Padesát let je hodně. Obrovská část života. Před padesáti lety jsem se stal plnoletým.
Získal jsem volební právo. Tvrdili nám tehdy, že je to obrovská čest. A zodpovědnost. Mohl jsem si vybrat. Buď zvolit jednotnou kandidátku Národní fronty, nebo k volbám nejít a tím se dostat na černou listinu. Stejně se zpětně divím, čeho jsme se báli. Znal jsem člověka, který nešel volit jenom proto, že zapomněl. Někam odjel a teprve po příjezdu domů si uvědomil, co provedl. Dostal se na listinu nevoličů, ale protože neměl žádné ambice, vlastně se mu nic nestalo. Fakt je, že s takovou kaňkou v kádrovém profilu se nedala dělat žádná kariéra, děti hříšníka se jen těžko dostávaly na studia.
Dnes dostanu před volbami tlustou obálku plnou papírků, na kterých jsou jména, ze kterých si můžu vybrat..., pročítám všechny údaje, zodpovědně vybírám, hodím do urny přesně toho kandidáta, který převrátí politickou situaci úplně naruby. Pokud se můj oblíbenec dostane do parlamentu či na radnici, za čas se divím. Toho, že jsem volil já? Je mi pak líto, že jsem podle zákona dospělý.
Před padesáti lety jsem maturoval na průmyslovce, která byla hlavně odborná. Jistou dávku politiky jsme spolknout museli. Pořád se něco slavilo. Důležitá výročí. Letopočty, končící na 5 nebo 0, znamenaly výročí osvobození Rudou armádou, byla-li na konci 1 nebo 6, slavilo se výročí založení KSČ, 3 a 8 znamenala výročí Vítězství pracujícího lidu v únoru 1948, ve zbývajích letech nám soudruzi něco našli, abychom nebyli ošizení.
Rok 1961 byl už od ledna rokem 40.výročí založení KSČ. Když nám v květnu rozlepovali témata písemné práce z češtiny (v celé republice jednotně, ve stejnou hodinu), nikoho nepřekvapilo, že jedno z témat neslo název 40 let KSČ v české a slovenské literatuře. Našli se tací, kteří již měli cosi připravené. Několik měsíců nám cpali ze všech stran, jak musíme být šťastní, že soudruhy v roce 1921 napadlo založit takovou partaj. To se pak psalo samo, jen bylo třeba si nesplést Toníka z Anny proletářky s Toníkem z Rudé záře nad Kladnem, protože ve filmu hrál oba Toníky stejný herec.
Chtěli jsme odmaturovat, psali jsme. Co jsem tam naplácal, si nemůžu pamatovat, ale vím, že jsem začal přímo úderně! 44 let uplynulo od historických výstřelů z Aurory, počítat jsem trochu uměl. Pak jsem vložil jednu myšlenku, že zatímco Edvard Beneš se za druhé světové války schovával před Němci v Londýně, Klement Gottwald v Moskvě s nacisty aktivně bojoval.
Muselo tam takových blábolů být nepočítaně, protože soudružka češtinářka, kterou nám přidělili z jiné školy po náhlé smrti přísného a oblíbeného profesora, mi řekla něco ve smyslu: "Soudruhu, tys nás mile překvapil, myšlenkově vynikající práce, jen pár gramatických chyb." Tohle jsem doma tátovi ani nemohl říct.
Letos v dubnu bude padesát let od vystřelení Jurije Gagarina do vesmíru. Okruh mých známých fandil spíš Američanům, ale přesto jsme ve svém věku událost brali jako historický mezník. Už jsme se těšili, jak se bude cestovat na Měsíc, na Mars, jak se toho dočkáme, pomalu si dělali osobní plány. Gagarin byl sympatický na pohled. Jeho věčně rozzářený slovanský obličej dával tušit i příjemného kumpána u skleničky. Až po jeho smrti jsem se dozvěděl, že se alkoholu nevyhýbal. Vymetl kdejakou besedu, které se v Rusku bez vodky neobejdou. Když přiletěl do Prahy, vítali ho lidé, kteří do ulic vyrazili dobrovolně, s jistou zvědavostí.
