Byly to dlouhé seznamy, na konci bylo lakonické sdělení, že dotyční byli ráno zastřeleni. K tomu další pokyny, co všechno se za stanného práva nesmí.


Později mi rodiče říkali, že poznali v té době hrůzu a strach a že by nechtěli, aby se něco takového opakovalo. Je jasné, že vyvolání strachu byl hlavní důvod vysílání. Okupanti potřebovali, aby se lidé báli.


Kdo zase tohle vymyslel? To se přece už nesmí vracet! Něco takového si asi rodičům běhalo v hlavě, když mi připadali divní.


Šmejd se učí jeden od druhého. Byl to stejný princip. Vyvolat strach, zajistit si poslušnost mas. Rukopis téměř totožný. Kdoví, jestli vysílání neorganizoval stejný vlezdoprdelka, který tam byl tenkrát i teď.


Komunisti začali svoji hrůzovládu hned v roce 1948, zveřejňovali jen co chtěli. Nebylo ještě možné lidem přímo říkat, že jsou zatýkáni letci, kteří za druhé světové války bojovali v Anglii proti nacistům. Leccos se mezi lidem říkalo, ale byly to informace útržkovité. Svoje udělala lidská závist. Té nafrněné babě v kožichu sebrali barák, jejího starého vyrazili z úřadu. A musí ke krumpáči. Dobře jim tak.


V roce 1950 už se cítili komunisti natolik silní, že si dovolili veřejný monstrproces, kde hlavní zloduch byla žena, která měla velký kredit. Veřejnost ji vnímala jako kultivovanou ženu, která se nebála pracovat proti nacistům. Soudruzi se nestyděli ji zavraždit. Od tohoto procesu už jim příznivci jenom ubývali. Komunisti si byli jistí, věděli, že je Moskva nedá. Zničili veškeré drobné podnikání, nahnali zemědělce do kolchozů, začali se vraždit i mezi sebou. Došlo i na drobného člověka.


Pod žádostmi o trest smrti pro zrádce se podepisovaly tisíce občanů, většina jen a jen ze strachu. Ve škole jsme taky podepisovali všechno možné. Dopis sovětským pionýrům, korejským dětem. Malé děti mají radost, že se naučily psát, podepíšou všechno.


Ze starších dětí si komunisti vychovávali tu příšerně zneužitou mládežnickou generaci. Planoucí pohledy. Známe je z plakátů z padesátých let. Hrůzné patlaniny. Svazáci na nich hledí vstříc zářné budoucnosti. Dnešní mládež se plakátům směje, pokud vůbec je uzná hodné pozornosti. Moc nevěří, že by ty krávoviny někdo mohl brát vážně. Bohužel, našlo se dost nadšených. Určitě ale ne většina, jak se nám to tehdejší mocipáni snažili namluvit. V druhé polovině padesátých let jsem byl v pubertě. Neměli jsme počítače, mobily, ale byli jsme podobní jako dnešní puberťáci. Fotbal, holky, cigarety, v parku vypité čučo. Ti pravověrní svazáci nám byli k smíchu, ale měli jsme z nich podvědomě strach, raději jsme se jim vyhnuli.


Planoucí pohledy, zapátrám-li ve vzpomínkách, něco najdu. Třeba těsně po měnové reformě v roce 1953, kdy většina národa byla šokována rozsahem této loupeže. Dobře se vědělo, že se něco připravuje, málokdo věřil kecům prezidenta Zápotockého, že měna nebude. Netušilo se ale, že komunisti okradou i nejchudší vrstvy. Naše učitelka byla nadšená, ano, měla planoucí pohled. Nádhera, jak jsme se vypořádali s bývalými vykořisťovateli, kteří měli nakeťasané peníze. A už nemusíme nosit po kapsách potravinové lístky!


Ano, byl zároveň zrušený přídělový systém, myslím, že hlavně z důvodu neschopnosti režimu zajistit dostatek zboží. Od té doby začaly ty hrozné fronty na maso. V sobotu máma vstávala ve čtyři ráno, aby vystála kus žvance. Už bez přídělu. Léta ty fronty trvaly. Peníze nějaké byly, zboží nebylo nejdražší, ale nebylo. Už jako flamendr jsem na ně někdy narazil cestou domů. Ani mi to tehdy nepřišlo ode mne blbé. Já se potácel z flámu a máma někde mrzla ve frontě na vepřové.


To všechno nám bylo prezentováno jako správná cesta k socialismu, k zářným zítřkům. Na druhou stranu táž učitelka plačící, zřejmě upřímně, a oblečená v černém po smrti velkého Stalina. Jak zdobila jeho obraz, který visel na stěně spolu s obrazem Gottwaldovým, černou páskou a málem spadla ze židle. Za pár dnů si totéž zopakovala i u obrazu Gottwalda.


Chraň Bůh, že bych chtěl namlouvat, že všichni pedagogové byli takoví. Ani většina jich nebyla. Ale báli se, báli se planoucích očí fanatiků. Že je nějaká mrcha udá a oni s učením skončí. Raději mlčeli. Třídní učitelka v šesté třídě dokonce přišla k nám domů říct rodičům, že jsem měl nějaké protikomunistické řeči, které jsem někde slyšel, nejspíš od rodičů. Potrestat mě za to nechtěla, to bylo aspoň na trojku z chování. Bála se i tátu pozvat do školy. Ji by pak ředitelka vzala na kobereček, že musí zlepšit politickou výchovu žáků.


Musím se smát, jak ti, co vzpomínají se slzami v očích na mládežnické brigády, na stavby mládeže. Brigády byly fajn, místo vyučování, volnější režim neboli dal se dělat i menší bordel. Nebo větší, podle dohlížejícího. I na čučo někdy došlo. Stavby mládeže? Tam se dalo asi zažít hodně, spousta mladých lidí pohromadě. Slyšel jsem od účastníků historky. Ti mladí tam byli dobrovolně. Někdo z trestu. Nadšených zase tak moc nebylo. Daly se tu vydělat peníze. Celé zástupy byly těch, kteří se ročním závazkem zbavili povinnosti dodržet umístěnku. Až do roku 1966 platil zákoník práce, který sice dovoloval dát výpověď, ale zaměstnavatel mě pustit mohl nebo nemusel.


Ještě v roce 1963 jsem viděl v Ústí nad Labem, kde jsem byl zaměstnaný (umístěnka), soudružku svazačku s planoucím pohledem. Byla moc pěkná, slušelo jí to. Nepřišla v modré košili. Chtěla nám dát dohromady svazáckou organizaci, my v tehdejším ČSM byli, ale neplatili jsme příspěvky, většinu roku jsme spolu ani nebyli, byli jsme rozházení v terénu na polních pracích. Začínala šedesátá léta, už jsme byli trochu oražení. Oslovovali jsme ji slečno a vykali jí. Byla překvapená, že jsme se bavili na její účet, zvali jsme ji do vinárny. Největší proutník si s ní pokusil dát rande. Planoucí pohled se změnil na vyděšený a ona odešla, spíš utekla. Ovšem ještě udělala rezolutní závěr, nemohla tohle říct svým chlebodárcům, měla by průšvih. Dala nám nějaký termín, nevím už jak dlouhý, do kdy musíme dát svazáckou organizaci do cajku.


My šli do té vinárny bez ní, už jsme ji neviděli. Bylo mi 20 a brzy jsem šel na vojnu. Vždycky když na někoho takového vzpomenu, říkám si, co asi s holkou je?


V dalších letech, myslím, planoucích pohledů ubylo, režimu, který tu vládl, upřímně věřili asi jen pitomci. Vyžírky tedy taky, těch bylo hodně, ale ti jen jako. Za to, že se předstírali víru, mívali dobrý flek.


Každý člověk potřebuje něčemu věřit. Máme různé zájmy, jsme každý jiný. Mám rád, když si lidé za svými názory stojí, nesnáším však, když dotyčný ani na chviličku nepřipustí, že by jeho tvrzení mohlo mít i trhliny. Že z jiného úhlu pohledu může můj názor vypadat trochu jinak a pak zase já pro změnu vypadám jako blb. Ti lidé existují, jsou mezi námi. Tuším náznaky fanatismu, zase vidím planoucí pohledy, které nás jindy rozesmějí, díváme-li se na optimistické modrokošiláče. Jistě je rozdíl mezi nadšeným chovatelem králíků a člověkem, který by nám chtěl určovat nejen jaké králíky nutno chovat, ale dokonce, že všichni musí mít doma králíkárnu.


Bojím se velké skupiny lidí, kteří mají naprosto totožný názor. Dokonce kvůli tomu nerad podepisuju různé petice, které třeba chtějí věc, jež je mi sympatická. Mám strach z jednoty. Je tak strašně zneužitelná. Stačí demagog a malér je tady.


Vybavím si planoucí pohledy...Mám někdy strach. I dnes.










Text byl zveřejněn 10.2.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2567 čtenářů, z nichž 61 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 19.10.2010.




BLOG TÝDEN

Tanec kolem márnice

Co by dítě jsem dost času strávil na vesnici. I zaměstnání mě sem zavedlo. Na leccos se pamatuju.



Zemře obyvatel vesnice. Starý dědek, občas protivný, občas skvělý. Měl kamarády, měl nepřátele. V hospodě se někdy pohádal, dostával vynadáno za kůlnu, kterou si postavil sice na svém pozemku, ale byla ošklivá a natřená pitomě růžovou barvou. A my se na ni musíme koukat. Zkazil tím prý celou vesnici.


Běžné spory, ale když někdo dělá novou střechu, spousta chlapů přijde v sobotu pomoct. Zadarmo. Za guláš a lahváče. Lidé se navzájem znají, vědí o sobě víc než všechno. Mají se rádi, nenávidí se, pomáhají si, hádají se, sem tam se někdo s někým popere. Smrt jednoho z nich na chvíli způsobí, že se život na chvíli jakoby zastaví. Dostaví se vědomí údělu, který nás čeká všechny. Bohaté, chudé, tlusté, hubené, alkoholiky, abstinenty.


Smutná záležitost - zemřel člověk.


Lidé se zdraví nějak pokorněji, starší pokyvují hlavou. Blíží se to, krátí se nám všem čas. I největší nepřítel nebožtíka zavře hubu a pokud to neudělá, dostane se mu spíš zlých než souhlasných pohledů. V hospodě je nějak klidněji.


