Kašel

Léta jsem se posmíval všem možným chřipkovým epidemiím, zákeřným virům jsem dával přezdívky jako blbeček, chcíplotinka, sralbotka. Nemocným jsem tvrdil, že všechny nemoce jsou zanedbaný pití.
Letos mi není úplně fajn, hlavně kašel mě tejrá. To je ale dědictví po předcích. Před víc jak třiceti lety jsem kvůli svým stále uprskaným průduškám přestal kouřit. Kašlu furt stejně, jenom neutrácím za cigarety. Spoustu peněz jsem ušetřil. Můžu se tedy praštit přes kapsu a navštívit lékárnu.
"Dobrý den! Potřebuju nějaký sirup proti kašli."
"Dobrý den, chcete na odkašlávání nebo vykašlávání."
Tak nějak to sympatická paní říkala. Při své inteligenci jsem v tom nedělal rozdíl, nechal jsem výběr na ní.

"Hlavně už nechci tolik kašlat."
"Tady máte sirup, ten vám pomůže, když ne, půjdete k lékaři, jasný?"
Přísně se dívala.
"Jasný."
Přece nebudu odmlouvat.
"Chce to hodně pít," řekla nadějně. "Čaj s citrónem."
"A s rumem?"
"Taky. Nebo svařený víno, kořeněný. Koření taky pomáhá."
"Už jsem jedno vypil tady naproti u čarodějky."
"V tomhle počasí si běžte svařák udělat domů. A v teple. Můžete taky kloktat slivovici."
"Konečně teplý lidský slovo!"
"Řekla jsem kloktat, ne pít!"
"Já vím, vykloktat a slivovici vyplivnout, že jo?"
Představil jsem si nepředstavitelné. Že budu mít v hubě kořalku, vykloktám a nepolknu.
Poznala mi na ksichtu, co si myslím. Aniž cokoliv řekla, udělala nade mnou kříž. Nevěřila, že bych byl takovýho barbarství schopen.
"Tak vám děkuju a nashledanou."
"Nashledanou."
Hned mi bylo líp. Rád si popovídám s odborníky, kteří jsou zároveň uznalí a lidští.
Stánek U čarodějky nemohl být z lékárny vidět, tak jsem si dal ještě jedno svářo s medovinou. Domů se dostanu až za dvacet minut.
Cestou můžu přemejšlet. Jsem už v letech. Až přestanu kašlat...
Vlastně můžu bejt za to věčný chrchlání vděčnej.