Jedno z maturitních témat písemné práce z ruštiny bylo tedy jasné. Psal jsem dopis Gagarinovi. Pochválil jsem vědu a techniku mocnosti, která byla záštitou pokroku a míru. To se taky psalo krásně, třebaže rusky. Jeden spolužák, výborný kluk, ale ruštinou procházel s odřenýma ušima snad jenom proto, že byl ruštinářce sympatický, doslova opsal dopis z Komsomolské Pravdy.
Průmyslovku jsem prolézal s průměrným prospěchem, kdybych neměl problémy s kázní, asi by se mě nikdo nevšímal. Ve čtvrťáku jsem sjel mezi lidi, kteří koketovali s propadnutím. Tátova reakce?
"Prosím tě, aspoň tu maturitu udělej."
Měl jsem jiné zájmy než učení, ústních zkoušek jsem se dost bál. Když je štěstí unavený, sedne i na vola. Z češtiny jsem si vytáhl Josefa Kajetána Tyla. Strakonického dudáka bych dokázal rozebrat z voleje ještě dnes. Mladý nezkušený Švanda, odrodilec Vocilka, věrná Dorotka... až jsem se po letech zakuckal.
Ruština podobné štěstí - Gogol. Asi bych měl problém dnes mluvit rusky. Tenkrát to žádná skvělá ruština nebyla, ale u zkoušky, kromě ruštinářky, nikdo rusky neuměl, ta to přetrpěla. Revizora bych dokázal rozebrat okamžitě. Hra, která by měla být profláknutá, ale všechny generace divadelníků se k ní stále vracejí. Mimochodem, jsem zatížený na inscenaci Činoherního klubu, kde hrál hejtmana Pavel Landovský a jeho ženu Helena Růžičková. Jsem rád, že ji mám na DVD.
Už si nepamatuju na otázky z odborných předmětů. Faktem je, že z našeho hlavního předmětu - geodézie, se snad vyletět ani nedalo. Měli jsme snad 6 hodin týdně včetně praktických cvičení, o prázdninách povinná odborná praxe, něco v nás zůstalo, mě osobně předmět bavil.
Stejně jako výběrový předmět - topografie. Tu nás učil člověk, který vypadal jako studený čumák. Bývalý voják z povolání, upravený, perfektně oblečený, spolužačky počítaly kolik má kravat. Komunista, zda přesvědčením, netroufám si hodnotit. V jeho hodinách bylo naprosté ticho. Ten člověk byl tak chladný, že na středoškolské vtípky nebyla chuť. V jeho hodinách jsem se bál při hodině i číst pod lavicí. Hodně nám diktoval do sešitů. Přiznám se opět, že mě předmět bavil. Jen odbočka, vyučující byl zavilý nekuřák, myslím, že by se v dnešní době neztratil, byl by z něj vynikající bojovník proti nikotinu. Vojáka v sobě nezapřel. Koupil jsem si v Kotcích za korunu vyřazenou brigadýrku, procházel jsem v ní ve škole na chodbě, on mi jí zabavil a už nikdy nevrátil. Asi bral záležitost jako urážku vojenské čepice, že se ocitla na mé hlavě.
Při zkouškách ve třídě mučili našeho spolužáka, my se na chodbě halasně bavili, pan profesor vylezl, zle se na nás podíval, že rušíme. Odsunuli jsme se o kus dál, pak jsme si šli na záchod zapálit a on tam musel kvůli potřebě. Normálně za to byla trojka z chování, podíval se přísně a říkal, že tohle už je dneska podruhé. Za půl hodiny jsem seděl před komisí já. Zkoušel mě a vůbec na sobě nenechal znát, že mám u něj dva vroubky. Byl rád, že něco umím, oni se všichni naši vyučující změnili v lidi, kteří očima přímo prosili, abychom jim nedělali před komisí ostudu.
Málem jsem vyletěl z odborné práce. Třída byla rozdělená na 5 skupin, nikdo se s jejich složením moc nepatlal, podle abecedy. Nevím, koho napadlo, že poslední skupina bude mít práci z fotogrammetrie. Snad byla považována za obor budoucnosti. Sám vyučující s předmětem měl zřejmě problém. Zlatý člověk, nejhodnější z hodných, Franta jsme mu mezi sebou říkali. Že jsme jeho dobrou povahu zneužívali, nemusím snad zdůrazňovat.
Zeměměřické průmyslovky byly v Československu tři. V Praze, v Brně a v Košicích. Předsedu maturitní komise dělal v Praze jeden rok někdo z Brna, druhý rok z Košic, stejně to bylo v dalších městech. Tenkrát k nám přijel z Košic. Ještě si pamatuju jméno. Ján Rizman. Přátelský chlapík. Bavil se s námi o fotbale, na Sparťany se díval trochu skrz prsty, protože Košičané nikdy neodpustili Spartě, že jim sebrala jejich velkou hvězdu Andreje Kvašňáka. Byl v tom tenkrát i jakýsi podvod, politika, nevím, ale Andrej byl v Praze na očích a tak se stal i jedním z 22 našich fotbalistů, kteří si v historii zahráli finále mistrovství světa.
Fotbal je fotbal, ale pan Rizman nám sdělil, že se těší na naši práci z fotogrammetrie, protože on je fotogrammetr. Když jsem ho slyšel, býval bych jim okamžitě do Košic vrátil Kvašňáka. Franta dobře věděl, že s námi neudělá díru do světa. Sedl si s námi a přesně naplánoval, jak bude zkoušení probíhat. Komu dá jakou otázku, psal si všechno na papírek, usmíval se, v očích jistotu, že to zvládneme.
Sedli jsme si celá skupina, Franta začal. Otevřely se dveře a inženýr.... (Franta) má telefon. Odešel, předseda pookřál a převzal iniciativu. Jinak působil celý týden jako člověk, kterému celá maturita je ukradená, českou literaturu neznal, rusky neuměl. Fotogrammetrii znal. My ne. Musel to být člověk velice silný, mrtvice ho z nás nezklátila. Obhajovali jsme něco, co jsme někde opsali, když se Franta vrátil, bylo všechna jeho námaha v troskách, už jsme ani nevěděli, jak se jmenujeme.
Na maturitním vysvědčení na mě čumí čtyřka, zaplaťpámbu za ní. Už nevím, co kdo dostal ze spolutrpících, ale určitě to nebyla žádná sláva.
Poslední den, tenkrát byla sobota, jsme si přišli pro vysvědčení, kromě papíru, který nám byl slavnostně předán, nás stručně ohodnotili. O mně řekli, že jsem se nečekaně dobře připravil, ale na výsledku odborné práce je vidět, že jsem systematicky nepracoval celé čtyři roky.
Gratulace celé komise, tlustá soudružka češtinářka mi dlouho tiskla ruku, že jsem překvapil, možná byla na zajíčky, přihlášku do KSČ mi nenabídla.
Ještě ten večer jsme se opili (někteří) na večírku v Kinských sadech, pár se nás další týden vydalo na čundr na Živohošť. Nastoupili jsme, jak bylo tehdy zvykem, na doporučenku, mladší sestru umístěnky. Stali jsme se podruhé dospělými, vstoupili jsme do ROH a začali budovat, Bože, jak my budovali...
Je to všechno neuvěřitelných padesát let. Velká část z nás u řemesla zůstala, případně odešla k příbuzným oborům, nejvíc ke stavařům. Často jsem byl někde v terénu a tak se vyhnul všem schůzím a jiným volovinám. A metr byl stejně dlouhý jako dnes.
V březnu se sejdeme, doufám, že ve velkém počtu. Spolužačka navrhla, abychom se před konzumací v restauraci sešli před naší bývalou školou a společně se vyfotili. Všichni tam už nebudeme, protože někteří z našeho světa odešli za lepším. Naše bouda ještě stojí, na Starém Městě, v Malé Štupartské. Je tam už léta škola elektrotechnická, zeměměřiči se záhy po našem odchodu přestěhovali do Hrdlořez.
