V televizi běží film, který mě zajímá. Jednou za čas. V noci.
Usadím se do křesla a usnu. Modelová situace.
Koupil jsem si před časem DVD rekordér. Nacvakám předem, co chci vidět, pak se v záznamech přebírám. Přehrávám, mažu.
5. prosince, zjevně rozrušený z mikulášské nadílky, jsem si nahrál film. Francouzský, od Francoise Ozona Le Refuge, Útěk.
Filmy, delší než dvě hodiny, mě znervozňují. To už musí být skvost, aby mi zadek nezačal ohlašovat, že by se rád přesunul jinam.
Mašinku na nahrávání lze na chvilku zastavit, jenom puntík zmáčknout. Protáhnou se končetiny, nalejou panáky. Jako v divadle. Chybí jen zvonění – konec přestávky.
Na dvě a půl hodiny musím mít náladu. Proto jsem sledování mikulášské nahrávky odsunoval.
Přišel vzácný den. Jsem odpočinutý, najedený tak akorát, napitý raději míň.
Křeslo, kafe bez rumu. Venku je nečas. S malým „n“.
Film se mi líbil, Ozon netočí tuctovky. Mám rád filmy dlouhé 90 minut. To je akorát. Ani tenhle nebyl delší.
Co jsem to, proboha, nastavoval, snad jsem se spletl o hodinu, možná jsem se otáčel, jestli je čert skutečně pryč.
Překlikám nabídky zboží, které jsem si neobjednal, nechci, někdy mám pocit, že ho nechce nikdo, proto je tolik nabízeno.
Začíná záznam části koncertu Leonarda Cohena z roku 1970.
Nosil vlasy, jaké bych i já si rád pořídil, ale okolí mi nepřálo.
„Budeš vypadat jako chuligán!“
Mám rád tohoto pána, který už dnes vypadá seriózně, že by mohl být na plakátu, propagujícím pojišťovací programy.
Na plakátech je stále, posluchačů neubývá, i vnoučata těch z roku 70 mezi nimi jsou.
Film, koncert, krásný večer by to byl, kdyby nebylo dopoledne.
Stalo se, že jsem zapomněl, co jsem si tehdy nahrál. Vymlouvám se na Mikuláše, ale podezřívám sklerózu. Díky ní jsem prožil příjemné překvapení.
Plochá historka, která historkou podle současných měřítek není. Ani Krampol by si netroufl ji zařadit do svého show. Skoro každému se něco podobného může přihodit. I mladýmu.
Starej má čas si vymejšlet.
Co když jsem si onen záznam nepouštěl poprvé? Co když jsem už měl radost podruhé, popáté, po bůhvíkolikáté?Jenom vždycky zapomenu.
Skleróza, mírná obdoba choroby, pojmenované po pánovi, jehož jméno je tak dlouhé, že se ho netroufám napsat.
Dívám se na police s knihami, kazetami, elpíčky, cédéčky, dývýdýčky. Je jich tolik, že není v silách lidských, natož mých, všechny vyslechnout, prohlédnout, přečíst.
Představuju si, že mám malou poličku, na ní jednu knížku, prostě od každého jeden kus. Protože si nic nepamatuju, čtu pořád stejnou knížku, poslouchám jednu písničku kolem dokola, pořád mám radost.
Zatím to se mnou vypadá jinak. Dostanu chuť na muziku, přesně vím, na jakou. Než se zvednu a dva kroky učiním, zapomenu, pro co jdu.
Skončím u lednice.
Žádné komentáře:
Okomentovat