nemám rád.
To jsou plky, kdy je nám na Nový rok blbě, protože jsme ztláskali jedno přes druhé, nebo vychlastali jedno přes druhé, a žvaníme nesmysly.
Jeden tátův dobrý kamarád vždycky po opici stál před zrcadlem a říkal:
"Už ani kapka alkoholu neprojde touhle držkou."
Je už devátého, už se můžu najíst normálního jídla, vypít pivo na žízeň.
Jde o jiné. Tři dny jsem dával dohromady záležitosti, které jsem v minulém roce nasliboval. Hnulo se ve mně svědomí. Jenom půl dne trval úklid mé mailové schránky. Tu odpovědět, tohle vyhodit, uložit přílohy, panebože tohle mi vypadlo z hlavy. Úklid lahví byl jednodušší, plné nezbyly, prázdné jsem odnesl najednou do kontejneru.
A zbyly sliby, které se nedají jen tak lacino zlikvidovat.
Slíbil jsem nějaké fotky někomu poslat, na Facebooku jsem slíbil založit skupinu o historii dálkových pochodů (před půl rokem). Potěšilo mě, že existuje pár mladších lidí, kteří se téhle bláznivině nadšeně věnují. A já byl u toho v sedmdesátých letech, kdy nastal obrovský boom dálkařů díky atmosféře po druhém osvobození Rudou armádou. Beznaděj se musela nějak kompenzovat, protože žít se musí. Chtěl bych zavzpomínat, dokud si ještě něco pamatuju.
Mám hodně připravených historických fotek a chtěl bych pokračovat v činnosti, která mě loni chytla. Srovnání s dneškem. Zasněžená krajina je sice pohádková, ale pro mé focení ne zrovna vhodná. A pak, v Praze, kde bydlím, to zase s pohádkou příliš žhavé není.
Po přečtení některých svých reakcí, hlavně pod články a názory druhých, jsem si uvědomil, že bych měl víc číst než psát.
Grafoman ve mně je, těžko mě to pustí, ale měl bych psát o tom, o čem něco vím, ne o tom, o čem jsem náhodou někde zaslechl, nebo se dočetl v textu podivných autorů. Ono se to diskutuje a hýří chytrostí, mám-li vedle monitoru láhev dobrého moku.
Pokud jsem se někoho dotkl, či snad někoho urazil, v době kolem každoroční neslyslné oslavy skutečnosti, že jsme o rok blíž hřbitovu, omlouvám se.
Má cenu si dávat předsevzetí, že zhubnu? Třeba až za rok.
Žádné komentáře:
Okomentovat