Těším se. I když padesátka je pěkně hnusný číslo...
BLOG TÝDEN
Získal jsem volební právo. Tvrdili nám tehdy, že je to obrovská čest. A zodpovědnost. Mohl jsem si vybrat. Buď zvolit jednotnou kandidátku Národní fronty, nebo k volbám nejít a tím se dostat na černou listinu. Stejně se zpětně divím, čeho jsme se báli. Znal jsem člověka, který nešel volit jenom proto, že zapomněl. Někam odjel a teprve po příjezdu domů si uvědomil, co provedl. Dostal se na listinu nevoličů, ale protože neměl žádné ambice, vlastně se mu nic nestalo. Fakt je, že s takovou kaňkou v kádrovém profilu se nedala dělat žádná kariéra, děti hříšníka se jen těžko dostávaly na studia.
Dnes dostanu před volbami tlustou obálku plnou papírků, na kterých jsou jména, ze kterých si můžu vybrat..., pročítám všechny údaje, zodpovědně vybírám, hodím do urny přesně toho kandidáta, který převrátí politickou situaci úplně naruby. Pokud se můj oblíbenec dostane do parlamentu či na radnici, za čas se divím. Toho, že jsem volil já? Je mi pak líto, že jsem podle zákona dospělý.
Před padesáti lety jsem maturoval na průmyslovce, která byla hlavně odborná. Jistou dávku politiky jsme spolknout museli. Pořád se něco slavilo. Důležitá výročí. Letopočty, končící na 5 nebo 0, znamenaly výročí osvobození Rudou armádou, byla-li na konci 1 nebo 6, slavilo se výročí založení KSČ, 3 a 8 znamenala výročí Vítězství pracujícího lidu v únoru 1948, ve zbývajích letech nám soudruzi něco našli, abychom nebyli ošizení.
Rok 1961 byl už od ledna rokem 40.výročí založení KSČ. Když nám v květnu rozlepovali témata písemné práce z češtiny (v celé republice jednotně, ve stejnou hodinu), nikoho nepřekvapilo, že jedno z témat neslo název 40 let KSČ v české a slovenské literatuře. Našli se tací, kteří již měli cosi připravené. Několik měsíců nám cpali ze všech stran, jak musíme být šťastní, že soudruhy v roce 1921 napadlo založit takovou partaj. To se pak psalo samo, jen bylo třeba si nesplést Toníka z Anny proletářky s Toníkem z Rudé záře nad Kladnem, protože ve filmu hrál oba Toníky stejný herec.
Chtěli jsme odmaturovat, psali jsme. Co jsem tam naplácal, si nemůžu pamatovat, ale vím, že jsem začal přímo úderně! 44 let uplynulo od historických výstřelů z Aurory, počítat jsem trochu uměl. Pak jsem vložil jednu myšlenku, že zatímco Edvard Beneš se za druhé světové války schovával před Němci v Londýně, Klement Gottwald v Moskvě s nacisty aktivně bojoval.
Muselo tam takových blábolů být nepočítaně, protože soudružka češtinářka, kterou nám přidělili z jiné školy po náhlé smrti přísného a oblíbeného profesora, mi řekla něco ve smyslu: "Soudruhu, tys nás mile překvapil, myšlenkově vynikající práce, jen pár gramatických chyb." Tohle jsem doma tátovi ani nemohl říct.
Letos v dubnu bude padesát let od vystřelení Jurije Gagarina do vesmíru. Okruh mých známých fandil spíš Američanům, ale přesto jsme ve svém věku událost brali jako historický mezník. Už jsme se těšili, jak se bude cestovat na Měsíc, na Mars, jak se toho dočkáme, pomalu si dělali osobní plány. Gagarin byl sympatický na pohled. Jeho věčně rozzářený slovanský obličej dával tušit i příjemného kumpána u skleničky. Až po jeho smrti jsem se dozvěděl, že se alkoholu nevyhýbal. Vymetl kdejakou besedu, které se v Rusku bez vodky neobejdou. Když přiletěl do Prahy, vítali ho lidé, kteří do ulic vyrazili dobrovolně, s jistou zvědavostí.
Jedno z maturitních témat písemné práce z ruštiny bylo tedy jasné. Psal jsem dopis Gagarinovi. Pochválil jsem vědu a techniku mocnosti, která byla záštitou pokroku a míru. To se taky psalo krásně, třebaže rusky. Jeden spolužák, výborný kluk, ale ruštinou procházel s odřenýma ušima snad jenom proto, že byl ruštinářce sympatický, doslova opsal dopis z Komsomolské Pravdy.
Průmyslovku jsem prolézal s průměrným prospěchem, kdybych neměl problémy s kázní, asi by se mě nikdo nevšímal. Ve čtvrťáku jsem sjel mezi lidi, kteří koketovali s propadnutím. Tátova reakce?
"Prosím tě, aspoň tu maturitu udělej."
Měl jsem jiné zájmy než učení, ústních zkoušek jsem se dost bál. Když je štěstí unavený, sedne i na vola. Z češtiny jsem si vytáhl Josefa Kajetána Tyla. Strakonického dudáka bych dokázal rozebrat z voleje ještě dnes. Mladý nezkušený Švanda, odrodilec Vocilka, věrná Dorotka... až jsem se po letech zakuckal.
Ruština podobné štěstí - Gogol. Asi bych měl problém dnes mluvit rusky. Tenkrát to žádná skvělá ruština nebyla, ale u zkoušky, kromě ruštinářky, nikdo rusky neuměl, ta to přetrpěla. Revizora bych dokázal rozebrat okamžitě. Hra, která by měla být profláknutá, ale všechny generace divadelníků se k ní stále vracejí. Mimochodem, jsem zatížený na inscenaci Činoherního klubu, kde hrál hejtmana Pavel Landovský a jeho ženu Helena Růžičková. Jsem rád, že ji mám na DVD.
Už si nepamatuju na otázky z odborných předmětů. Faktem je, že z našeho hlavního předmětu - geodézie, se snad vyletět ani nedalo. Měli jsme snad 6 hodin týdně včetně praktických cvičení, o prázdninách povinná odborná praxe, něco v nás zůstalo, mě osobně předmět bavil.
Stejně jako výběrový předmět - topografie. Tu nás učil člověk, který vypadal jako studený čumák. Bývalý voják z povolání, upravený, perfektně oblečený, spolužačky počítaly kolik má kravat. Komunista, zda přesvědčením, netroufám si hodnotit. V jeho hodinách bylo naprosté ticho. Ten člověk byl tak chladný, že na středoškolské vtípky nebyla chuť. V jeho hodinách jsem se bál při hodině i číst pod lavicí. Hodně nám diktoval do sešitů. Přiznám se opět, že mě předmět bavil. Jen odbočka, vyučující byl zavilý nekuřák, myslím, že by se v dnešní době neztratil, byl by z něj vynikající bojovník proti nikotinu. Vojáka v sobě nezapřel. Koupil jsem si v Kotcích za korunu vyřazenou brigadýrku, procházel jsem v ní ve škole na chodbě, on mi jí zabavil a už nikdy nevrátil. Asi bral záležitost jako urážku vojenské čepice, že se ocitla na mé hlavě.
Při zkouškách ve třídě mučili našeho spolužáka, my se na chodbě halasně bavili, pan profesor vylezl, zle se na nás podíval, že rušíme. Odsunuli jsme se o kus dál, pak jsme si šli na záchod zapálit a on tam musel kvůli potřebě. Normálně za to byla trojka z chování, podíval se přísně a říkal, že tohle už je dneska podruhé. Za půl hodiny jsem seděl před komisí já. Zkoušel mě a vůbec na sobě nenechal znát, že mám u něj dva vroubky. Byl rád, že něco umím, oni se všichni naši vyučující změnili v lidi, kteří očima přímo prosili, abychom jim nedělali před komisí ostudu.
