Chodit v zasněžené krajině, to byl sen. Sen, který jsem si často splnil, neboť lyžařské náčiní v naší rodině chybělo. Nebyly peníze. Vypadá to jako výmluva v době, kdy stačí v Praze obejít na sídlišti kontejnery a donést si domů výbavu, která před deseti roky platila za špičkovou.
Bylo jinak. Na střední škole nás bylo víc, kteří nejeli na lyžařský kurs z téhož důvodu. Nebyly peníze. Nikdy jsem se už pořádně lyžovat nenaučil. Skoro v třiceti letech jsem si pořídil běžky, dřevěné, ruské. Spíš tedy sovětské, protože se vyráběly v Estonsku.
Absolvoval jsem pár výletů, občas jsem se projel po lese, základ mi chyběl, byl jsem nešikovný. Bez lyží, ale na zasněženou krajinu nedopustím. Nohy však slouží stále hůř, přesedlal jsem na kolo, ale ouha. Nahoře se nějak v minulých letech flákali, objevili zapomenutý sníh a hodili ho dolů letos najednou. Bojím se, že si rozbiju hubu. Jsem starej. Zlobí mě kašel, zlobí mě rýma. Počasí si dělá, co chce, nezařadím se ale mezi ty naříkající, pěkně od plic si zanadávám jen v duchu. Už aby šla zimní poezie do háje (i jinam).
Bydlím v domě, kde ještě existuje světlík. Do toho se může krásně řvát i sprostě. To jsem nevymyslel, to mám z Hrabala. Přednosta z Ostře sledovaných vlaků takhle křičel do světlíku sprosťárny, které si ve své funkci nemohl dovolit veřejně pronášet.
Doba pokročila, větrání v nových bytech bývá vyřešené jinak. Co má dělat chudák, kterého hned po ránu naštve manželka, děti obsadí záchod a jsou drzé, všechno bolí a život je pes a já se musím holit?
Je tu internet. Pod články bývá diskuze. Ani se mi tohle slovo nechce psát. Kdybych já znal umění programovat weby, místo diskuze by se rubrika jmenovala světlík. Místo, kde ze sebe můžeme vyblít všechnu nenávist k světu, pak se otřepat, vyjít ven a s úsměvem dokonce pozdravit souseda, toho vola.
Tohle všechno už vím dávno, píšu sám články do blogů, občas se mi dostane štěstí, že si můžu přečíst pod svým textem příspěvek, který s ničím nesouvisí, snaží se být vtipný či urážlivý, ale nejsem na tom nijak zle. Nestěžuju si.
Některého autora lidi provokují schválně, vědí, že se bude do krve hádat, urážet kdekoho. Zřejmě tuhle virtuální masturbaci potřebuje, jinak by s provokatéry nebavil.
Mnohde se dá z příspěvků vyčíst radost ze skutečnosti, že se na obrazovce objeví přesně to písmenko, které pisatel zmáčkne na klávesnici. A těch Brouků Pytlíků, kteří vždycky vědí úplně všechno. Často jsou to vzdělanci, kteří se ohánějí počtem přečtených filosofů a snaží se prosadit své vědomosti. Je to zvláštní společnost, ale snad je dobře, že se ti chytrolíni nebo sprosťáci vybíjejí anonymně (jak jinak!) na síti. Co by mohli udělat zla neukojení, takový člověk po virtuální bitvě sedne za volant v klidu a pohodě. A nikoho nepřejede, nikomu nevynadá. Díky světlíku.
Vždyť to znám sám, občas mě chytne amok, jsem přesvědčený, že musím světu cosi důležitého sdělit a nedám pokoj, dokud to nezveřejním. I blbost! Jsem ale trochu staromódní, podepisuju se.
Bylo jinak. Na střední škole nás bylo víc, kteří nejeli na lyžařský kurs z téhož důvodu. Nebyly peníze. Nikdy jsem se už pořádně lyžovat nenaučil. Skoro v třiceti letech jsem si pořídil běžky, dřevěné, ruské. Spíš tedy sovětské, protože se vyráběly v Estonsku.
Absolvoval jsem pár výletů, občas jsem se projel po lese, základ mi chyběl, byl jsem nešikovný. Bez lyží, ale na zasněženou krajinu nedopustím. Nohy však slouží stále hůř, přesedlal jsem na kolo, ale ouha. Nahoře se nějak v minulých letech flákali, objevili zapomenutý sníh a hodili ho dolů letos najednou. Bojím se, že si rozbiju hubu. Jsem starej. Zlobí mě kašel, zlobí mě rýma. Počasí si dělá, co chce, nezařadím se ale mezi ty naříkající, pěkně od plic si zanadávám jen v duchu. Už aby šla zimní poezie do háje (i jinam).
Bydlím v domě, kde ještě existuje světlík. Do toho se může krásně řvát i sprostě. To jsem nevymyslel, to mám z Hrabala. Přednosta z Ostře sledovaných vlaků takhle křičel do světlíku sprosťárny, které si ve své funkci nemohl dovolit veřejně pronášet.
Doba pokročila, větrání v nových bytech bývá vyřešené jinak. Co má dělat chudák, kterého hned po ránu naštve manželka, děti obsadí záchod a jsou drzé, všechno bolí a život je pes a já se musím holit?
Je tu internet. Pod články bývá diskuze. Ani se mi tohle slovo nechce psát. Kdybych já znal umění programovat weby, místo diskuze by se rubrika jmenovala světlík. Místo, kde ze sebe můžeme vyblít všechnu nenávist k světu, pak se otřepat, vyjít ven a s úsměvem dokonce pozdravit souseda, toho vola.
Tohle všechno už vím dávno, píšu sám články do blogů, občas se mi dostane štěstí, že si můžu přečíst pod svým textem příspěvek, který s ničím nesouvisí, snaží se být vtipný či urážlivý, ale nejsem na tom nijak zle. Nestěžuju si.
Některého autora lidi provokují schválně, vědí, že se bude do krve hádat, urážet kdekoho. Zřejmě tuhle virtuální masturbaci potřebuje, jinak by s provokatéry nebavil.
Mnohde se dá z příspěvků vyčíst radost ze skutečnosti, že se na obrazovce objeví přesně to písmenko, které pisatel zmáčkne na klávesnici. A těch Brouků Pytlíků, kteří vždycky vědí úplně všechno. Často jsou to vzdělanci, kteří se ohánějí počtem přečtených filosofů a snaží se prosadit své vědomosti. Je to zvláštní společnost, ale snad je dobře, že se ti chytrolíni nebo sprosťáci vybíjejí anonymně (jak jinak!) na síti. Co by mohli udělat zla neukojení, takový člověk po virtuální bitvě sedne za volant v klidu a pohodě. A nikoho nepřejede, nikomu nevynadá. Díky světlíku.
Vždyť to znám sám, občas mě chytne amok, jsem přesvědčený, že musím světu cosi důležitého sdělit a nedám pokoj, dokud to nezveřejním. I blbost! Jsem ale trochu staromódní, podepisuju se.
Žádné komentáře:
Okomentovat