Na hřbitov doprovodí zemřelého celá vesnice. Muzikanti, specialisté na pohřby v celém okolí, hrají funebrmarše. Pláč, proslovy, někdy kněz. Modlitby, pokora. Po ukončení obřadu, který má daná pravidla, se ozve do kroku veselá muzika. Všechno utíká pryč. Sem už se budou vracet jen příbuzní s kytičkou. Jsme rádi, že to zatím nejsme my, však se dočkáme. Nebožtík je chráněný zdí. Život jde dál. Jde se do hospody. Jí se, pije, zpívá, tancuje, opilých bývá víc než na hasičském bále. To se prostě sluší. Moje dětské myšlení tohle nedovedlo pochopit. Je smutek a tady se takhle řádí.


Časem mi došlo. Zdánlivě primitivní, ale moudré. Rozloučili jsme se, on už patří jen do vzpomínek, musí se žít bez něho.


Za čas se třeba zbourá kůlna, která se mnohým nelíbí nebo naopak se ukáže, že dědici ji považují za šikovnou a barvu skvělou.


Nemám moc rád tvrzení "o mrtvých jen dobře". Myslím však, že by to určitě mělo platit v době od úmrtí po rozloučení. Pak už se musí žít.


Střih


Mrazivý den v pražských Dejvicích. Na ulici zemře člověk, shodou okolností věhlasný architekt. Člověk, který asi neuměl žít jinak než naplno. Jeho více než sedmdesátileté srdce nestačilo. To se někdy stává.


Smutná záležitost - zemřel člověk.


Člověk, který něco uměl a který měl své blízké. Těm bude chybět nejvíc.


Tělo nestačilo pořádně vychladnout a klávesnice computerů se rozžhavily. Prosím, vyjádřit smutek, takové to smutné pokývání hlavou. Ano, škoda člověka. Ale ne. Příznivci a nepřátelé jeho projektů vyrazili do boje. Nedají odpočinout mrtvému tělu, nedají odpočinout pozůstalým. Nepočkají ten týden nebo dva. Hned teď se musí předvést. Vrhají se na kořist jako... málem jsem napsal "hyeny" a není to tak dlouho, co jsem se tady rozčiloval, že nemáme hyenám přisuzovat lidské vlastnosti.


Odhaduju, že zhruba 80 procent překřikujících se rozumí architektuře asi jako já. Skoro vůbec. Jenže já to vím. Mně se totiž baráky líbí nebo nelíbí. Jako ženy. Ale ne, kecám, ženský jsou hezčí než baráky.


Vůbec nevím, jak docílit, aby zajímavá stavba plnila žádanou funkci. Všichni ti lidoví architekti by si měli najmout hospodu někde v lesích a tam si poctivě navzájem dát do držky. Jako myslivci ve filmu Slavnosti sněženek.


Mně pochopitelně nejde o přijaté či zamítnuté projekty. Jde mi o dobu od úmrtí po rozloučení. O pietu. Ti, kterým zemřelý nevoněl, by měli mít tolik slušnosti a být zticha. Příznivci by měli vzpomínat pietně a tiše, zemřel přece člověk, není třeba z něj dělat Boha.


Nejde mi ani o zdrcující kritiků všech, kteří smýšlejí jinak než já. Má to být povzdech. Je mi líto, že se některé věci zbytečně mění.


Ti křičící nedělají nic zakázaného. Nikde asi nejsou psána pravidla, jak se máme po smrti kohokoliv chovat. Zrovna tak ale těžko hledat v pravidlech slušného chování, že je zakázáno se ve společnosti u večeře uprdnout.


Jsem pomatený dědek, který nerozumí současnosti? Je to možné. Když se podívám na datum svého narození, mám na staromódní názory jisté právo. Dokonce jsem v tomto případě na staromódnost trochu pyšný.


Vesnice navštěvuji méně a méně. Ubývají síly, snažím se, ale roky se nedají přelstít. Mrzí mě, že se už tolik nevídám s vesničany. Nepovídám s nimi zdánlivě o ničem. Někteří z nich nemají velké vzdělání, mnozí se bojí počítače víc než hastrmana.


Je jim ale dáno, že kolem márnice se netančí.








Text byl zveřejněný 28.1.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2194 čtenářů, z nichž se 39 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 19.10.2010














BLOG TÝDEN

Ledňáček mne vyléčil

Jsem unavený! To je výkřik! Kdo dnes není unavený? Jako všechno si musíme i únavu pojmenovat, roztřídit, nastrkat do škatulek.



Známá je jarní únava. Trochu divné psaní, když nás zasypal sníh a mrzne. Než se nadějeme, je jaro tady. Za chvíli, čas letí.


Představuju si konec března. Začínají delší dny, všechno začne vonět, přírodu ovládají jiné barvy.


Ale... s těma voknama už se musí něco udělat, police ve skříni je nakřivo, v zimě je blbě vidět, na koberec taky a ten už si o vyčistění říká zoufale. Natřít židli, barvy smrděj a v zimě se nedá větrat. Tahle lajsnička je prasklá už půl roku. Zahrádku nemám, ale kytek mám rád za okny hodně. Bez práce nejsou koláče, ale ani kytky. Pokud je člověk naprosto normálně línej, najednou je unavenej. Ten termín "jarní únava" je nádherná výmluva.


Dokonce si bereme na pomoc lékaře, psychology, všechny možné odborníky. Ti ovšem vysvětlí cokoliv. Na co by pak byli? Odborníci.


Spíš se bojím, že na mne padne únava celoroční a konečná. Každý člověk je jiný, má to tedy i s únavou jiné. Za únavu si určitě z velké části můžeme sami. Chceme stihnout všechno, všechno mít, všechno si koupit. Stihneme, koupíme, máme. Odpočineme si potom? K smíchu.


Osobně mám pocit, že stihnu všechno. Což je nesmysl. V mládí z flámu do práce, z práce na flám, otřepal jsem se, přece něco vydržím, nejsem mejdlo. Dnes mi táhne 66, ale chytřejší o moc nejsem. Nestíhám všechno, co bych stihnout chtěl. Přestože už nepracuji. Myslím za peníze.


Ke všem aktivitám, které začínají být mimo mé možnosti, jsem si před rokem zkusil začít psát blog. Snad pro vnoučata, aby jednou věděla, co jsem byl za kvítí. Při aktivitách svých tří dětí se vnoučat nejspíš dočkám v době, kdy budu schopný si s nimi na písku plácat bábovičky a tahat se s nimi o kyblíček.


Přestal mi stačit jeden blog, pořídil jsem si druhý, přeskakuju z jednoho na druhý, nepamatuju se, co jsem už kde napsal, bojím se, že se opakuju. Docházejí nápady, tedy nápady přicházejí, ale blbý, těžko zveřejnitelný. U člověka, který v životě psal nejvýš technické zprávy a vyplňoval formuláře, musí dojít k únavě.


Zruinovaný jsem po všech dobrotách, vánočkách, štrůdlech, salátech, cukroví, po všem, co se normálně nedá sežrat ani za měsíc. Nedá se vynechat ani alkohol. Pivo po jídle může být zdravé, maximálně dvě. Říkají odborníci. Nebo sklenka vína, výjimečně dvě. To jsou rady! Přijde návštěva, naleju jí víno, sobě udělám čaj. Měl jsem 4 deci už k snídani. Neurazím návštěvu a výjimečně vypiju dvě, ne ale sklenky. Dvě flašky. V noci pak mám sen, ve kterém na mne primář Nešpor hrozí prstem.


Jen malá odbočka: Když už jsem u primáře Nešpora. Slyšel jsem, třeba je to jen fáma, že u něj objednal hodiny smíchu pro veverku Huli populární redaktor Reflexu J.X. Doležal.


Zdevastovaný vánoční náladou se pokusím něco napsat. Napadá mě kulový. Tak jsem se pustil do činnosti, kterou se obvykle nezabývám. Začal jsem číst internetové diskuse. Na to, že šlo vlastně ještě o dobu vánoční, byly neobvykle zarputilé. V některých případech až svazácky zaťaté. Nadávají si lidé, kteří se v životě neviděli a ve skutečnosti by si třeba byli navzájem sympatičtí. Párkrát jsem tam sám něco napsal a vždycky jsem se pokusil malinko posunout děj do polohy, kdy se můžeme zastavit a pousmát se. Pomáhal mi v tom výborný tramín.


Za dva dny jsem si leccos z onoho klání přečetl. Ty moje poznámky působily podobně jako kdybych vlezl do býčí arény s modrým hadrem. Urazil by se toreador, patrně i bejk, diváci určitě. Těžko bych vyvázl. Kdoví, jestli by španělský král nevyzval na souboj Václava Klause.


Kocovinu jsem si čtením jen znásobil, napadl sníh, přišly mrazy, na cyklistiku dost nevhodné počasí. I moje trochu bláznivá dcera mi říkala, že v tom marastu by nejela ani ona. Musím holt obout pohorky, i když mi kolena budou vysvětlovat, že jsou unavená. Určitě! Líná jsou. Budou mě schválně bolet. Když bolí kolena, je to protivné, ale když bolí duše, je to horší.


Tyhle stavy léčívám poslechem muziky, ne z médií, vybírám si ze svého archívu. Furt se nemůžu trefit, ani blues dnes nefunguje. Na Janis Joplin přitom bývá spoleh. Pomůže až polozapomenuté CD vydané v Anglii. Swing v podání bigbandu Charlie Barneta. Jméno známé patrně jen jazzovým fandům. To je ono. Je to jako s léky. Někdy to spraví jeden lék, jindy jiný, často potřebujeme spíš než prášek pár facek či nakopnout.


Taky četba pomáhá, ale ne internetové "diskuse". Myslím knížku. Z knihovny, se kterou se můžu zkroutit podle svého, třeba na podlaze. V roce 1968 jsem si za 12 Kčs koupil knížku Vyvěste fangle. 46 textů Jiřího Suchého. Měl tehdy na stanici VKV, předchůdce stanice Vltava, půlhodinové pořady Gramotingl-tangl. Pouštěl desky, které vybral a k tomu (živě! To se v šedesátých letech občas mohlo) povídal. Texty, vymýšlené často přímo ve studiu, musely mít nutně kolísavou úroveň a tak v téhle knížečce je zřejmě výběr toho lepšího. Míval jsem kdysi knížku rád, nosí se dobře v kapse. Dokonce jsem se snažil s její pomocí sbalit jednu svou kolegyni, které se kniha taky líbila. Ona by tenkrát snad i zájem měla, ale já byl tupec. Aspoň jsem si na ní vzpomněl, když jsem očima o knížku v knihovně zavadil. Copak s holkou asi je?


Jsou to pěkné textíky. Je na nich vidět Suchého hraní si s češtinou, slovní hříčky. Dokonce mě napadlo, že by se daly ukrást a zveřejnit na blogu. Trochu oprášit o dobové reálie, pan Suchý toho napsal tolik, že by se mu to ani nedoneslo. Ví se o něm, že si koupil knot, že mu přišel gratulovat Olda a přinesl mu ne žlutou růži z Texasu, ale žlutej tulipán. A mnoho dalšího.


Dělám si srandu, jistě, to bych o tom nepsal a činil. Ale nedá mi, abych malinký kousíček z povídání o slibech sem vložil.


Tedy Jiří Suchý: Sliby
Člověk slibuje tak veliký věci, že je štěstí, že si to nemůže v plný míře ani všechno uvědomit. Jinak by zaručeně nesliboval a omdlel by při třetí větě.
Sliby tohoto druhu vrcholí vojenskou přísahou. Při vojenský přísaze se slibuje, že se bude střílet, kdykoliv toho bude zapotřebí - jenomže jinejma slovama. Při sňatku si zase ti dva slibujou, že se budou mít rádi, a pak si vzájemně nasaděj prsteny, což je vlastně něco jako uzel na kapesníku, jenže ve zlatě...


Zapomněl jsem na svět kolem mne a bylo mi zase 25. Dobře, že jsem knížku našel.


A to mne ještě čekal vrchol. Návštěva divadla Ungelt.


Divadélko pana Milana Heina. Trosky jako jsem já už musí dávat bacha. Samé schody, průlezy. Dá se upadnout, praštit do hlavy. Nebyl jsem tam jednou, tak už se vyznám. Ale ta zábradlí opravdu potřebuju. Krásná sklepní místnost, kde je bar. Židle každá jiná, darovaly je známé osobnosti a mají mosazný štítek se jménem dárce. Je dobré přijít aspoň půl hodiny před začátkem představení, jinak je plno, ale dá se sedět i v chodbičkách, prohlížet si stěny plné článků o tomhle krásném divadle. Není to nejlevnější večer, ani občerstvení. Návštěva Divadla Ungelt je skutečným svátkem a není to každý den a občas vyhodíme peníze za takový hovadiny...


Když jsem tu byl poprvé, pan Hein osobně zvonil na zvoneček, že diváci mají přestat pít, kecat a odejít do sálu. Viděl jsem na něm, že je pyšný, ale tak hezky pyšný, nebyl v tom ani kousíček nafoukanosti. Sál, spíš sáleček, pohodlí pro televizního diváka, který je zvyklý se rozvalit v křesle, tu není. I tlusťoch jako já se však vejde. Pokud je tu snad někomu úzko, stejně zapomene po pár minutách. Divadlo, kde se nedávají kraviny.


W. D. Home: Ledňáček


Hra britského autora má jen tři postavy. Víc by se jich ani na jeviště v Ungeltu nevešlo. Osamělý spisovatel, který žije jen se svým sluhou, se setká po padesáti letech se svou láskou, která za ním přijede hned z pohřbu svého manžela. Děj vyprávět nebudu. Hra o starých lidech, ke kterým mám tak strašně blízko, spíš už mezi ně patřím. Pana Heina jsem nedávno slyšel, že v Ungeltu nedávají komedie. Asi myslel takové ty hry, při kterých se divák smíchy kope kolenem do hlavy. Tak takové tu nedávají. Ledňáček komedie určitě je. Trochu černá, trochu smutná. Celý život takový bývá, jen my staří si to všechno víc uvědomujeme.


A to hlavní - herecké výkony. Ungelt nemá svůj herecký soubor, najímá si herce na jednotlivé hry. Tentokrát to byli herci mého mládí, na které jsem kdysi chodil do Městských divadel pražských. Alena Vránová, František Němec, Petr Kostka. Dávno už spolu nejsou v angažmá, tady se sešli a náležitě si vše vychutnávají. Léta jim přibyla, ale herecké umění nezmizelo. Výborný text, nezdá se, že by tam bylo slůvko zbytečné. Režie dnes už také legendy Ladislava Smočka.

Každé Vánoce se už kolikátá (?) generace dívá na Pyšnou princeznu. Tenhle večer jsem jí viděl na jevišti živou. Pár let jí přibylo, možná i dvě tři kila, ale je stálá krásná. Nepřeháním. Nejezdí tu na kládě s princem, na to je Ungelt malý, ale herečka je to stále úžasná. Dokonce jsem se na sebe naštval, že jsem jí neposlal kytku. Snad budu mít možnost to napravit. Nejsem nejmladší a občas po mně už pokukují černí havrani.

Mrazivý večer mi vůbec nevadí, únava někam zmizela a je mi zas dobře.

Fotky ze stránek Divadla Ungelt

BLOG TÝDEN

Amatér

Mám doma ve skříni balík pokreslených papírů. Vším možným. Pastelkami, vodovkami, tužkami, propisovačkami. Děti vždycky chytil umělecký amok, když byl důvod k obdarovávání. Dokázaly se zavřít v pokoji a čmárat a čmárat. Nepustily mě dovnitř. Prý překvapení.



Naštěstí zásoba čtvrtek nebyla nekonečná, manželce pak nešlo na rozum, co se všechno dá ušpinit v tvůrčím zaujetí. Furt to bylo lepší než kdyby mi k narozeninám nastudovaly sborovou píseň. Při hudebním talentu rodiny hrozilo násilné vystěhování, případně srocení uličního výboru.


Nevěřím tomu, že se některé dítě narodí lakomé, záleží jen na nás, jestli dokážou mít radost z toho, že někomu něco darují. Jako dítě jsem toužil mít takovou blbost. Krasohled se to jmenovalo? Rourka, v tom barevná sklíčka, čumělo se do toho a jak se s tím točilo, tvořily se uvnitř barevné obrazce. Máma byla spíš praktického ražení a tak já jenom toužil. Už jako dospělý otec jsem před dětmi tohle řekl a Ježíšek mi přinesl tři krasohledy. Tři děti, tři krasohledy. Litoval jsem, že lidé mívají maximálně dvě oči. Ty pohledy, které mě propichovaly, jestli ten který dárek není příliš dlouho odložený. V dnešním světě už je to věc do muzea. Jeden jsem nedávno našel, vrže, skřípe, pohled je nějak zakalený, přece to nevyhodím.


Výkresy zůstaly. U většiny nevím, kdo z mých dárců dílo vytvořil. Jedním jsem si jistý. Snahou, aby obrázek byl ten nejkrásnější. Srdíčkem. Napatláno, načmáráno, ale jen pro mne. Velcí malíři na mne kašlou. Jedna z dcer maluje i dnes pro zábavu, baví jí to. Jestli to má nějakou uměleckou hodnotu? Není to jedno? Živí se jinak. Loni mi pro Ježíška namalovala obraz. Je hezký? Mně se líbí. Má hodnotu? Pro mne obrovskou a jsem rád, že ji nelze vyčíslit. Reprodukce van Gogha musela ze zdi, uvolnit místo. Beztak jsem při pohledu na Slunečnice dostával chuť na absint.


I dobří kamarádi někdy překvapí. Prý třeba bude jednou holka slavná a obraz bude mít velkou cenu. Myslel asi hodnotu. V dolarech. Do prdele jsem ho poslal opatrně. Přece jenom je to kamarád. Dceři přeju jen nejlepší, ale proč zrovna slávu? Měla z toho obrazu stejnou radost jako já. A o co jiného by asi mělo jít?


V životě jsem vlastně nic jiného neuměl než svoje povolání zeměměřiče. Jestli dobře? Odnikud mě kvůli práci nikdy nevyhodili. Dokonce mě to i někdy bavilo. Zkusit něco jiného, to ano, ale jen tak amatérsky. Nemyslím si, že amatérská činnost musí být odbytá.


Kolem čtyřicítky jsem pro zábavu běhal, pár maratónů jsem zdolal. Pro dobrý pocit. Svými výkony jsem odborníky neuchvátil. Poznal jsem lidi mého ražení, ale taky ješity, kteří byli ochotní si trať zkrátit nebo se kousek svést autem. Jen tak, aby si mohli tahat tričko. Jak jsou dobrý. Nerozuměl jsem jim. Kdyby nás aspoň v cíli líbaly krásné dívky. Houby. Spíš nás pořadatelé honili, abychom už zmizeli a oni mohli uklízet. Vítězové se v té době už váleli ve vaně. Možná i s hezkou holkou. Sportovní amatérskou hvězdou jsem se nestal. Byly to ale hezké zážitky.


Je na světě tolik činností, které se dají dělat pro zábavu. Třeba hrát šachy. Já můžu hrát tuhle královskou hru jedině s jezevčíkem, ale i ten musí být trochu dementní. Pro šachistu musí být strašná otrava s takovým hráčem hrát a dokonce myslím, že po první partii už se pak vymlouvá na cokoli a je ochotný snad i luxovat třikrát za sebou stejný koberec, než by s takovým diletantem k šachovnici sedl. Hrával jsem mariáš a vím, co to bylo za průser hrát s člověkem, kterému to nešlo. Takový člověk se dal možná obrat i o nějaký drobný, ale to není potěšení. Je ale třeba se posmívat člověku, který hraje sice šachy blbě, ale rád si zahraje s hráčem sobě rovným? Kdysi jsem poznal i nafoukance, pro kterého špatný šachista byl nula. Stále si myslím, že to byl vůl.


Zahrádka. Co lidí se už v únoru těší, jak se do toho letos pustí a tohle, co já vypěstuju, ještě nikdo široko daleko neviděl. Možná se potom sousedi ušklíbají. Ten mrťafa ke kytkám nalil nějakou srágoru a chcíply mu. Všeobecně se ale amatérské zahradničení uznává a většina přihlížejících uznale pokyvuje. Jen když se urodí moc dýní, co s tím? Kytky jsou ale hezký vždycky.


Divadlo, film, četba, muzika, už od dětství jsem tyhle věci potřeboval. Chtěl bych tyhle disciplíny veřejně provozovat? Určitě chtěl. Schopnosti dostali od sudiček úplně jiní. Ani jsem nedoklopýtal k nějakým ochotníkům. Bez muziky nemůžu být, poznám falešné tóny. Provozovat hudbu. Já?! Blbost! Malovat? S bídou vymaluju koupelnu. Léta jsem si psal jakýsi deník, který ovšem byl zaměřený na ryze praktické záležitosti. Vyházel jsem to, nemělo to cenu ani jako dokument mého žití. Něco napsat mě lákalo. Grafomanský gen se hlásil.


Uznal jsem, že blog je zajímavá věc. napíšu kravinu, nikdo to nečte, někdo mi vynadá, nikdo mě nezná, text zapadne do koše, do kterého spadne většina internetových skvostů.


Docela mě překvapilo, že se vždycky najde pár čtenářů. Skoro mě přechází humor, když mi někdo napíše, že jsem ho pohladil na duši. Někdo úplně neznámý si přečte můj text, líbí se mu a tu jsme na jedné vlně. Aspoň chvilku. Je slyšet, jak se mi chvěje hlas? Není to ironie, spíš mi jde mráz po zádech. Neznal jsem dosud tenhle pocit. Jsem vděčný za hlas, že se můj článek líbil. Ne pro nějakou karmu, pro žebříčky, pro pořadí blogerů, to je všechno pomíjivé. Mám radost.


Píšou zde blogeři, na jejichž články se těším, ti to prostě uměj, jmenovat nebudu, na někoho zapomenu a nepustěj mne na Slamník. V duchu se ukloním a jdu po svých. U takových textů nepřidávám žádné slovní hodnocení. Styděl bych se. Necítím se dost silný, abych mohl hodnotit. A zvlášť když diskuze ujedou někam, kde je autor ani nechtěl mít a třeba o ně vůbec nestojí.


S pár lidmi si rozumím aspoň virtuálně, chodí na blog z podobných důvodů jako já, dokonce teď znám některé i z hospody. Vůbec mi nevadí, napíše-li kdokoliv, že můj článek je pitomý. Vůbec mi nevadí, napíše-li kdokoliv, že v textu mám hrubé pravopisné chyby. To se hodně stydím. Fakt, Pavel Sikora našel takové hrubky, za které bych dostal pohlavek už ve třetí třídě. Chodil jsem do školy dávno, možná, že paní ministryně Džamila nebyla tehdy ještě na světě, to facky lítaly, třebaže Makarenko nebyl pro.


Dost jsem toho přečetl a nejsem tak blbej, abych si myslil, že moje psaní je nějaká literatura. Snad sdělení lidem, kteří vyznávají podobné životní hodnoty. Tak jako je to v hospodě. Taky si sednu raději s člověkem, se kterým si mám co říct a ne s někým, s kým se vždycky pohádám. Jsou ale takoví, kteří naopak střety vyhledávají. I takoví mají právo na život, třeba je ty střety obohacují. Zase už jsem v hospodě.


Tuším, co je třeba umět, abych se mohl prohlásit za autora. Přece se ale pětašedesátiletý ufuněný dědek nezačne zabývat stylistikou a dalším a dalším. To už ne! Český jazyk studuju, tak jak ho slyším na ulici, v obchodě, v hospodě, mezi lidmi, kteří nemají ani ponětí, co to je stylistika a mně je s nimi kupodivu dobře.


Teoreticky se všechno, co musí mít autor literárních pokladů, naučím. Skoro volovina, ale dejme tomu. Náhoda je blbec, proletí kolem mne myšlenka, nápad, který je určen někomu jinému, narazí na mne. Začnu psát geniální povídky, Hemingway spokojeně prohlásí: "Dobře, že jsem se zastřelil." Vezmu batoh a začnu obsah své knihovny nosit do kontejneru. Napíšu si lepší. Knížky nebyly zadarmo, knihovnu jsem si dělal sám. To bylo práce. Co dám teď do polic, než zaplním prázdnotu svými díly?


Flašky s vínem, flašky s alkoholem. Taková nenačatá flaška se v polici kroutí, natřásá, pitvoří se, dělá úplný pitomosti, abych si ji všiml. Kukuč na mě dělá. Je schopná začít zpívat, tančit. I schovaná ve skříni si hraje na myš, škrábe tam, píská. Flaška je rodu ženskýho, je zbytečný bojovat.


A pak se válí v koutě, mrcha jedna vypitá.


Zůstanu amatérem, je mi v té kůži dobře.






Text byl zveřejněný 26.12.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2500 čtenářů, z nichž 34 se líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 18.10.2010.














BLOG TÝDEN

Mikuláš ztratil plášť,

Mikuláška sukni, zavřeli se do záchoda, byli oba smutni. Nekřičte, vím, že je to jinak. Nám se to tak ale tenkrát líbilo. Kdy tenkrát? Ve věku, kdy jsme s úlevou objevili, že Mikuláš a hlavně čert je jen jako a honem si začali dělat z Mikuláše srandu, nacpali jsme ho na záchod. Čerta jsme zatím pro jistotu nechali na pokoji.



Možná to byla jen místní úprava, manželka byla z Karlína a tenhle text neznala. Ale popuzovalo ji, že našim dětem se moje verze líbila víc. Snažila se, vysvětlovala, ale po celém bytě bylo slyšet hlavně zdůrazňované slovo záchod. Děti už odrostly, stali se z nich třicátníci a stejně si pamatujou říkanku, jak jsem je učil já. Snad to budou mít komu předat.


Mimochodem, na internetu jsem našel jinou verzi, která se mi líbí ještě víc.


Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška tašku, honili se po světnici, až rozbili flašku.


Když moji rodiče usoudili, že by mne bylo třeba trochu vystrašit čertem, objednali nadílkovou partu. Ztropil jsem prý takový kravál, že už k nám nikdy nepřišli. Tolik jsem se toho černýho chlupatýho bál. Psychologové někdy varují, že by děti mohly dostat šok a nést si i trvalé následky. Jako snaživý flamendr jsem jednou řekl své mámě, které vadilo, že často trávím noci bůhvíkde, že si léčím psychickou újmu, která vznikla návštěvou čerta v mém dětství. Co mi na to řekla? Máma byla hodná, někdy i sprostá.


Svým dětem jsme objednávali Mikuláše. Pár řečí, které ani objednaní, ani my, dokonce ani děti, nebrali vážně. Dětičky naslibovaly, že se budou učit, že se budou mejt, vždyť jsem to taky slibovával. Dostaly kupu čokoládových nesmyslů, zase jsme si odškrtli něco, co se má. Mikulášům se dala dvacka, fakt tenkrát jenom tolik. Modrá bankovka. Stalo se, manželka objednala, když přišli, byl jsem doma sám. Mladší dceru na ruce, starší dostala z pohledu na čerta takový záchvat, že odmítla jakékoliv sladkost. Její brácha se bál taky, ale hrdě vzal nadílku i pro sestřičku. Stejně jí potom užíral.


Od té doby jsem přestal děti strašit. Když tak jen malinko a aby všechno dobře dopadlo. Toho ošklivého si užijeme časem až běda.


Vlastně jsem se chtěl tímhle článkem vychechtat předvánočnímu šílenství. Přečet jsem si článek od Ivana Derera, zastyděl se za svoje pindy a už jsem mazal. Kdybych psal na psacím stroji, zmuchlal bych papír, elegantně ho hodil do koše. Třeba bych se trefil. Dneska stačí poznat klávesu "Delete" a moudrost zmizí ze světa.


Proč ten článek úplně pozměněný nakonec dopisuji? V den mikulášského nadělování jsem procházel pasáží pražského biografu Světozor. Chodila tam známá trojice s košíkem a rozdávala malým bonbóny, jen tak za básničku, za písničku. Pro radost. Kostýmy měli nádherné, ani Knížák by lepší nevymyslel. Čert byl opravdu hnusnej. Holčička nebo chlapeček nebo co to bylo, se bálo stejně jako před lety moje dcerka. Hodně drsný byl pekelníkův pytel, ze kterého koukaly nožičky, obuté do dětských botiček. V kožichu byla ženská. Podle příjemného hlasu. A vůbec to člověk přece ucítí. I já. Mělo to dobrý konec, dítě bonbónek dostalo.


Úplná drobnost a mně bylo najednou příjemně. Ono to jde vypláznout jazyk na všechnu nakašírovanou výzdobu, která je nám blahosklonně vnucována jako bůhvíjaký dar a kterou stejně zaplatíme ze svého.


Čert je rodu mužského, ale tolik čertic dětem naděluje. Kdybych chtěl být vtipný, napsal bych, že ženská dokáže udělat peklo. My to stejně sežereme i s navijákem. A dobrovolně a rádi.


Mladší dceru si vybrali na základce dva spolužáci, ale udělali z ní anděla. Andělský kukuč uměla ze sebe dostat. I dnes jí to jde. Ti kluci byli z kategorie "chytrej, ale lump" Koukalo jim z očí, kam patří. Nadíleli na sídlišti za peníze. Docela jsem měl radost, když dcera po dvou letech si s nimi přestala přivydělávat. Ne kvůli spolužákům, byli to sympaťáci, ale musí se vydělávat vždycky a úplně na všem?






Text byl zveřejněný 10.12.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2130 čtenářů, z nichž se 18 líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 18.10.2010.














BLOG TÝDEN

Pane primátore...

Vím, že tohle moje psaní číst nebudete. Ani nemám takové ambice. Blog je skvělá záležitost. Připadám si jako přednosta stanice z Hrabalových Ostře sledovaných vlaků, který svoje výhrady k světu křičel do světlíku.



Stejně ale vrtá červíček. Co kdyby...


Aspoň by mne zajímalo, zda jste nezapomněl, že jste pražským primátorem. Občas to o Vás píšou. Hlavně však vystupujete jako místopředseda ODS. Funkcí Vám naložili, horolezec, ten něco vydržet musí.


Volil jsem Vás. Už dvakrát. Připadalo mi, že přicházíte z jiného světa, že jste konečně jeden z těch, kteří, sakra, už se musí objevit. Už jsem začal mít plné zuby politiků, které jsem vídal ve stále vybranějších oblecích, ale se stále stejnějšími kecy.


Myslím, že jsem ani jednou ve volbách do pražského zastupitelstva nevolil stranu jako takovou, protože ne všechna jména na kandidátce ODS mi voněla. Vás jsem zaškrtával s jistotou. S jistotou, že Vy jste jeden z těch nových.


Před volbami v roce 2006 jste na plakátech sliboval v tom smyslu, že se nám budete věnovat 4 roky, za tu chvilku, za kterou dojdeme do volební místnosti a dáme Vám hlas. Přesně si slogan nepamatuju, ale bylo to zhruba takhle. Předvolební sliby, kdo by na ně dal...? Pražskou radnici ODS ovládla úplně, mohli jste se pustit do všeho, co jste voličům slíbili. Bez všelijakých koalicí. Musel bych si teď vzít Váš program, který nemám a odškrtávat, možná už jste leccos splnili.


Vy však, pane primátore, se poslední dva roky věnujete úplně něčemu jinému než je Praha. Teď jste se zrovna rozhodl, že Topolánkova vláda, které jste svou účastí při jednáních pomohl na svět, stojí za starou belu. Snad je to i pravda. Nechci se cpát mezi politology profesionální i amatérské, kteří na 150% vědí, co je třeba. Jsem jen starý dědek, kterému už můžou myšlenky pochodovat bůhvíjak, často i pochodují.


Proč ale nepraštíte s funkcí primátora a nepustíte se do stranického boje naplno? Doufám, že máte slušný plat, nelíbilo by se mi, kdyby můj primátor musel přepočítávat v peněžence drobáky. Proč má ale Praha ze svého rozpočtu platit člověka, který se bije o místo v nejvyšší politice? Napadá mě, že by ODS měla Praze Vaši výplatu refundovat. To je ale blbý nápad, co? To může napadnout jenom uslintaného penzistu.


Dělají to přece všichni. Ale ano. Na české politické scéně vládne, jak bych to nazval, hezké české slovo mě napadlo. Švajneraj. Pan doktor Rath se stal hejtmanem, poslancem bude dále a aby měl pomocníka, vzal si k ruce doktora Kotta, známého opileckými scénami v parlamentu, za které ho z ODS vyrazili. A teď by mohl následovat dlouhý seznam dalších.


Osobně jsem spíš pro více svobody pro jednotlivce a tím pádem i pro větší zodpovědnost. A pro co největší odstup od komunistů. ODS pro mne znamená menší zlo.


Ale k Vaší osobě. Ještě při Vaší cestě do Himalájí jsem se Vás zastával. Bral jsem to jako splnění snu chlapa, který je v nějakém věku a dobře si uvědomuje, že za rok může být jinak. Přál jsem Vám tuhle cestu.


O trapných tanečcích kolem knihovny na Letné, kde jste z nadšení přešel do kroucení hlavou nad nesmyslem, se toho napsalo dost. Jak jste brilantně vyřešil požadavky divadelníků. Na všechny jste přistoupil a získal mezi nimi body. S Bémem se dá mluvit! Za blbce zůstal radní Richter. Ne, že bych se tohoto Vašeho úředníka chtěl zastávat, ale to jste dřív nevěděl, že navrhuje nesmysly? Tak se chová horolezec?


Snažite se vyšplhat co nejvýš. Na všechno jiné kašlete. Abyste zvýšil popularitu, chodíte do zábavných televizních pořadů. U Šípa jste se tolik pobavil vzpomínkou, jak chlapci na vojně onanovali. Ještě dnes musíte mít na stehnech modřiny, tak jste se do nich plácal. Čemupak se budeme smát teď? Vojnu nám zrušili, bída. Karel Šíp není na své hosty zlý, ale když se humor začal trochu dotýkat Vás, usmíval jste se jako kyselá okurka, která se na mne dívá z lednice ráno po flámu.


Spíš Vám připadala směšná částka 30 nebo 40 miliard, kterou by nás stálo pořadatelství olympijských her. Měli jste vůbec ve volebním programu, že se o pořádání olympiády Praha bude ucházet? Jestli jo, tak jsem blboun a neměl jsem Vás volit.


Semlelo Vás to.


Začíná mi být blázinec ve vedení ODS lhostejný. Pokud se stanete nebo nestanete předsedou, nevím, koho budu v příštích volbách volit, Vám už nevěřím a nevidím nikoho, kdo by mi stál za to, abych se oblékl, obul a šel k volbám.


Vám upřímně přeju hodně zdraví a hodně skal, na které vylezete, aniž si rozbijete hubu.


Sám sobě přeju, abych se necpal do témat, která se týkají dnešní politické elity. V závěru života bych se měl věnovat příjemnějšímu.




BLOG TÝDEN

Černice, Horní Jiřetín

ČERNICE

Místa, o kterých se občas mluví, píše, jedná. Mají smůlu. Je pod nimi uhlí. Tepelné elektrárny, které se nastavěly po druhé světové válce jsou nenasytné.



Koukám, že jsem začal jako bych psal text pro ekologické aktivisty. Ne, nejsem jejich odpůrce, je dobře, že jsou, upozorňují, výkonnou moc bych jim však do ruky nedal.


Ale... Píše se rok 1963, je květen a šéf mne a ještě jednoho podobně krásně mladého a blbého odvezl do Černic v okrese Most. Vesnice jako stovky jiných. Kancelář na MNV. V dnešní době označit tuhle místnost jako kancelář... je 21.století. Jeden stůl, nic pracovního se na něj nevešlo, byl plný nádobí, které se mylo jen proto, že jsme jiné neměli. Byly tam totiž i dvě postele a vařič. Za čas přibyla další postel pro dalšího kolegu a pak už se sem nevešlo nic. Kancelář, kuchyně, ložnice, ušetřili jsme tak 8 korun denně nocležného, nezdaněný příjem. Nějaký vodovod na chodbě byl, vodu nám nikdo neohříval.


Hygiena mi nějak ze vzpomínek vypadla. Měli jsme určitě důležitější starosti. Televize ještě nebyla běžným vybavením domácností, přišli jsme o krásné reklamy, kde nám nabízejí všechny možné kosmetické firmy vymoženosti, bez kterých se žít prostě nedá. Moje dcera v dětství někde zaslechla časový údaj, po který si má normální člověk čistit zuby. Možná, že slyšela špatně, ale dlouho jsem měl pocit, že si tohle vzorné dítě čistí zuby furt. Kupodivu se čistěním zubů neživí, je z ní učitelka. Včera u mne byla na návštěvě, vypadá, že je normální. I když učitelka? Nechám toho, je to hodná holka.


Nocležné zbývalo, něco se s ním stát muselo. Ve vesnici byla krásná hospoda. Venkovská, příjemná. Měli tam i závěsem oddělený kamrlík s nápisem "Kavárna". Tam jsem nikdy nebyl, připadalo mi to jako sympatický šmajchlkabinet. Možná památka po Němcích, žilo jich tu před válkou 90%.


Hostinská! Hospod, kde se říká "U kulaté báby" je v české kraji hodně. Tohle byl ale kousek. Vážit se mohla tak jedině na jézédácké váze, kam se vešel valník. Jinou by strhla. Byla veliká na všechny strany. Bohudík, i srdce měla přiměřeně narostlé. V hospodách se lidé kromě jiného také opíjejí. I když se to primáři Nešporovi nelíbí. Opít se U kulaté báby šlo. Nešlo přijít pod vlivem získaným jinde. Dotyčný ani nestačil za sebou zavřít dveře a letěl.


"Běž tam, kde si se vožral, dobytku!"


A jak se jí všichni báli! Konkurence ve vsi nebyla, do Albrechtic přes lesík nebo do Jiřetína byly dva kiláky. Sedával tam chlap, který se ze židle zvednul, jen když musel na záchod. Těžko se zvedal. Přišla pro něj holčička.


"Tati, maminka ti vzkazuje, že je hotová večeře, máš přijít domů."


Kulatá bába vzala dítě a dala jí čokolády, tatranky, všechno, co měla v polici.


"Běž domů a večeři snězte bez táty."


Na tátově lístku přibylo 60 korun.


"Co mi to sem píšeš, babo?"


"Prochlastáš tu celou vejplatu, ať z toho taky mají něco i děti."


60 korun bylo tehdy hodně. Pivo stálo korunu dvacet.. Ožrala zavřel hubu, baba měla páru, kam by pak chodil, dva kilometry je daleko.


Nás, nové, si zkušeným pohledem prohlédla a nosila. Když zjistila, že platíme, už nás brala jako své. Jan nám občas upíjela. Napila se z našeho piva a já se bál jen ceknout. Objednali jsme rumy, přinesla, z každého panáka upila a prohlásila:


"Ste moc mladý a byli byste vožralí."


Diskutovat se nedalo.


Mnoho štací jsem v životě měl a v takových hospodách nás brali velice brzy za své. Viděli, že jsme tam za prací, i když té naší málokdo rozuměl. Někdy ani my ne. Ještě víc hospod jsem navštívil jako turista, ale to už se místní štamgasti dívají jinak.. Flákač, který má volný čas, má zbytečnou energii, bacha na něj.


Brzy jsme se skamarádili s místní omladinou, nejdřív s kluky, co do hospody chodili. Holek tu bylo taky dost. Zase jsme prožívali hezké chvíle. Holky nám nadbíhaly. Ne, že bychom byli lepší než ti místní, ale je to tak vždycky. Ve třídě, v bydlišti, v hospodě. Objeví se nový kluk a všechny holky se začnou natřásat. Může to být ohavnej blbeček. Ale je novej. Vlastně co tu pomlouvám děvčata, vždyť u kluků je to stejné. Nakonec jsou všichni rádi, že se mají navzájem rádi. Pokud ovšem ten cizí hajzl neodtáhne naší krásku bůhvíkam.


Neměl jsem tady u děvčat štěstí. Ta, co se mi zamlouvala nejvíc, mě za dva měsíce ani nezaregistrovala. Jedna potvůrka, pěkná, mě dokonce táhla do stodoly, ale byla to holka snad nejhodnějšího kluka ve vsi a to jsem mu nemohl udělat ani já. Raději jsem se vydával za úplného blba a zájem o mne všeobecně poklesl. A ještě jedna. Teď nevím jak bych se vyjádřil. Nerad při své postavě označuji někoho za tlustého. Ona byla... jako když dvě plnoštíhlé vlezou do jedné kůže. Tenkrát jsem byl blbej. Jestli je ženská tlustá nebo hubená, je vlastně fuk. Ona když přeskočí jiskérka, tak člověk stejně oslepne. A je to dobře. Škoda, že mě napadne taková moudrost těsně předtím než pro mne přijedou od Čady (branický pohřební ústav).


Můj kolega byl v tomhle směru úspěšnější. Ten se tak zaláskoval, že jednou přišel domů ráno, ale pitomec měl u sebe klíče od bydlení. Měli jsme jen jedny. Rozbil jsem okno, abych se dostal do postele a stálo mne to 40 korun. Prachy jsem z něj nikdy nedostal, říkal, že okno jsem rozbíjet nemusel. A po čase dokonce říkal, že se mu tam žádná holka nelíbila, že on vzdělaný člověk by se nezahodil s venkovskou nánou. Byl přesně to, pro co mám jediný výraz: idiot. Těm se vyhýbám. Naštěstí jsem šel na podzim na vojnu a potom jsem ho nikdy nepotkal.