Málem jsem vyletěl z odborné práce. Třída byla rozdělená na 5 skupin, nikdo se s jejich složením moc nepatlal, podle abecedy. Nevím, koho napadlo, že poslední skupina bude mít práci z fotogrammetrie. Snad byla považována za obor budoucnosti. Sám vyučující s předmětem měl zřejmě problém. Zlatý člověk, nejhodnější z hodných, Franta jsme mu mezi sebou říkali. Že jsme jeho dobrou povahu zneužívali, nemusím snad zdůrazňovat.
Zeměměřické průmyslovky byly v Československu tři. V Praze, v Brně a v Košicích. Předsedu maturitní komise dělal v Praze jeden rok někdo z Brna, druhý rok z Košic, stejně to bylo v dalších městech. Tenkrát k nám přijel z Košic. Ještě si pamatuju jméno. Ján Rizman. Přátelský chlapík. Bavil se s námi o fotbale, na Sparťany se díval trochu skrz prsty, protože Košičané nikdy neodpustili Spartě, že jim sebrala jejich velkou hvězdu Andreje Kvašňáka. Byl v tom tenkrát i jakýsi podvod, politika, nevím, ale Andrej byl v Praze na očích a tak se stal i jedním z 22 našich fotbalistů, kteří si v historii zahráli finále mistrovství světa.
Fotbal je fotbal, ale pan Rizman nám sdělil, že se těší na naši práci z fotogrammetrie, protože on je fotogrammetr. Když jsem ho slyšel, býval bych jim okamžitě do Košic vrátil Kvašňáka. Franta dobře věděl, že s námi neudělá díru do světa. Sedl si s námi a přesně naplánoval, jak bude zkoušení probíhat. Komu dá jakou otázku, psal si všechno na papírek, usmíval se, v očích jistotu, že to zvládneme.
Sedli jsme si celá skupina, Franta začal. Otevřely se dveře a inženýr.... (Franta) má telefon. Odešel, předseda pookřál a převzal iniciativu. Jinak působil celý týden jako člověk, kterému celá maturita je ukradená, českou literaturu neznal, rusky neuměl. Fotogrammetrii znal. My ne. Musel to být člověk velice silný, mrtvice ho z nás nezklátila. Obhajovali jsme něco, co jsme někde opsali, když se Franta vrátil, bylo všechna jeho námaha v troskách, už jsme ani nevěděli, jak se jmenujeme.
Na maturitním vysvědčení na mě čumí čtyřka, zaplaťpámbu za ní. Už nevím, co kdo dostal ze spolutrpících, ale určitě to nebyla žádná sláva.
Poslední den, tenkrát byla sobota, jsme si přišli pro vysvědčení, kromě papíru, který nám byl slavnostně předán, nás stručně ohodnotili. O mně řekli, že jsem se nečekaně dobře připravil, ale na výsledku odborné práce je vidět, že jsem systematicky nepracoval celé čtyři roky.
Gratulace celé komise, tlustá soudružka češtinářka mi dlouho tiskla ruku, že jsem překvapil, možná byla na zajíčky, přihlášku do KSČ mi nenabídla.
Ještě ten večer jsme se opili (někteří) na večírku v Kinských sadech, pár se nás další týden vydalo na čundr na Živohošť. Nastoupili jsme, jak bylo tehdy zvykem, na doporučenku, mladší sestru umístěnky. Stali jsme se podruhé dospělými, vstoupili jsme do ROH a začali budovat, Bože, jak my budovali...
Je to všechno neuvěřitelných padesát let. Velká část z nás u řemesla zůstala, případně odešla k příbuzným oborům, nejvíc ke stavařům. Často jsem byl někde v terénu a tak se vyhnul všem schůzím a jiným volovinám. A metr byl stejně dlouhý jako dnes.
V březnu se sejdeme, doufám, že ve velkém počtu. Spolužačka navrhla, abychom se před konzumací v restauraci sešli před naší bývalou školou a společně se vyfotili. Všichni tam už nebudeme, protože někteří z našeho světa odešli za lepším. Naše bouda ještě stojí, na Starém Městě, v Malé Štupartské. Je tam už léta škola elektrotechnická, zeměměřiči se záhy po našem odchodu přestěhovali do Hrdlořez.
Těším se. I když padesátka je pěkně hnusný číslo...
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat