Blatnička

Mizím z tepla domova, od obrazovek, do města, kde podle poplašných zpráv paní Honsové z Meteopressu má být atmosféra podobná Grónsku. Leden v Praze připomíná předjaří.

Na Staroměstské radnici je výstava fotografií staré Prahy. Už jsem tam byl, ale slibovali katalog, prý do měsíce. Mládež z celého světa čeká na výtah do věže. Bojím se, že bych se při svém věku už nemusel dočkat. Do výstavní síně jsou to jenom 4 patra., výstava je bez vstupného, kdo má rád historické fotky, neprohloupí, když sem zajde. Leč, katalog není, prý bude ještě jedna výstava - za rok a pak...

Mířím do Bartolomějské, ne k výslechu, ale do biografu starých filmů. Mám čas, procházím Michalskou.

Blatnička stále září

Výčep vína Blatnička byl v době předsametové oázou pro milovníky vína. Za malý peníz nalili sudové víno z Moravy, které se podstatně lišilo od prokletého Pražského výběru. Kvalitu po letech těžko posoudit, v současnosti je sortiment hodně široký. Od nápojů skvostných až k patokům, proti kterým byl zmíněný Pražský výběr lahůdkou.

V době, kdy jsem byl hoch svobodný, někdy jsem zašel, ale pár kroků odtud, na Uhelném trhu, mi pan Kafka nalil za 6 korun dvojku slušného nápoje. Kde to bral, nevím.

Do Blatničky chodil, dej mu pámbu nebe, pan Novák. Sympatický pán, který si přilepšoval k důchodu prací figuranta. Zřejmě i proto, aby měl na víno.

Opilec to nebyl, ale radost s ním posedět. Musel chodit ve svém věku pravidelně k železničnímu lékaři, jinak by s námi pracovat nesměl. Žoviální pan doktor Adam, který třímal cigaretu i v ordinaci, mu doporučil jednu, dvě sklenky vína. Pan Novák protestoval. Přece se nebude trmácet z Hodkoviček až na Staré Město kvůli dvěma skleničkám. Pod litr se cesta nevyplatí. Měli každý svou pravdu.

Na podzim jsem se tady motal s foťákem, zdálo se mi, že je všechno předělané pro turisty, hlavně cenově.

Dnes mě ze vzpomínek probudila harmonika. Je to vůbec možný? Výčep funguje, snad je trochu v jiné podobě, naplněný spíše staršími ročníky (lidí). Nefalšované zednické piáno, sprostonárodní písně. Pokud tedy lze v dnešní době považovat za přisprostlý text "...lehneme si do postýlky...". Rozjásaná paní zpívá se zřejmým gustem.

Dal jsem si dvě deci Müllera, 26 korun v této destinaci je spíš cena nízká. Miluju blues, zvláště, když ho provozují černoši. Na kazety s lidovkou, které jsem kdysi opatřil kvůli rodičům, se práší. Takhle naživo mi ale harmonika nepřipadá trapná, ti lidé se upřímně baví. Ucucávám, prohlížím si zpívající, vzpomenu na tátu, který po třech pivech zčervenal, měl vysoký tlak, ruce nahoru, zpíval s velkou chutí, aniž mu vadilo, že hudební nadání bylo to poslední, co měl.

Jedna dvojka mi dnes stačí, jdu do biografu. Dostal jsem dnes chuť na komedii. Italský film z roku 1958 Zmýlená neplatí. Určitě jsem ho tenkrát viděl, vzpomněl jsem si hned po úvodních titulcích. Žádné veledílo, ale tolik nápadů by mnohým scénáristům stačilo na deset filmů. Málokdy se směju v kině nahlas, tentokrát mě to postihlo, což určitě nezavinila jedna sklenka vína.

Co filmařů natočilo filmů o nešikovných zlodějích. Napadá mě, proč vytvářet něco, co už existuje.

Marcello Mastroianni, Claudia Cardinale z doby, kdy je největší sláva teprve čekala. Hlasitá italština, dobrá nálada.

A já si teprve teď uvědomuju, jak jsem včera odpoledne systematicky vyhledával staré časy. Mám holt svůj věk.