Léta mi nechtějí ubývat, na filmy, které začínají po desáté večer, se dívat nemůžu, usnul bych. Mám kouzelnou bedničku, která mi zaznamenává všechno, co bych rád viděl, ale zrovna nemůžu být u televize. Není toho mnoho, jeden, dva pořady za týden, právě proto bych o ně nerad přišel.
Potom někdy, když je venku hnusně, nasnídám se, natáhnu nohy a pustím film, po kterém toužím. Ráno. Jsem při smyslech, nikdo mi do sledování nekecá, nejvýš po 10-15 minutách udělám objev, že zrovna tenhle film mě nebaví. Mazání je jednoduché.
V Praze je pár biografů, kde promítají jednou za týden filmy pro seniory. To miluju, nejen proto, že je vstupné nižší. Na ta představení nechodí lidé jenom z nudy, ti ještě chrápou. V deset dopoledne bývám při smyslech, nejsem unavený celodenní lopotou
Bio Oko na Letné. Jeden z mála biografů, které se rozhodly, že se nedají, že konkurovat multiplexům budou. V Praze mají takové podniky dost zájemců. Rád si dám před filmem víno, o občerstvení v sále moc nestojím, tam sleduju plátno, a dokud mám, někdy i v ruce kelímek s pitím, nesoustředím se plně. Připadá mi, že se provozovatelé přizpůsobují televizním divákům, kteří se bez voříšků u filmu neobejdou.
Objednávám u baru dvojku vína, obsluha mi předává džbáneček s čárkou a nápisem 0,25. Čtvrtka vína, říkávali moji rodiče. Záchvěv první republiky.
Alejandro González Inárritu, mexický filmový režisér. Vidím-li jeho film, mám pocit, že ho točil speciálně pro mne. Asi každý má takového spisovatele, muzikanta, divadelníka, herce... Pak vznikají fankluby, ale to už není moje parketa. Založím fanklub někoho, on pak provádí voloviny a já protože jsem fanoušek, tleskám mu. Nekriticky, za kraviny.
Nemám rád dlouhé filmy, 90 minut mi připadá akorát, když chtějí tvůrci něco podstatného předvést. Skončí závěrečné titulky filmu Biutiful, udiveně koukám na hodinky. Dvě a půl hodiny. Ani chvilka mi nepřipadla zbytečná, zdlouhavá. Pocit, že film vznikl pro mě, rozhlídnu se kolem sebe, ti, kteří sedí, a vůbec se jim nechce ze sedadel vstávat, jsou v podobné náladě.
Jdu-li do biografu, vím zhruba, na co jdu, recenze podrobně nečtu. Rád si udělám svůj názor. Po třech dnech od zhlédnutí jsem si přečetl pár recenzí, zrovna u Biutiful se recenzenti příliš neshodují. Viděl jsem skvělý film výborného režiséra s výborným Javierem Bardemem? Nebo snad vypočítavý kýč, tvářící se jako velké umění? Je mi to jedno.
Osobně jsem měl zážitek, co je pro někoho pochoutka, druhému způsobí žaludeční nervózu. Je mi dobře na mrazivém vzduchu, už se dnes nebudu na nic dívat, ani na umění, ani na neumění. Možná si ještě dám někde kousek bílého. V hlavě mám něco, co nelze recenzovat.
Potom někdy, když je venku hnusně, nasnídám se, natáhnu nohy a pustím film, po kterém toužím. Ráno. Jsem při smyslech, nikdo mi do sledování nekecá, nejvýš po 10-15 minutách udělám objev, že zrovna tenhle film mě nebaví. Mazání je jednoduché.
V Praze je pár biografů, kde promítají jednou za týden filmy pro seniory. To miluju, nejen proto, že je vstupné nižší. Na ta představení nechodí lidé jenom z nudy, ti ještě chrápou. V deset dopoledne bývám při smyslech, nejsem unavený celodenní lopotou
Bio Oko na Letné. Jeden z mála biografů, které se rozhodly, že se nedají, že konkurovat multiplexům budou. V Praze mají takové podniky dost zájemců. Rád si dám před filmem víno, o občerstvení v sále moc nestojím, tam sleduju plátno, a dokud mám, někdy i v ruce kelímek s pitím, nesoustředím se plně. Připadá mi, že se provozovatelé přizpůsobují televizním divákům, kteří se bez voříšků u filmu neobejdou.
Objednávám u baru dvojku vína, obsluha mi předává džbáneček s čárkou a nápisem 0,25. Čtvrtka vína, říkávali moji rodiče. Záchvěv první republiky.
Alejandro González Inárritu, mexický filmový režisér. Vidím-li jeho film, mám pocit, že ho točil speciálně pro mne. Asi každý má takového spisovatele, muzikanta, divadelníka, herce... Pak vznikají fankluby, ale to už není moje parketa. Založím fanklub někoho, on pak provádí voloviny a já protože jsem fanoušek, tleskám mu. Nekriticky, za kraviny.
Nemám rád dlouhé filmy, 90 minut mi připadá akorát, když chtějí tvůrci něco podstatného předvést. Skončí závěrečné titulky filmu Biutiful, udiveně koukám na hodinky. Dvě a půl hodiny. Ani chvilka mi nepřipadla zbytečná, zdlouhavá. Pocit, že film vznikl pro mě, rozhlídnu se kolem sebe, ti, kteří sedí, a vůbec se jim nechce ze sedadel vstávat, jsou v podobné náladě.
Jdu-li do biografu, vím zhruba, na co jdu, recenze podrobně nečtu. Rád si udělám svůj názor. Po třech dnech od zhlédnutí jsem si přečetl pár recenzí, zrovna u Biutiful se recenzenti příliš neshodují. Viděl jsem skvělý film výborného režiséra s výborným Javierem Bardemem? Nebo snad vypočítavý kýč, tvářící se jako velké umění? Je mi to jedno.
Osobně jsem měl zážitek, co je pro někoho pochoutka, druhému způsobí žaludeční nervózu. Je mi dobře na mrazivém vzduchu, už se dnes nebudu na nic dívat, ani na umění, ani na neumění. Možná si ještě dám někde kousek bílého. V hlavě mám něco, co nelze recenzovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat