Mrzne!

Dnešní doba je šílená. Jsme nervózní, nepadne-li nějaký rekord. Všechno musí být nej-. Co není rekord, neexistuje. Lepší být nejlepší v jakékoliv pitomosti, než být druhý v poctivé práci, ve sportu. Je mi smutno, když sleduju, jak někdo skončí na olympiádě čtvrtý, pes po něm neštěkne.. To, že často rozhodují setinky vteřin, milimetrů, nepatrný závan nečekaného větru? Nikoho nezajímá. Chceme šampióna.

Divme se potom lidem, kteří v touze vítězit, vymýšlejí další a další disciplíny. Aspoň na chviličku být první. Prožívat rekordní dobu, být svědkem něčeho mimořádného, něčeho, co nikdo před námi nezažil.

Přišly mrazy, toužíme se dočíst, jak padaly rekordy. Ano, vyskytly se. Hlavně na stanicích mladých, které sledují počasí 20, 30 let. V pražském Klementinu, kde mají hodnověrné záznamy hodně přes 100 let, žádný nepadl. Paměť lidská, zvláště moje, je krátká. Snad v lednu byl nějaký rekord při nejmenším ohrožený. S plusovým znamínkem.

Tahle zima je, zatím, hodně krátká. Však muškáty mi kvetly za oknem ještě v půlce ledna. Kdybych neměl fotky z loňska, už bych si nepamatoval, že 26.února se v podolském Háfnu bruslilo.

Každý, kdo dálkové pochody delší dobu chodí, asi zažil jakékoliv počasí. Zimu, vedro, déšť, sucho. Už slyším překřikování, co kdo zažil. Magoři, mezi něž se jako dlouholetý stovkař, počítám, křičí. Oni zažili to nejhorší počasí! Maně si vzpomenu, jak jsme v šesté třídě závodili na záchodě, kdo dočůrá nejvýš. Jednou jsme se poprali.

Když už jsem se hrdě přihlásil k magorům, také přispěju do bezedné studnice fantastických příhod, které zapadnou, jakmile je nahodilý čtenář, posluchač, vyslechne, přečte. Pokud u čtení neusne.

V polovině osmdesátých let jsem chodil ročně 4 až 5 stovek. Vybíral jsem si akce, které mi připadaly něčím zajímavé. Měl jsem plné zuby typických koleček. Noční padesátka po silnici, denní padesátka, stejná trasa už několik let, hlavně rychle, někde pochod střihnout, když to pořadatel umožní, vždyť jede vlak, hlavně potvrzení, hurá domů, zase máme čárku. Kde jsem byl, co jsem viděl? Není to jedno?Jsou pochody každý rok tak zoufale stejné, že se jeden rozčílí, když hostinská z tradiční hospody má na sobě něco jiného než loni.

V roce 1985 přišly v únoru mrazy. Určitě byly rekordní. Nevedu si žádný deníček, kam bych poctivě zapisoval počasí. Vedl jsem si záznamy o svých pochodech, výletech. Ne vždy úplné, někde je pár měsíců díra, asi mě tehdy zajímalo něco zajímavějšího.

Někdy zůstanou zapadlé v šuplíku i propozice:

Ještě, že se bude započítávat

Stovku jsem už předtím šel za kdejaké sloty (s malým s), ale teď vyhrožovali až pětadvacítkami. Byl jsem zvyklý téměř denně běhat, v jakémkoliv počasí, tedy i v mrazech. Snad jenom čtvrt metru čerstvého sněhu mě odradilo. Na jeden den.

Kdo zkusil běhat poctivě v mrazech nižších než -10°, a já věřím, že takoví jsou, dobře ví, jak se krásně obalí námrazou, na kdejakém chloupku je centimetr sněhu. Takhle jsem jednou přiběhl na sídliště ke dveřím, potkal sousedku, která byla se smetím, divila se, že mám klíče od baráku. Námraza v teple rychle opadávala, takže než přijel výtah, radostně vykřikla:

„To jste vy, pane Víšek!“

To bylo poprvé a naposled, kdy měla velkou radost při pohledu na mou osobu. Kdyby prozkoumala můj intelekt, ta by teprve koukala.

Jednou jsem se na internetu, v době, kdy jsem si ještě myslel, že má cenu diskutovat o něčem, aniž bych ostatním nadával, dostal do takového tlachání o běhání. Kdosi mě tam napadl, že běhat se dá párkrát do roka, v dešti to nejde, v mraze to nejde, ve vedru to nejde. Obhajoval fitcentra. Jako mírumilovný tvor proti fitkům nemám nic, jenom jsem v nich v životě nebyl.

Už jako školák jsem trpěl při cvičení v tělocvičně, kdy jsme poslušně stáli ve frontě na žíněnku, kozu, bradla, kruhy. Pro většinu spolužáků bylo největším zážitkem, když jsem přišel na řadu já. Otrávilo je, když jsem z nářadí nespadl nebo udělal správně kotrmelec. Většinou jsem je ale nezklamal.

Povídání mi zalezlo někam jinam. Je únor 1985, jedu do Pelhřimova. Na startu jsem si vyslechl hodně poznámek. Že jsem pitomec, který se, jak je rok dlouhej, nikde neukáže, pak přijde, když hlásej třicítky (asi na Kvildě).

„Vy ste tu ale taky!“

„No jo, my ale musíme, protože si to počítáme do sledování. Stovka by nám chyběla.“

To už bylo v době, kdy jsem žádná hlášení Zajíčkovi neposílal, jenom jsem mu odhadem řekl číslo. Mých 5 stovek ročně stejně nikoho neuchvátilo. Mám poměrně perfektni evidenci svých pochodů, ale byl jsem línej je počítat. Když jsem je spočítal, po čase jsem na součet zapomněl. Zapsat? No jo, no.

Když musej, tak musej! Okolnosti zavinily, že už mezi ně nepatřím, nechci dělat chytrýho.

Byl jsem strašně zvědavej, co se mnou mrazivá stovka udělá. Vyslechl jsem různé story, že tohle je hovno mráz, že tenkrát v Březnici…

Zde je popis trasy:

Mám k ruce údaje, které měly štěstí, že se zachovaly. Snad díky době, kdy jsem měl první počítač a učil jsem se na něm psát.

Startoval jsem ve 21.15.

Na kontrole v Počátkách bylo -20°. Hned nám bylo jasný, že ráno bude aspoň -25. Nebylo. Zatáhlo se a „oteplilo“ na -15°. K ránu jsem byl nucen vykonat na poli velkou potřebu. Nic příjemného.

Trasa vedla celá po silnici. Sněhu po polích ani moc nebylo. V noci jsem hlavně běžel, jak jsem vypadal? Na 14.km jsem vpadl do hospody v Častrově a Saša Šolcová, která tam s někým seděla, mě poznala až když ze mne opadala námraza. Stejně jako kdysi sousedka na sídlišti. Saša měla prý ale podezření už, když jsem si objednával u výčepu kafe a rum. Další rumy jsem vypil v Počátkách a v Horní Cerekvi.

Další občerstvení: 52.km v Pelhřimově guláš a čaj, 79.km kontrola v Senožatech v Dětském domově, kde byl čaj a výborný perník. Na tuto pochoutku jsme později dostali poštou od pořadatelů recept. Kdoví kde je mu konec. Přes den bylo slunečno a ledový vítr. V cíli diplom a tak nám za těch 20 Kčs přece jenom něco dali. Už v 13.53 jsem odjížděl vlakem přes Tábor domů. Nočních 52 km jsem proklusal za 7:08 (z toho 50 minut jsem seděl u rumu), denních 48 za 7:25 (jen 15 minut přestávky). Pomalu se prostě v těch mrazech jít nedalo.

Doklusal jsem, doma zapsal, zapomněl, a dnes jsem našel. Myslím, že ještě jednou u Honzy Zajíčka jsem šel v pěkným mraze. Ráno bylo tak něco ke 20 stupňům, byl otevřený obchod. Dva lidi si koupili a před krámem požírali zmrzlinu. Franta Zdvořák a můj syn. Ten se vždycky chytal podivných individuí

Škoda toho, že jsem v občasném záchvatu pořádnosti zanechal záznam. Mohl jsem někde v teple u piva si povídat s jinými o třicetistupňových mrazech. Jako rybáři, když ukazují velikost ryby, kterou chytili.

Ale jsme jen lidi, lepší nebudeme, musíme s tím žít.

Honem musím tenhle canc zveřejnit, vypadá to, že přestane mrznout. Za týden se možná lidi budou divit, že mrzlo. Kdy? Nebo napadne sníh a budeme stavět huhulááá…

Facebook - Víškovy střípky z DP