Tak jsem chtěl pokračovat v psaní a vlezl jsem do krabice od bot, kde mám léta schované upomínky z pochodů, abych si osvěžil paměť.
Osvěžil..., bylo to plné prachu, odznaky otlučené, poškrábané, všelijaké stužky pomuchlané, originální upomínky, u kterých jsem nepochopil, za jaký sportovní výkon jsem je dostal, jestli jsem je někde neukrad. Zaprášil jsem se přitom celej, i ústa, musel jsem je vypláchnout pivem.
Vzpomněl jsem si na Sašu Šolcovou, která tvrdila, že má doma sportovní pokoj, a do vitrín si vkládá všechny upomínky. Nebudu prozrazovat její věk, no když začínala s pochody ještě dřív než já, už má zřejmě taneční za sebou, ale rád bych její sportovní pokoj viděl. Jestli si všech trofejí, které si navozila bůhví odkud, ještě tolik váží, jestli na nich stačí utírat prach. Pokud všechny ty voloviny pečlivě oprašuje, určitě u toho sprostě nadává. Ona totiž jako inženýrka byla velice kultivovaná a sprosté výrazy používala jenom, když byla nasraná. Často byla. Škoda, že tu píšu vzpomínky, a lidi jako ona sem nechodí, a nečtou. Třeba mě někdo práskne.
Napadlo mě, že je to docela hezká dokumentce mé činnosti. Předkládám odznaky, ale mám tu mnoho dalších pokladů.
 |
| Na ukázku - jeden z mnohých |
Jak je tak probírám, vynořují se vzpomínky na místa, na lidi. Asi dřív tuhle inventuru dokončím, než začnu zase psát. Snad bude o čem.
 |
| Moje první medaile |
Našel jsem ještě krabici od vánoční kolekce (ještě to existuje?), plnou vlaječek, stužek, troje desky s diplomy. Tedy nejen krabice od bot...
To jsou dvě krabice plné na první pohled naprostých nesmyslů, nad kterými se pohrdavě usmějeme, pak si prohlédneme displej svého nového mobilu. Kdo se chce zasmát, budiž. I já se usmívám. Ale nevysmívám. Často to byly blbůstky, vyráběné na koleně ve volném čase členů pořadatelského týmu.
Bolí mě v současnosti makovice z keců, že na nic nejsou peníze, kdežto za komunistů bylo na všechno. Nebylo. Kdyby bylo, ten systém by se tak rychle nezhroutil. Nežijte v bludu, vy, kteří si myslíte, že komunistický režim se zhroutil strachy před zvoněním klíčů.
Ty upomínky nebyly nijak nákladné, byly to kravinky, ale většinou v nich bylo srdce, chuť dát něco na památku kamarádům, kteří se sjeli z celé republiky.
Možná dnes chybí chuť udělat něco jen tak, bez nároků na odměnu. Peníze prý jsou důležité až v první řadě, poznal jsem tehdy lidi, kteří pořádali pochod pod hlavičkou oddílu turistiky, a přitom diplomy nechali dělat na svoje útraty. Přece nebudou vybírat startovné.
Jiná doba? Ano. Určitě by však nebylo na závadu vzpomenout si, že dálkové pochody začínaly chodit skupiny kamarádů, kteří se chtěli odlišit, kteří chtěli ukázat hlavně sami sobě, že dokážou něco, co většina populace neumí.
Leckteré upominky mi připomenou něco hezkého, někdy špatného, u některých si maně na pochod vzpomínám. Hodně jich určitě vzalo za své, ztratil jsem je, rozbil, děti mi je zničily.
Tady jsou.
V mojí krabici od bot je toho hodně. Medaile, někdy pokusy o medaile. Už jsem skoro zapomněl, že je mám. O České Lípě už jsem psal a najednou objevím, že mi 4 roky po sobě dávali medaili, sice stejnou, ale letopočet na ní je vždycky správný.
PS. Není v tom žádná chronologie, prostě je to tak, jak mi přišly pod ruku.
Ani jsem netušil, že mi inventura dá tak zabrat. Alba na Facebooku jsou limitována čísle 200. A tak jsem musel svoje diplomy rozdělit. Dalo to práci, ale teď mám všechno pěkně pohromadě a nemusím se štrachat ve skříni, chci-li něco zjistit. Někde diplom nedávali, některý jsem možná zabordelil, zapomněl ve vlaku, v hospodě...
Budou ta alba tři. Náhoda tomu chtěla, že posledním diplomem v albu je Ústecká čvachtačka. To byla stovka moje stá v řadě. Je to dost symbolické. Pochody pro radost, bez hlášení někam. Sledování stovkařů bylo vyhlášeno asi měsíc poté. Je to už víc jak třicet let, léta tak hnusně ubíhají.
Další diplomy, tentokrát z let osmdesátých. Prořídly stovky, objevilo se pár běhů a hlavně začaly přibývat trasy krátké, nejkratší. Moje děti přece nemohly být ušetřeny rodinného bláznovství.
Třetí část diplomů. Z nich zmizely pořadatelé z řad SSM, ROH. Pomalu mě opouštěly děti, vrátil jsem se na stovky, o tom už jsem psal. Nelze vstoupit podruhé do stejné řeky, ale to už někdo napsal... Už to nikdy nebylo vono. Od roku 1995 je moje účast nahodilá. Závěrečný diplom z roku 2000 je z Mníšku, kde jsem vylezl na Skalku, tam si dal pivo a malým obloučkem se vrátil do Kovohutí.
Další diplomy, účastnické listy a jiná potvrzení už sem určitě vkládat nebudu.
Je to obrovské množství takzvaných upomínek. Důležitá část mého života, rád na ní vzpomínám, ale není to život sám.
A ještě odkaz na všechny upomínky najednou, pokud Google dovolí.
Ahoj V.V.
Žádné komentáře:
Okomentovat