V roce 1971, tři roky po vpádu sovětské armády do Československa, jsem se zařadil mezi dálkoplazy, jak jsme se rádi nazývali. Už běžela normalizace podle přání okupační mocnosti.
Člověk nemůže žít bez činnosti, někdo začal budovat chatu, někdo se dal k nim, já začal chodit dálkové pochody. Tahle skutečnost ovlivnila celý můj život. Oženil jsem se tu, založil rodinu.
Nechci vytvářet historii pochodů od začátku. V roce 2001 vyšla útlá knížka Honzy Zajíčka a Jiřího Caletky "Dálkové pochody naše láska". Mám ji i s Honzovým věnováním.
Je to poctivá práce. Protože jsem s Honzou často hovořil, vím, že mu leckteří aktéři pochodů lezli na nervy, neměl je rád, dokonce říkal, že by je nejradši nakopal do zadku (říkal to sprostěji). V té knížce ukázněně mluví o faktech, osobní nevraživost žádná. Stačil jsem mu tohle říct, usmál se, měl radost. Honza určitě bude jeden z prvních, o kterém napíšu.
Fakta tedy shromáždili jiní, lépe informovaní. Chci se soustředit na historky, na útržky, na střípky událostí. Je docela možná, jestli ne jisté, že si leccos pamatuju blbě. Může se stát, že to bude jakýsi pokus o pošahanou beletrii. Pochody chodili lidi a ti, jak známo, jsou každý jiný a protože pochody jsou ve své podstatě ptákovina, která zabere dost času, dost energie a stojí dost peněz, je mezi pochodníky hodně lidi, dejme tomu, svérázných.
Chtěl bych o nich psát. Samozřejmě, že budu psát o lidech, kteří už nás navždy opustili, i o lidech žijících. V druhém případě možná budu riskovat, že mě dotyčný vyhledá a rozbije hubu. Ti, které jsem poznal v sedmdesátých letech, už dnešní účastníci dálkových pochodů osobně neznají. O těch, se kterými jsem si nepadl do oka, asi pomlčím. Nebude to systematické, prostě jenom střípky.
Pro mladší, vládl tenkrát komunistický režim a ten nestrpěl, aby se jakákoliv akce konala bez ohlášení a pořadatel nemohl být nějaký Jarda Houžvička, ale vždycky sportovní oddíl, patřící do ČSTV, závodní výbor ROH, mládežnická organizace (SSM), prostě organizace patřící do takzvané Národní fronty a ta byla pod vedením KSČ.
Určitě tu ukážu nějaké diplomy, na kterých bude vidět, kdo pořádal. To byla daň, abychom se mohli s kamarády někde sejít, přespat ve spacáku v tělocvičně, ve škole, kde jsme měli aspoň minimální hygienické podmínky.
Nevím, jaký bude mít moje psaní ohlas, ale nějak cítím, že bych měl něco napsat, dokud si ještě vůbec cokoliv pamatuju. Pokud se stanete fanoušky této stránky, můžete mě doplňovat, nadávat mi. Taky bych přivítal nějaké fotky, které neznám.
Úvodní pindy mám za sebou, upozorňuju, že jsem poměrně dost užvaněný dědek, snad nejsem úplně senilní, kdyby jo, tak mi to sdělte. Nekamenujte mě, když moje příspěvky nebudou pravidelné, já už nemám pravidelnou ani stolici.
Václav Víšek
Facebook – Víškovy střípky z DP
Žádné komentáře:
Okomentovat