Vypadá to teď, že jsem v Černicích jenom chlastal a utíkal před holkama. I práce byla. A krásná, s takovou už jsem se nikdy nepotkal. Chodil jsem s vojenskou topografickou mapou a kontroloval, co se kde změnilo. Zakreslil změnu a když toho bylo moc, načmáral jsem: "Zaměřit" a šel jsem na pivo. Měřil už jiný. Chodil jsem po těch nádherných lesích kolem zámku Jezeří, kterému dnes hrozí, že spadne do jámy, odkud už do elektráren odvezlí uhlí. Bývalé město Horní Jiřetín, pěkná vesnice Albrechtice s poštou, Dřínov, kde tehdy byla přehradní nádrž, kde byl kemp, hospoda, tam jsem se párkrát dobře najedl.


V mých vzpomínkách, 45 let starých, tedy možná nepřesných, se mi jeví Černice jako pěkná normální vesnice pod Krušnými horami a nad Mosteckem. Nad vsí byly třešňové sady, kam jsem občas zašel na večeři. Nacpal jsem se ovocem a cestou u Kulaté báby jsem to zapil. Mladý žaludek všechno vydržel. Dnes nám odborníci doporučují na vyčistění vnitřností vlákninu, my to řešili po svém. Letecká mapa na internetu ukazuje, že tu stále ten třešňový nebo jiný sad je.


Obyvatelé tu byli zvláštní. Trochu jiní. Zvláštní příjmení i křestní jména. Pamatuju se na na několik Vasilů. Prý se sem ti lidé nastěhovali po druhé světové válce Volynští Čechové a Ukrajinci, kteří přišli s Rudou armádou. Nevím, to jsem tehdy slyšel. Na pěkných stránkách Horního Jiřetína a Černic je něco o tom, že tu za války sloužili Němcům Ukrajinci. Vasilové tu skoro dvacet let poté byli.


Přes vesnici vedla železniční trať z Litvínova do Chomutova, zastávka tu nebyla, na vlak se muselo do Jiřetína. Dvacet minut. Jezdil sem autobus městské dopravy Mostu a Litvínova.


Hluboko dole bylo město Most, už tehdy určené k likvidaci. Večer všechno v dáli svítilo. Staliňák neboli Stalinovy závody, v tom třiašedesátém už se to jmenovalo jenom Chemické závody, ale Staliňák se pořád říkalo. A rypadla, která přetvářela krajinu, kdysi i zemědělskou. Neskutečný pohled z venkova na blázinec, ve kterém se už nevyznali ani místní obyvatelé.


Černice mi připadaly v klidu, že se jich tohle všechno netýká. Ani mne nenapadlo, že ta rypadla se přiblíží tak blízko. Albrechtice nejsou, Dřínov i s rekreační nádrží není, Dolní Jiřetín taky není.


Strana zelených, která se dostala až do parlamentu, je proti jaderným elektrárnám, jako náhradu nabízejí pár větrníků.


Jsem zvědavý, zda se dočkám momentu, kdy spadne zámek Jezeří a zároveň spadnou Černice, Horní Jiřetín, odtěží se nekvalitní hnědé uhlí, zůstane jen obrovská díra. A v díře zůstanou i moje vzpomínky na Kulatou bábu, na třešňový sad, na holky, které mě chtěly nebo spíš nechtěly, na rozbité okno, na květák, který jsme byli líní usmažit a snědli ho syrový, na Vasily, na dva hezké měsíce života.


Budu si za to moci koupit klimatizaci, kterou v našich podmínkách budu potřebovat tak čtyřikrát do roka. Proč bych si ji nekoupil, když na ni mám. To je jen jeden příklad, těch žroutů energie, bez kterých bychom zahynuli, je dlouhatánská řada..


Tak jsem se dostal od líčení bezstarostného života nezodpovědného fracka k téměř státotvorným otázkám. To mi nesedí, vím to. Tak bych měl co? Asi jít spát.




BLOG TÝDEN

Maličkosti

Nemůžu si stěžovat, že bych měl nudný život. Za pár let zmizím stejně jako další vrstevníci. O komunistické totalitě se bude jen číst, mladší generace se na tuhle hrůznou stránku dějin dívat asi tak jako já na rozpad Rakousko - Uherska. Jak je možné, že se mi vynořují z paměti střípky, které určitě historií nezahýbaly? Maličkosti, blbosti.



Prázdniny jsem jako průmyslovák trávil na brigádách. Potřeboval jsem peníze. Nechci se rozepisovat, jak jsem je utratil, nakonec byly moje, tak co.


V srpnu 1960 jsem byl na brigádě, které se mi líbila nejméně ze všech. Strčili mne na Geodézii (dnes Katastrální úřad) do Chrudimi. Už se nepamatuju, co jsem tam dělal. Zřejmě podržtašku, museli to se mnou vydržet, když už mne jim přidělili. Vadilo mi, že jsem byl v kanceláři, nebavilo mě to. Ta instituce měla zvláštní vůni, pro mne spíš pach. Kdykoliv jsem v dalších letech navštívil takový úřad v kterémkoliv okrese, měl jsem okamžitou touhu odtud vypadnout.


Asi jsem často něco stříhal krásnými nůžkami, takové jsem dosud neviděl. Jak se vůbec říká té části nůžek, která slouží k uchopení? Tak ta část byla hezky zdobená. Tolik se mi nůžky líbily, že jsem je... no, ukrad jsem je! Osazenstvo je shánělo, kroutili hlavou, kam se poděly, i mne se ptali. V 17 letech jsem vypadal mladší a udělal jsem na ně jelimánkovský kukuč. Tenhle trouba je přece nesebral!


Co s nůžkami, v sedmnácti, zapomněl jsem na ně, tolik důležitých věcí jsem objevoval. Při různých přesunech sem a tam, stěhování, najednou vyplavaly odněkud navrch. Dal jsem si je do šití, které mi zůstalo po mámě. Kdykoliv je vezmu do ruky, přestanu mít chuť kohokoliv soudit.


Vrátit už je můžu těžko. Ti lidé tam byli o dost starší, asi už nejsou nebo jsou tak staří... Napadlo mne zajet do Chrudimi, zazvonit na katastrálním úřadě. Že jsem jim v roce 60 ukrad nůžky, že je vracím. Představuji si ty pohledy. Možná by mne sebrali a zavezli ne mezi zloděje, ale rovnou do cvokárny.


Řekněme maličkost.


V roce 1966 jsem přišel z vojny a mapovali jsme na Chomutovsku. Proč se tahle práce konala, nevím. Nedlouho potom se všechny ty změřené objekty zbouraly a ustoupily uhlí. Prunéřovská elektrárna se blížila otevření a potřebovala potravu. Samotná obec Prunéřov bývala zemědělská obec asi 3 km dlouhá, na jejím jižním konci bylo nádraží, kde stavěly rychlíky. V době, o které píšu už se na vlak chodilo přes rostoucí jámu. Severní konec ústil do krásného údolí v podhůří Krušných hor, na jehož konci byl hrad Hasištejn.


Vesnice se bourala, myslím, že kostel už nebyl, ale hospoda byla. Dobrá, s příjemným hostinským. V listopadu bylo tehdy hnusně, popadával mokrý sníh, v tom se ani moc měřit nemohlo. Na pracoviště nás rozváželi autem, šofér nás pravidelně nakládal právě u hospody. S kolegou jsme vždycky měli limit - 3 dvanáctky, prunéřovské. Pivovar byl u nádraží a vařil. Tehdy jsme platili za tři 8,40, s tuzerem devět.


Stalo se, že v den výplaty nebylo čím platit. Dali jsme si každý jedno.


"Pánové, tohle ne, počítám se třemi, to mi nemůžete dělat, zaplatíte zejtra."


Druhý den sníh s deštěm, vedení rozhodlo, že končíme v terénu, jede se do Ústí. Šel jsem zaplatit později, někdy v únoru jsem se tam dostal. Hospoda byla zbouraná. Kdoví, jestli ten dobrý člověk ještě někdy v životě někomu nalil na sekeru.


Asi se dalo něco dělat, existuje pošta, neudělal jsem to. Kolegu jsem po letech potkal, nepamatoval si, tvářil se jako, že žvaním. Hostinský určitě nezchudl. Proč zrovna tohle se mi najednou vynořilo?


Zase maličkost.


Moje máma neměla konec života zrovna příjemný. Poslední léta bez pomoci nechodila. Možná, že byl osud k ní trochu milosrdný, svůj konec si moc neuvědomovala. Přestávala poznávat lidi, mne si pletla s tátou, který už několik let nežil. Nevěděla čí je. Už si nedošla sama na záchod, uměla se svést zlehka z gauče na podlahu, tam si lebedila a hrabala se v lécích, které měla různě poschovávané.


Bydlel s ní můj syn, já jsem docházel pak už denně. Stále jsem odkládal možnost, že by šla do LDN, jak mi radila její lékařka. I když to byla troska, byla to máma. Rozpadalo se mi manželství (ne kvůli mámě), děti dospívaly, byl jsem spolumajitelem malé firmy. Zpětně trochu nechápu, jak jsem všechno stihl, dnes si dělám snídani a nestačí mi hodina.


Doprovázel jsem jí na různá vyšetření, ona nic moc nechápala. Jednou jsem tam uklízel nádobí po obědě. Začala křičet, proč jí pořád někam tahám, ať ji okamžitě odvezu domů. Vysvětlování bylo zbytečné. Křičela stále, napůl pro sebe jsem řekl: "Polib mi p...", řekl jsem to bez teček. Jednou, jedinkrát v životě. Byla napůl hluchá, nepochopím, jak to, že rozuměla.


"Už nikdy mi sem nechoď, napíšu do Vlasty, jak se mnou zacházíš".


Omluvu už neslyšela, vyhnala mne, mému synovi si hned stěžovala. Do druhého dne příhodu zapomněla, měla radost, že jsem přišel, snad mě i poznala. Možná, že jsem ta sprostá slova trochu odčinil, snažil jsem se o ni starat, chtěl jsem, aby byla mezi svými. Její vytřeštěné oči ale do smrti nezapomenu. Omluvit se není komu, jen v duchu. Mámě se tohle neříká.


Vlastně se tolik nestalo. Maličkost? Nezdá se mi to, ani po letech.


Socialismus nedával velké možnosti uplatnit se nám, kteří by nesnesli, aby je v kapse pálila rudá knížka. Nebyl jsem bojovníkem, věnoval jsem se rodině. Dětem jsem nemohl materiálně dát to, co je dnes běžné. Byl jsem s nimi. Paradox. V nesvobodném prostředí jsem měl víc času na děti než bych možná měl dnes. Kdo ví, moje děti už jsou dospělé.


Léta byl můj večerní úkol jasný, četl jsem svým potomkům pohádku. Přiznávám, že jsem u ní někdy usínal dříve než ony.


Syn už byl ve věku, kdy začal přemýšlet, jestli táta je pitomej málo nebo úplně. Snad 11 nebo 12 let? Nad pohádkami se ofrňoval, ale poslouchal. Musel mít nějakou výhodu, že je starší než jeho sestry. Kromě toho, že jim za naší nepřítomnosti ubližoval. Vždyť to známe, já byl taky mladší sourozenec. A tak po pohádce holky zalehly a my, muži, jsme hráli člověče, nezlob se. Byla to vždy nesmiřitelná bitva, nikdy jsem ho nenechal vyhrát, on to cítil a svá vítězství si užíval. Asi tak půlhodinu jsme hrávali, měl radost, že do toho nekecají sestry. Hrála-li celá rodina, pohádali jsme se.


Jednou jsem byl utahaný a odbyl jsem ho s tím, že zlobil, takže nebude nic. Zlobil..., vždycky se něco našlo. Stál přede mnou v ošoupaném pyžamu, které měl oblečené tak, jak se kluci v jeho věku oblékají. Vypadal trochu jako polní strašák. V ruce měl člověče nezlob se a asi třikrát žebronil. Nakonec udělal otrávené gesto a odešel. Už nikdy nepřišel. Ne, že bychom se tolik na sebe zlobili, ale potom byly nějaké prázdniny nebo tábor a možná, že zjistil, že táta je pitomej úplně. Jak se to stává dětem v určitém věku. Naštěstí to nebývá napořád.


Hru už jsme spolu nikdy nehráli, ale vidím syna stále. V pyžamu, s prosebným výrazem.


Bydlím s ním v jednom bytě, mohl bych se mu tedy omluvit. Když ale tlusťochovi, starému mládenci, kterému je přes třicet, řeknu, že mě mrzí, co se tenkrát stalo, asi poputuju k Chocholouškovi.


Nerad někomu radím, tolik másla na hlavě mám, jedno si dovolím. Dětství našich potomků uplyne strašným fofrem. Každý okamžik, který se můžeme dětem věnovat a promeškáme ho, se už nikdy nevrátí. Odložme všechno důležité, tohle je důležitější! Užijme si to!


V životě jsem určitě udělal spoustu špatného, zachoval jsem se blbě, leckomu ublížil. Doufám, že jsem udělal i dobré věci, to nemůžu posoudit sám. Za mého života se stalo tolik převratného a zásadního...


a já vytahuji ploché historky okresního formátu, jak říkali Šimek s Grossmannem v jedné ze svých povídek. Třeba už jsem skutečně senilní. Připadá mi dobré si vzpomenout na tyhle drobné příhody. Trošku mě i mrazí.


Jsou to ale jen maličkosti.






Text byl zveřejněný 15.11.2008. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2275 čtenářů, z nichž 55 se líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 17.10.2010.






BLOG TÝDEN

Zase chvíli spolu

JETŘICHOVICE

Železniční trať z Prahy do Děčína. Snad mi ji sudičky přičarovaly. V 18 letech umístěnka do Ústí nad Labem. Někdo nahoře musel zařizovat, abych se sem stále vracel. Spočítat, kolikrát jsem tuhle trať použil, nikdo nedokáže.

Už od Prahy krásné údolí Vltavy vlak profrčí Podřipskem a je tu další údolí, teď už řeky Labe. Hodně jsem na této trati pracoval. Měli jsme ve firmě mladého kluka z Posázaví, který byl úplně vyvalený, když pozoroval údolí mezi Lovosicemi a Ústím. Málem ho z údivu přejel vlak. V Ústí má být hlavně špína.

Říjnový den, v Praze je mlha, ale je hlášené babí léto. Už to není cesta za prací, jedu na sraz spolužáků. Teď nevím, komu kradu ze vzpomínek. Četl jsem kdysi povídání kohosi o cestách po Skandinávii. Dotyčný seděl ve vlaku a dal se do řeči s velice starým pánem, který vyprávěl, že každý rok v tuto dobu jezdí na setkání spolužáků. Pisateli to nedalo a opatrně se zeptal, kolik že jich na ty srazy jezdí.


"Poslední tři roky jsem tam byl sám."


Když jsem to před časem četl, zasmál jsem se. Je mi pětašedesát a při té vzpomínce už se nesměju, jen se opatrně usmívám. Ne, ještě to není ten případ. Bude nás víc. Těším se na lidi, které znám od svých 14 let. Tolik nám tenkrát bylo, když jsme se octli v roce 1957 na průmyslovce.


Právě vzpomínky mě na setkání táhnou. Nechodím totiž příliš do společnosti svých vrstevníků. Sejde se osum jako já podobně užvaněných dědků a bab a nadávají a fňukají. Každý jede po své lajně a druhé neposlouchá. Mají vztek, že jsou staří a kazí si tak poslední léta, která se dají ještě v rámci možností trochu užít. Nadávají na mladé a zapomínají, co vyváděli sami v jejich letech.


Nedávno jsem četl názor, na internetu pochopitelně, tady se člověk tak lehce schová za anonymitu. Senilové, v závorce ještě uvedeno "důchodci", aby bylo jasno, zabírají místa v čekárnách u lékařů, smrdí v tramvajích, protože ji mají zadarmo. Zabírají místo nám, kteří musíme makat. No, už když o sobě někdo musí neustále hovořit, jak se nadře, jak musí makat, mám podezření. Bývá to tak, že dotyčný se v práci nepřetrhne. Kdo skutečně pracuje, nemá moc času o tom kecat. Mladých s podobnými názory byla spousta i za mého mládí, tvrdím dokonce, že stejné procento jako dnes. Lidstvo se tolik moc nemění. A z těch jsou dnes ti vzteklí a nasraní penzisti, kteří nebudou spokojení ani když je budete nosit na rukou. A stejně protivný bude ten mladý pracant, který se s odporem zmiňuje o senilech, až zestárne. Bohužel, už tu nebudu, abych se mohl přesvědčit, ale vím to. My, co jsme překročili šedesátku, máme už na menší či větší dávku senility právo. Patří to k věku. Smutné je, když je někdo senilní už ve dvaceti.


Sedím ve vlaku a jedu za senily. V Ústí slunce konečně vylezlo, mám na město hezké vzpomínky. Byl jsem mladý a pak... Tohle je jiné téma, o Ústí musím napsat. Jindy. Dnes jenom zahlédnu budovu hotelu Palace, který byl v roce 1961 jednou ze dvou hospod, kde čepovali plzeňský Prazdroj. Jo, a ještě jedna na Střekově.


Co je hotový železniční koridor, cesta je kratší než tenkrát. Tedy časově. A tak v Děčíně vlak končí za dobu o pár minut přes hodinu a půl. Sraz je v krásné obci Jetřichovice. Jedu o den dříve, abych si nádherné krajiny užil. A tak vedle mé zchátralé tělesné schránky přicestoval vlakem i bicykl.


Mohl bych se svést s někým, kdo cestuje autem. Snad se chci trochu vytahovat, jaký jsem jura. Hlavně zatím můžu, kdo ví, co bude zítra. Do Hřenska jsem po hlavní silnici nechtěl, bál jsem se provozu. Zvědavost mi nedala, kouknul jsem se a ono to není tak strašné. Čtvrtek a ještě mimo hlavní sezónu, tak jsem si Labe vychutnal až do Hřenska. A proč vlastně ne dál. Hranice s Německem se už dnes pozná jen podle toho, kde končí stánky vietnamských prodejců trpaslíků, které sem jezdí kupovat právě bývalí enderáci. Proč se ten sajrajt neprodává i v NDR, to mi asi nikdo nevysvětlí.

Nebudu se ale otírat o naše sousedy. Tady je totiž na první pohled větší pořádek. A trasa pro cyklisty je tu pěkná. Jen závidím. Hezké lázně Bad Schandau a odtud se vydávám po silničce, v jejímž okraji vedou koleje. Jezdí tudy hezký žlutý vláček. Dokonce se praštím přes kapsu, zajdu na oběd a platím Eury. Jídelníček byl i v češtině, jídlo i pivo dobré, příjemná obsluha. Vyšlo to dráž než doma, ale nějak se ty ceny u nich a u nás zlehka přibližují, což nelze řící o kvalitě služeb. Rozdíl vidí i slepec.

Hinterhermsdorf. Dosud jsem netušil, že místo s takovým krkolomným názvem existuje. Na kopci ho postavili. Vyfuněl jsem tam v mlze a měl se zorientovat, jak k nám. Ani nevím, je-li to městečko či větší vesnice, ale to je vlastně fuk. Asi je tu hezky když je hezky. A rozkopané ulice! V Německu! Mám radost. Cestu jsem trefil. Nádherné partie přímo na hranicích, které vlastně už ani hranicemi nejsou. Kdo vůbec vymyslel hranice? Skály, stromy, všechno je na obou stranách stejné. Jen u nás je cesta víc rozflákaná.


Do Jetřichovic jsem dojel, už se stmívalo. Utahaný. Zase jsem to přehnal. Jako všechno. Na začátku mám pocit, že mi rostou křídla a zapomínám na datum narození. Není to holt jako dřív. Zapomínám, že jsem senil.


Penzion Vlk je příjemný už na pohled. Mám radost, že jsou na světě lidi, kteří se živí tím, co je i baví. Nemusí hlásit do světa, jak dřou. První noc tu spím sám, zbytek přijede zítra.


Zítra je po husté ranní mlze sluníčko už brzy. Vydávám se do skal a lesů. Tedy tam, kam můžu s kolem. Jenže ouha. Všechno mě bolí, já jsem takovej blbec starej, utahanej, jsem rád, že z kola nesletím. V hospodě na Tokáni ceny jako v Německu. Zrušil jsem plán na tenhle den a jen tak popojíždím krásnou přírodou. Ono to tak má být, ale... Já za to nemůžu, už jsem takovej blázen.


Odpoledne přijedu do penzionu a už pár lidí přijelo, další se valí. Je hezky, vítáme se na zahrádce, opravdu to tady je jako u někoho na návštěvě. Večer dostaneme guláš, co guláš, pohádku jménem guláš. A k němu knedlíky, domácí houskové knedlíky, ani u Reinerů v Písku nemůžou mít lepší. A kecáme a kecáme. Vzpomínáme, občas se hádáme, protože si leccos pamatujeme každý jinak. Rozumný se nehádá, jenom mávne nad spolužákem rukou, hovno si pamatuješ a tak postupně nad sebou navzájem máváme všichni. Pomlouváme ty, kteří nepřijeli. Kamarád, se kterým jsem to táhnul na průmce celé 4 roky a nikdy na žádném srazu nechyběl, si nechal udělat umělý koleno a proto vynechal. Varoval jsem jeho manželku, aby mu to nedovolila.


"Dědek se ten kousek k řece na ryby došourá a až bude mít nový koleno, začne ti lítat za holkama."


Neposlechli mne.


O tak důležitých věcech jako je politika nepadne slovo a když se někdo pokusí mít poznámku, jenom hned ucítí v pohledech ostatních to sem netahej, ty vole. Moc se nepije. Jeden bere prášky na to, druhý na něco jinýho, třetí si nepamatuje proč je bere. Je moc hezké, když z někoho vypadne vzpomínka na událost z mládí, se kterou by se kdysi nechlubil. Najednou chápeme, že jsme nejen teď, v našich letech směšní. Byli jsme k smíchu celý život, jenom ješitnost nám to nedovolovala přiznat. A o půlnoci se jde spát. Žádný ponocování jako na srazech, které se před mnoha a mnoha lety konaly v Praze v nějakém nočním podniku. Doprovázeli jsme tenkrát mimopražské na první ranní autobus či vlak.


V sobotu ráno nejdřív snídaně. Oni tu pečou sami pečivo! Dobré, křehoučké žemličky, ještě byly vlažné, neuvěřitelná dobrota. Být tu déle, zkazil bych se a normální stravu bych už nejedl.


Nejen se válet a žrát. Taky výlet, někdo šel jen kousek na oběd a zpátky, skupinka vyrazila na pěkné vyhlídky, kterých je v okolí pár. Znám je z dávného dřívějška, dnes se povedla mlha jako mlíko, ale v lese je hezky. Nahoru dolů. Vůbec jsem si předem nepřipouštěl, že bych téhle skupině bývalých spolužáků nestačil. Co jsem v životě nachodil, naběhal. Jestli se dneska na někoho čekalo, byl jsem to já. Nohy jsem si zprasil předevčírem na kole, na výlet jsem si vzal nové boty, aspoň si je vyšlápnu na té malé procházce. Tlačily mne a nikomu jsem se s tím nepochlubil, určitě by mne nelitovali. V duchu by si říkali, že jsem pitomec a mne by štvalo, že mají pravdu.


Dopajdal jsem s ostatními do Rynartic, krásné vesnice na kopci. Slunce už řádilo naplno, kopce, zalesněné většinou listnáči, jsou nádherně barevné. V nóbl se tvařící restauraci jsme pojedli svíčkovou s knedlíkem. Ano, s tím knedlíkem, který musel připravit někdo, kdo nemá právo se nazývat kuchařem. Stejně jako lidé i knedlíky se liší. Výlet jsem nedokončil, zůstal jsem pozadu a došoural se do penzionu po silnici. Bolelo mne všechno. Prášek jsem sebou neměl žádný, musel jsem se spokojit s rumem. Pro abstinenty a moralisty: Funguje to!


Další večer se sedělo, spolužačky se pochlubily se svými pečenými výtvory, které přivezly z domova. Pane, to by se to tloustlo. Bohouš z Příbrami přivezl pro každého CD s nahrávkami toho, co zpívá. Všichni jsme věděli, že celý život hraje s kapelou po zábavách, ale nikdo ho nikdy neslyšel. Technika dohnala už i nás. Můžu si náladovou muziku od Bohouše pustit i doma. Mobil má každý z nás v kapse, internetových adres přibývá.


V neděli ráno jsme se pomalu balili a loučili. Vypadalo to, že nám je dobře. Moc dobrý nápad prožít takhle víkend. Na nikom nebylo vidět, že se snad na to příště vykašle. Určitě se zase někde sejdem.


Musím na vlak do Děčína. Kopec, který musím z Jetřichovic vyšlapat, ať jedu kamkoliv, mě strašil. Utahaný jsem byl, ale nohy poslechly. Na kopci mě předjíždělo poslední auto se známými tvářemi. Troubení, mávání. Ještě nesvítí sluníčko, ale je nádherný vzduch.


Jedna ze spolužaček tvrdí, že se při našich setkáních nabije energií. Když to říká ona, jejíž životní osudy by nevymyslel ani Shakespeare ve svých krkolomných tragédiích, tak to asi bude pravda. Když jedu do dalšího kopce, to cítím i já. Není mi jasné, kde se bere ona energie ve spolku, v kterém je králem ten, kdo šmaťchá jen na jednu nohu. Je tady!


Potřebujeme ji. Na odhánění té zubaté s kosou. Furt otravuje. Je jako včela, která tak dlouho útočí, až to pigáro dá. Anebo dostane ránu a přestane. Tady příměr končí. Včelu buď zabijeme nebo žihadlo dostaneme, ale ona to nepřežije. Smrt si počká, ví, že se dočká. Nesmí to ale mít zadarmo, bestie. Nejraději si ji představuji jako smrťáka v jedné z cimrmanských her.


Jsem na kopci. Hluboko pode mnou je labské údolí a město Děčín. Čeká mne úchvatný sjezd. Vždycky si říkám, že cestu z kopce by si člověk měl vychutnat, jet pomalu a rozhlížet se. Rozum to našeptává, ale kdo by dal na rozum, na kole sedí idiot, který zapomněl na svůj věk. Ne, hubu jsem si nerozbil! Heč! Padesátkou jsem jel!


V trošku zaplivaném nádražním bufetu ještě dostanu na talíř nečekaně výborný kousek masa s rýží, naložím kolo, posadím se do vlaku a ujíždím po "mé" trati domů.

Kdyby tahle parta byla spolu týden, možná bychom si začali lézt na nervy. Tohle bylo akorát, už se těším na příští rok.

BLOG TÝDEN

Další fotky

Hospoda

Mám rád hospody. Když říkám hospoda, nemyslím restauraci. Abych nebyl za zvrhlíka, vymluvím se na geny. Táta rád chodil do hospody. Jako kluk z vesnice to považoval za společenskou záležitost.



Ještě v osmdesáti letech chodil každý čtvrtek odpoledne. Už od devíti hodin se chystal, vykoupal se, oholil se. Sako, kravata byla naprostá samozřejmost, čtvrtek byl pro něj svátek. A to chodil do pivnice, kde měli nejvýš tak tlačenku nebo opečenou sekanou. Opilého jsem ho viděl dvakrát v životě a nebylo to na krupici. Byl samá sranda, jenom se okolí omlouval.

A tak, když jednou na stará kolena přišel domů s věncem buřtů kolem krku, máma jenom : "Ty starej blboune, děláš vostudu"


Kupodivu to bylo o poznání mírnější než když na něj vrčela jindy.


Po roce 1989 nastala situace, kdy jsem se těšil, že bude všude krásných hospod jako máku. Jak kde. Za komunistů spravoval všechno RaJ, na vesnici Jednota. Vývěsní štíty totožné, bez fantazie. Záleženo na hostinském jestli vytvoří atmosféru. Byli takoví i tenkrát. Jsou i dnes. Těch nápadů, co bylo v devadesátých letech a najednou se mi zdá, jakoby se to všechno nějak sjednocovalo, interiéry se začínají podobat jeden druhému. Pivovary hostinským dávají stejné ubrusy a jiná zařízení, která mají tolik fantazie jako... no co byste chtěli od věcí, které jsou zadarmo.


Kdo hledá, najde. Objeví se hospůdka, která je jiná. Asi neexistuje recept, jak pěkné atmosféry dosáhnout. Nejspíš to bude v hostinském. Hosté přijdou. Přijdou za prostředím, kde nehuláká oblbující televize, kde necinkají prohrávací automaty. Ti lidé se začnou vracet, stávají se štamgasty. Začnou chodit také proto, aby někoho viděli, aby s ním promluvili, poslechli si ho. Vznikne jakási komunita lidí stejné krevní skupiny, někdy se přijde jen na skok, na jedno, na frťana, na dvě deci.


Zařízení trochu omlácené, dveře by vrzat nemusely, vymalovat by to potřebovalo. Majitel je majitel, pryč je doba, zaplaťpánbu, kdy bylo všechno všech. Majitel musí rozhodnout, jestli se ty dveře namažou, opraví nebo vyhodí. Jestli se židne natře nebo spálí. Majitel rozhodne, že vymalovat nestačí, že se bude konat generální přestavba. To budete všichni čumět, tady bude prostředí!
Po čase se najednou objeví nový podnik. Otevře se. Štamgast se ve vchodu třikrát otočí, jestli se nespletl. Sedne si, jo pěkný, ten dlouhý stůl je pryč, to budeme po sobě muset křičet. Nebo srážet stoly. Jak to bude? Přijdou další. Stejní lidé a najednou sedíme sice ve stejném baráku, ale v jiném lokále. Všechno nové, naleštěné, muselo to stát peněz! Kdo to navrhnul? Někdy je lepší se vykašlat se na architekty. Výborný stojí hodně, to co umí podprůměrný šmírák, dokážu sám.


Někteří štamgasti začnou chodit méně, někdo přestane úplně. Někdo přijde na chvíli jen ze zvědavosti.


"Je tu Pepík?"


"Pepík už se neobjevil měsíc."


"Pepík začal chodit k Horkejm, to je dvě stanice odtud tramvají."


Nelíbí se mi ta zmodernizovaná hospoda. Stýská se mi po staré putyčce. Býval tu smrádek, teploučko. Stačilo přece jenom pořádně vygruntovat. Je mi líto, když je nová věc hned ošklivá. Krása a ošklivost jsou ovšem subjektivní pojmy. Ale když se mi někde nelíbí...nutně se vkradá otázka: "Není čas změnit lokál?"


Vlastně proč ne? Poznávat jiné. Je to dobrodružství. Trochu se porozhlédnout kolem sebe. Má to tak být.


Společnost, která v nové hospodě zůstane, se doplní o jiné a velice rychle zapomene na toho "vtipálka", který občas plácnul nějakou kravinu. Snadno se bez něj obejdou.


"Von to byl stejně vůl!"


Za rok si sednu do té kdysi "své" hospody a po půlhodině uslyším:


"Ty vole, ty si sem dřív chodil, že jo? A co je s tebou? ... Aha! Tak zase někdy přijď!" Život už je takový. Vítání, loučení, poznávání. Starý člověk, který ztratí chuť aspoň v rámci svých možností poznávat, už jen živoří. A to se mi ještě nechce.






BLOG  RESPEKT