Za okny sluníčko, bude krásně. Jaro se blíží, začíná Matějská pouť. Neměl jsem ji rád. Děti se na ni těšily. Tak jsem se musel jednou za rok podřídit. Naštěstí u stánků bylo k mání kelímkové pivo. Kelímek papírový, v něm dvanáctka Pražan za šest korun. Proti cenám v hospodách poměrně zlodějna. Vezmu-li příjmy dnes a před čtvrtstoletím, není dnešní cena tak strašně vysoká.
Rodina na Matějské v neděli odpoledne. Jen těžko jsme vybojovávali pro děti místo na atrakcích. Prodali nám lístky bez fronty, jestli si následně vyboxujeme místo na nějakém kolotoči, naše věc. Naše děti smutně koukaly, že tatínek se neumí prát.
Jednou jsem se strkal s jakousi frontami zocelenou babičkou u malého řetízkového kolotoče. Vyhrál jsem, poté jsme popadli s manželkou děti a zmizeli směrem domů.
Od té doby jsme každoročně chodili na Matějskou v pátek hned po obědě. Pracovní morálka tehdejší doby mi umožňovala vzít děti hned po vyučování a "užít" si to. Míval jsem v kapse 4 stovky. Při návštěvách u rodičů mi moje máma dávala stovku pro děti. Na ovoce. Schovával jsem peníze a měl na pouť. Těžko bych mohl tehdy vzít z výplaty 4 stovky a probendit je za zvuků kolotočové pop-music.
Byl jsem rád, když děti postupně ztrácely zájem chodit na pouť se mnou. S tátou není taková sranda jako s kamarády. Jenom potřebovali tu stovku. Vnoučata nemám, asi bych se vymluvil, že mě něco bolí.
A v mém dětství?
Pokud bylo chladnější jaro, říkal můj táta, že tohle dřív nebejvalo, že on chodil za mlada na Matějskou v sáčku. Folklór, který jsem už ani neposlouchal.
Při úplně jiné příležitosti táta tvrdil:
"Jó, dřív, to bejvalo sněhu. Začátkem května jsme odhazovali na dvoře za barákem, kam nemůže sluníčko, sníh. Bylo ho snad půl metru."
"Aspoň ti nebyla zima v tom sáčku z Matějský."
Dozvěděl jsem se, že jsem pitomec. Někdy, když se tak pozoruju, začínám přemejšlet, jestli on táta nakonec neměl pravdu. S tím pitomcem, myslím.
Nikdy jsem nebyl s tátou na Matějský. Jen jsem o ní slýchal od spolužáků. Asi k ní měl podobný vztah jako já později a dokázal se ze situace líp vykroutit než já. Anebo měl sako zrovna v čistírně a neměl by v čem jít.
Rodina na Matějské v neděli odpoledne. Jen těžko jsme vybojovávali pro děti místo na atrakcích. Prodali nám lístky bez fronty, jestli si následně vyboxujeme místo na nějakém kolotoči, naše věc. Naše děti smutně koukaly, že tatínek se neumí prát.
Jednou jsem se strkal s jakousi frontami zocelenou babičkou u malého řetízkového kolotoče. Vyhrál jsem, poté jsme popadli s manželkou děti a zmizeli směrem domů.
Od té doby jsme každoročně chodili na Matějskou v pátek hned po obědě. Pracovní morálka tehdejší doby mi umožňovala vzít děti hned po vyučování a "užít" si to. Míval jsem v kapse 4 stovky. Při návštěvách u rodičů mi moje máma dávala stovku pro děti. Na ovoce. Schovával jsem peníze a měl na pouť. Těžko bych mohl tehdy vzít z výplaty 4 stovky a probendit je za zvuků kolotočové pop-music.
Byl jsem rád, když děti postupně ztrácely zájem chodit na pouť se mnou. S tátou není taková sranda jako s kamarády. Jenom potřebovali tu stovku. Vnoučata nemám, asi bych se vymluvil, že mě něco bolí.
A v mém dětství?
Pokud bylo chladnější jaro, říkal můj táta, že tohle dřív nebejvalo, že on chodil za mlada na Matějskou v sáčku. Folklór, který jsem už ani neposlouchal.
Při úplně jiné příležitosti táta tvrdil:
"Jó, dřív, to bejvalo sněhu. Začátkem května jsme odhazovali na dvoře za barákem, kam nemůže sluníčko, sníh. Bylo ho snad půl metru."
"Aspoň ti nebyla zima v tom sáčku z Matějský."
Dozvěděl jsem se, že jsem pitomec. Někdy, když se tak pozoruju, začínám přemejšlet, jestli on táta nakonec neměl pravdu. S tím pitomcem, myslím.
Nikdy jsem nebyl s tátou na Matějský. Jen jsem o ní slýchal od spolužáků. Asi k ní měl podobný vztah jako já později a dokázal se ze situace líp vykroutit než já. Anebo měl sako zrovna v čistírně a neměl by v čem jít.
Žádné komentáře:
Okomentovat