středa 8. února 2012

Pro úsměv jel bych až na Smíchov

V batohu mám nákup. Mlíko, víno, potřebné věci.

Normálně jednu stanici chodím pěšky, pokud nejsem za cyklistu. Na sněhu nejezdím.

Bolí noha. Stáří prý může být hezké. Součást života, tak proč by nebylo, život je dar.

Život je krásný, ale ta noha, potvora by mohla dát pokoj.

Štrachám se do autobusu, chytám se tyče.

Hezká, mladá, jako obrázek.

„Posaďte se.“

Přidává úsměv, čím jsem si zasloužil takovou poctu?

„Děkuju vám moc, ale jedu jen jednu stanici. Než bych se posadil, nestačil bych se zvednout“

Je to tak, sundavat batoh, nandavat, stáří je i hezké, ale šikovnost, pokud kdy nějaká byla, uprchla.

Ještě jednou poděkuju, možná jenom pro úsměv. Dočkal jsem se ho. Mladá dáma si sedá zpět skoro nerada.

Vystupuju, je mi dobře. Přepadají mě myšlenky, dá-li se o mých nápadech tak mluvit.

Co když měla skautskou výchovu, potřebovala udělat dobrý skutek? Měl jsem si sednout a jet až na Smíchov, abych jí udělal radost!

Chtěl jsem ještě jeden úsměv?

Jak člověk věkem pomalu slevuje.

Ještě její obličej vidím. Půjdu spát. Hezké sny.

Houby, určitě se mi do snu nacpe bůhvíjaká příšera.



Žádné komentáře: