jak to bejvalo. Už to není vono, všechno je jinak.
Nářek pomateného dědka?
Před deseti lety jsem si koupil kolo, poprvé po skoro třiceti letech jsem se na něj posadil. Ani dva měsíce netrvalo, ruka byla v sádře. Pravá. Když jsem byl malej, leváci se předělávali na praváky. Teď se to nemá, jsem vlastně poškozenej.
Za komunistů by mi za zlomenou ruku platili i nemocenskou, živnostník platí sám sobě. Z ruky do ruky, v tomhle případě z levý do levý.
Už to není, co bejvalo...
Myš u počítače se předělat pro leváka dá, ze sádry mi čuměly jen špičky dvou prstů pravé ruky. Akorát na Shift nebo Ctrl. Taky Alt.
Kost mezi ramenem a loktem jsem zlámal, znalec si dosadí jméno kosti, po měsíci znehybnění mi ztuhlo všechno.
Příjemná rehabilitace. Mladá dívka, dlouhá přímo na basketbal, ksichtík pohádkový. Usmívala se, povídali jsme si. Jestli je proti bolesti lepší brufen nebo víno. Prý víno. Půl litru na noc se jí zdálo moc. Začal jsem žvanit o relativitě, Einstein mě chtěl fackovat. Mlčel jsem a díval se. Byla hezoučká.
Po procedurách jsem nastoupil jsem před svého chirurga.
"Ukažte, co umíte!"
Máchal jsem pravicí jak Poupata Michala Davida na Strahově.
"Utřete si pravou rukou zadek?"
"Jo, ale jde to hůř než dřív."
"Už nikdy nic nebude jako před zlomeninou. Utíral jste se dřív pravou?"
"Jo."
"Pravá byla v sádře, musel jste se to naučit levou, co?"
"Jo."
"No vidíte, teď to můžete střídat. Jste na tom líp. Říkám vám, že nic nebude jako dřív."
Pár let předtím mi dobře poradil, jak brát antibiotika proti bolesti a zároveň nezanedbávat pivo. To, když mě obvazoval kvůli zlomenému žebru, jsem od přírody nevohrabanej.
Odbočka: Napadlo mě, jaký je opak nevohrabanýho? Vohrabanej? To zavání krchovem. Raději konec odbočky.
Chirurg je sympatickej, občas na něj vzpomenu s úctou, ale ne, nebudu to přivolávat, nic si nechci přerážet, abych se s ním potkal. On mi na závěr podal ruku a říkal:
"Ne nashledanou, pane, sbohem!"
Plazím se po zmrzlých chodnících, abych za svým lékařem nemusel. Jak to přijde, že jsem pomalej?
Není to vono, co bejvalo.
Každý den se něco změní, maličkost, k horšímu, k lepšímu. Dávno je tomu, co jsem se naposledy vyčural do plen. Už to nedělám. Zatím. Pak, že se nic nezlepšilo.
Máme vztek, že stárneme, tvrdíme, že dřív bylo líp. Chodili jsme rychleji, všechno nám trvalo chviličku. Co jsme všechno za den stihli. Nadáváme na věci, které není v našich silách změnit. Odmítáme skutečnost, že věk se nechce ani chvilku pozastavit.
Už to není vono, co bejvalo.
Místo zvědavosti, co je kde pěkného, dřepíme u svítící bedničky, snažíme se poslouchat pitomce, kteří sami nerozumí tomu, o čem melou. Lepší je dát si ucho na stěnu a poslouchat, co mladí vedle u sousedů vyvádějí. Můžu si přitom něco představovat. Při sledování keců doživotních poslanců objevuju v sobě sadistu. Už je vidím na hranici. V noci se mi zdá sen, jak Mistr Jan Hus v Kostnici pěkně hořel.
Už to není, co bejvalo.
Za komunistů se linul z přijímačů jen optimismus. Všechno bylo dobré, jsou chyby a omyly, ale poučili jsme se, bude líp. Na strašení jsme měli události v zemích na západ od nás. Tam se stávaj věci! Buď rád, občane, že tě tam nepustíme, prevence je důležitá. Při návratu domů bys smrděl jejich bahnem.
Za měsíc bude osmý březen, svátek všech žen. Přepadá mě nostalgie. To bývala nádhera. My si žen tolik vážili, že jsme se vožrali jak slívy. V pracovní době. Ani náměstek si na nás netrouf. Prachy na chlast jsme dali, ony ho přinesly, připravily krásné chlebíčky, pak se s námi napily, i malou špičku jsme soudružkám tolerovali. Do němoty se ale zpít nemohly, druhý den bylo třeba vytřít poblitou chodbu. To byl kolektiv!
Už to není, co bejvalo.
Život na planetě Země se mění. K lepšímu? Nesmysl! Všechno je pořád horší. Od chvíle, kdy člověka - vegetariána napadlo, že by se dala vykopat díra, blbej mamut do ní spadne a my ho zblajznem. Mamut byl velkej, celá hora žrádla, to by bylo práce nasbírat stejnou hromadu zrní, praborůvek, prahříbků, sušit to, ukládat na zimu, schovávat před praveverkami.
U ohně, kde si cpou naši prapředkové nácka masem, sedí i ti, kteří do sebe už těžkou stravu nedostanou, žaludky jsou zcvrklé od pojídání semínek a žaludů. To bejvaly časy, kdy jsme měli na zimu nasušené voňavé seno!
Už to není, co bejvalo.
Svět se mění, ať všichni kolem nadávají sebevíc. Staří rádi vymoženosti užívají, posadí se u nízkotučného tvarohu a bylinkového čaje, a nadávají.
My v letech přece už víme, že život je svinsky krátkej. Radostí ubývá, na hodně činností nestačíme. Kdo za to všechno může? Máme víc času za sebou než před sebou a ten zbytek života, který může už být sakramensky krátkej, otravujeme sobě i jiným.
Napadne třicet čísel sněhu, my místo radosti, že jsme svědky události, která se nekoná každoročně, sledujeme dramatické líčení kalamity. Televize se předhánějí, aby natočily co největší hromadu sněhu, terno je zapadlej vlak nebo autobus, nešťastní cestující, brečící nemluvňata, to si divák pošušňá. Když už nám nedovoluje náš věk radovat se s dětmi, koulovat se, proč se neponoříme do vzpomínek, snít o tom, že je nám o padesát míň, že jsme se svalili do závěje a byla to strašná sranda, máma nadávala, že jsem zmáčenej, pokud mě profackovala, tak s láskou.
Ne, my se už pošesté díváme na záznam téhož pořadu, kde se předvádějí paroubci, topolánci, kalousci, bémové, rathové a další protivnej hmyz.
Nadáváme, protože v Globlandu mají v akci drůbeží šunku za 99 kilo, autobusy na ledovce přestaly jezdit, tak jsme se na tu dobrotu, vyráběnou jistě z drůbežího trusu (za 99!?), těšili. Je to bordel.
Už to není, co bejvalo.
Občas se rád sejdu s vrstevníky, o kterých vím, že nebudou imrvére nadávat na všechno, co kolem nás je a není, co by podle nás mělo být, ale ti mladí jsou k ničemu, to my byli jiní ptáci. Potěším se se spolužáky, o nichž vím, že měli život samý průser, berou vše s nadhledem a doufají, že to dobrý teprve přijde. Máme společné vzpomínky, díváme se po sobě. Zjistím, že moje zrcadlo není vadné, že ostatní jsou na tom zhruba podobně.
Občasný vztek na skutečnost, že život se chýlí k závěru, se dá pochopit. Zdrhám pryč od bab a dědků, kteří nadávají na úplně všechno, vylejvají ze sebe kyblíky srágor na ostatní, jenom proto, že jim zbývá málo času. Asi chtěj mít doma uklizeno, až přijedou funebráci. Uháním od těch, kteří si ani za okno kytku nedají, protože už to nemá cenu.
Utíkám pryč, mezi mladší a co to slyším? Že je všude bordel, krade se, mělo by se s tím něco udělat, my už důchod žádný brát nebudeme, důchodci žijou zbytečně dlouho, všechno nám prožerou, kdybychom mohli, my bychom všem ukázali... Čtyřicetiletí starci, kteří by ještě měli mít sílu, aspoň se o NĚCO pokusit. Blbá nálada zřejmě není záležitostí věku, sudičky nám ji nacpou do kolébky. Někdo je malej, někdo pidlovokej, někdo pořád nasranej.
Nikdy už nebude nic, jak bejvalo. A je to dobře.
Měli bychom být vděční, za to, že jsme dostali dar života. Neodvratně se blíží okamžik, kdy se i o mně bude mluvit v minulém čase. Nechci ztrácet zbývajících pár roků, měsíců, týdnů (?) ve společnosti nasranejch lidí. Pryč od nich, není nás tak málo, kteří chtějí žít jinak. My totiž víme, že nic nemůže být stejný, jak to bejvalo.
Dokonce ani blog Respektu.
Text byl zveřejněný 5.2.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 882 čtenářů, z nichž 59 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 30.10.2010.
BLOG TÝDEN
Nářek pomateného dědka?
Před deseti lety jsem si koupil kolo, poprvé po skoro třiceti letech jsem se na něj posadil. Ani dva měsíce netrvalo, ruka byla v sádře. Pravá. Když jsem byl malej, leváci se předělávali na praváky. Teď se to nemá, jsem vlastně poškozenej.
Za komunistů by mi za zlomenou ruku platili i nemocenskou, živnostník platí sám sobě. Z ruky do ruky, v tomhle případě z levý do levý.
Už to není, co bejvalo...
Myš u počítače se předělat pro leváka dá, ze sádry mi čuměly jen špičky dvou prstů pravé ruky. Akorát na Shift nebo Ctrl. Taky Alt.
Kost mezi ramenem a loktem jsem zlámal, znalec si dosadí jméno kosti, po měsíci znehybnění mi ztuhlo všechno.
Příjemná rehabilitace. Mladá dívka, dlouhá přímo na basketbal, ksichtík pohádkový. Usmívala se, povídali jsme si. Jestli je proti bolesti lepší brufen nebo víno. Prý víno. Půl litru na noc se jí zdálo moc. Začal jsem žvanit o relativitě, Einstein mě chtěl fackovat. Mlčel jsem a díval se. Byla hezoučká.
Po procedurách jsem nastoupil jsem před svého chirurga.
"Ukažte, co umíte!"
Máchal jsem pravicí jak Poupata Michala Davida na Strahově.
"Utřete si pravou rukou zadek?"
"Jo, ale jde to hůř než dřív."
"Už nikdy nic nebude jako před zlomeninou. Utíral jste se dřív pravou?"
"Jo."
"Pravá byla v sádře, musel jste se to naučit levou, co?"
"Jo."
"No vidíte, teď to můžete střídat. Jste na tom líp. Říkám vám, že nic nebude jako dřív."
Pár let předtím mi dobře poradil, jak brát antibiotika proti bolesti a zároveň nezanedbávat pivo. To, když mě obvazoval kvůli zlomenému žebru, jsem od přírody nevohrabanej.
Odbočka: Napadlo mě, jaký je opak nevohrabanýho? Vohrabanej? To zavání krchovem. Raději konec odbočky.
Chirurg je sympatickej, občas na něj vzpomenu s úctou, ale ne, nebudu to přivolávat, nic si nechci přerážet, abych se s ním potkal. On mi na závěr podal ruku a říkal:
"Ne nashledanou, pane, sbohem!"
Plazím se po zmrzlých chodnících, abych za svým lékařem nemusel. Jak to přijde, že jsem pomalej?
Není to vono, co bejvalo.
Každý den se něco změní, maličkost, k horšímu, k lepšímu. Dávno je tomu, co jsem se naposledy vyčural do plen. Už to nedělám. Zatím. Pak, že se nic nezlepšilo.
Máme vztek, že stárneme, tvrdíme, že dřív bylo líp. Chodili jsme rychleji, všechno nám trvalo chviličku. Co jsme všechno za den stihli. Nadáváme na věci, které není v našich silách změnit. Odmítáme skutečnost, že věk se nechce ani chvilku pozastavit.
Už to není vono, co bejvalo.
Místo zvědavosti, co je kde pěkného, dřepíme u svítící bedničky, snažíme se poslouchat pitomce, kteří sami nerozumí tomu, o čem melou. Lepší je dát si ucho na stěnu a poslouchat, co mladí vedle u sousedů vyvádějí. Můžu si přitom něco představovat. Při sledování keců doživotních poslanců objevuju v sobě sadistu. Už je vidím na hranici. V noci se mi zdá sen, jak Mistr Jan Hus v Kostnici pěkně hořel.
Už to není, co bejvalo.
Za komunistů se linul z přijímačů jen optimismus. Všechno bylo dobré, jsou chyby a omyly, ale poučili jsme se, bude líp. Na strašení jsme měli události v zemích na západ od nás. Tam se stávaj věci! Buď rád, občane, že tě tam nepustíme, prevence je důležitá. Při návratu domů bys smrděl jejich bahnem.
Za měsíc bude osmý březen, svátek všech žen. Přepadá mě nostalgie. To bývala nádhera. My si žen tolik vážili, že jsme se vožrali jak slívy. V pracovní době. Ani náměstek si na nás netrouf. Prachy na chlast jsme dali, ony ho přinesly, připravily krásné chlebíčky, pak se s námi napily, i malou špičku jsme soudružkám tolerovali. Do němoty se ale zpít nemohly, druhý den bylo třeba vytřít poblitou chodbu. To byl kolektiv!
Už to není, co bejvalo.
Život na planetě Země se mění. K lepšímu? Nesmysl! Všechno je pořád horší. Od chvíle, kdy člověka - vegetariána napadlo, že by se dala vykopat díra, blbej mamut do ní spadne a my ho zblajznem. Mamut byl velkej, celá hora žrádla, to by bylo práce nasbírat stejnou hromadu zrní, praborůvek, prahříbků, sušit to, ukládat na zimu, schovávat před praveverkami.
U ohně, kde si cpou naši prapředkové nácka masem, sedí i ti, kteří do sebe už těžkou stravu nedostanou, žaludky jsou zcvrklé od pojídání semínek a žaludů. To bejvaly časy, kdy jsme měli na zimu nasušené voňavé seno!
Už to není, co bejvalo.
Svět se mění, ať všichni kolem nadávají sebevíc. Staří rádi vymoženosti užívají, posadí se u nízkotučného tvarohu a bylinkového čaje, a nadávají.
My v letech přece už víme, že život je svinsky krátkej. Radostí ubývá, na hodně činností nestačíme. Kdo za to všechno může? Máme víc času za sebou než před sebou a ten zbytek života, který může už být sakramensky krátkej, otravujeme sobě i jiným.
Napadne třicet čísel sněhu, my místo radosti, že jsme svědky události, která se nekoná každoročně, sledujeme dramatické líčení kalamity. Televize se předhánějí, aby natočily co největší hromadu sněhu, terno je zapadlej vlak nebo autobus, nešťastní cestující, brečící nemluvňata, to si divák pošušňá. Když už nám nedovoluje náš věk radovat se s dětmi, koulovat se, proč se neponoříme do vzpomínek, snít o tom, že je nám o padesát míň, že jsme se svalili do závěje a byla to strašná sranda, máma nadávala, že jsem zmáčenej, pokud mě profackovala, tak s láskou.
Ne, my se už pošesté díváme na záznam téhož pořadu, kde se předvádějí paroubci, topolánci, kalousci, bémové, rathové a další protivnej hmyz.
Nadáváme, protože v Globlandu mají v akci drůbeží šunku za 99 kilo, autobusy na ledovce přestaly jezdit, tak jsme se na tu dobrotu, vyráběnou jistě z drůbežího trusu (za 99!?), těšili. Je to bordel.
Už to není, co bejvalo.
Občas se rád sejdu s vrstevníky, o kterých vím, že nebudou imrvére nadávat na všechno, co kolem nás je a není, co by podle nás mělo být, ale ti mladí jsou k ničemu, to my byli jiní ptáci. Potěším se se spolužáky, o nichž vím, že měli život samý průser, berou vše s nadhledem a doufají, že to dobrý teprve přijde. Máme společné vzpomínky, díváme se po sobě. Zjistím, že moje zrcadlo není vadné, že ostatní jsou na tom zhruba podobně.
Občasný vztek na skutečnost, že život se chýlí k závěru, se dá pochopit. Zdrhám pryč od bab a dědků, kteří nadávají na úplně všechno, vylejvají ze sebe kyblíky srágor na ostatní, jenom proto, že jim zbývá málo času. Asi chtěj mít doma uklizeno, až přijedou funebráci. Uháním od těch, kteří si ani za okno kytku nedají, protože už to nemá cenu.
Utíkám pryč, mezi mladší a co to slyším? Že je všude bordel, krade se, mělo by se s tím něco udělat, my už důchod žádný brát nebudeme, důchodci žijou zbytečně dlouho, všechno nám prožerou, kdybychom mohli, my bychom všem ukázali... Čtyřicetiletí starci, kteří by ještě měli mít sílu, aspoň se o NĚCO pokusit. Blbá nálada zřejmě není záležitostí věku, sudičky nám ji nacpou do kolébky. Někdo je malej, někdo pidlovokej, někdo pořád nasranej.
Nikdy už nebude nic, jak bejvalo. A je to dobře.
Měli bychom být vděční, za to, že jsme dostali dar života. Neodvratně se blíží okamžik, kdy se i o mně bude mluvit v minulém čase. Nechci ztrácet zbývajících pár roků, měsíců, týdnů (?) ve společnosti nasranejch lidí. Pryč od nich, není nás tak málo, kteří chtějí žít jinak. My totiž víme, že nic nemůže být stejný, jak to bejvalo.
Dokonce ani blog Respektu.
Text byl zveřejněný 5.2.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 882 čtenářů, z nichž 59 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 30.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat