Vencovy pindy: Stezkou brdských partyzánů

Co říci dnes této medaili? Posmívat se? Jak se na ni po letech dívám, byla tak ošklivá, že se těžko ubránit úsměvu. Někde jsem měl ještě jednu, byla namočená do červené barvy, která rychle odprýskala. Zvláště, když ji dostali do rukou mí potomci.

Byla na stužce, kterou syn a dcera přivázali k plastové Tatře. Všichni chlapečkové na sídlišti měli takový náklaďák, vyráběný ve dvou barvách, oranžové a modré. Nejednalo se o politickou propagaci, musím připomenout, že tenkrát se na politcké strany nehrálo. Strana byla jedna, rudá. Naši výlupci posadili do Tatry svou mladší sestřičku a tahali ji po linoleu.

Říkal jsem to Honzovi Zajíčkovi, otci pochodu, zatvářil se až uraženě, nakonec se zasmál a mávnul rukou. Jestli to bylo nade mnou či nad celou mou rodinou, je vlastně jedno.

Bylo by ode mne moc a moc ošklivé, kdybych zůstal u téhle medaile. Pochod Stezkou brdských partyzánů byl mimořádný. Raději dám slovo Honzovi, který o akci píše ve své knížce Dálkové pochody – naše láska.

Nejedná se samochválu, pochod býval mimořádně oblíbený.

Komunistický režim mě vždy odpuzoval a nic se na mojí nechuti k němu nezměnilo ani zjištění, že darebáci na vysokých postech zdaleka nemusí být vždycky jen komunisti. Podle jejich propagandy partyzán rovnalo se komunista, což je nesmysl, který není třeba vyvracet. Partyzáni za nacistické okupace byli lidé, kteří aktivně bojovali proti režimu, se kterým nesouhlasili. V té době to znamenalo nasazovat život a vůbec je zbytečné rozlišovat, jako bylo jejich politické přesvědčení.

Pokud je mi známo, partyzáni nebyli podporováni jen Sovětským svazem, ale i západními mocnostmi. Parašutisté z Anglie, kteří se nechali vysadit proto, aby zde odpravili Reinharda Heydricha mimo jiné spolupracovali i s partyzány. Že někteří partyzáni po válce získali významné posty, organizovali divoký odsun Němců, rozkrádali majetek po odsunutých, dokonce i po zavražděných Židech, to už je lidská povaha. Spíš nelidská. Vždyť i parašutisté ze západu měli mezi sebou Čurdu, který kamarády ze strachu prásknul. Do té doby prý nacisté neměli téměř žádné stopy.

Jsem přesvědčený, že většina tehdejších partyzánů byla ráda, že je po válce. Začali normálně žít. Pokud mám správné informace, byl mezi nimi i mladý Honza Zajíček, ještě ne dvacetiletý.

Chci něco lidem zprotivit? Hodně o tom mluvím, hodně chválím. Do nekonečna. Do každého filmu nacpu hrdinného partyzána, až hrdinové začnou lézt krkem. Je zajímavé, že lidstvo je naprosto nepoučitelné.

Ale měl bych psát o pochodu, jak na něj vzpomínám já. Probírám se šuplaty se vzpomínkami. Pro mě býval mníšecký pochod zahájením dálkoplazecké sezóny. Ještě v roce 1971 končila stovkařská sezóna Jizerskou stovkou, na jaře se začínalo pod Brdy, spíše pod posledním hřebínkem Brd, který skončí soutokem Vltavy s Berounkou, skok od Prahy.

První víkend v březnu se jezdilo do Mníšku. Tak je to se vzpomínkami. V roce 1972 se pochod konal 4.března, dalších několik let v únoru, čtu i datum 12.únor. Pak ať někdo věří mým cintům, které často předkládám jako skutečnost. Houby si pamatuju, paměť vynechává, skoro bych se hádal, kdybych neměl záznamy a diplomy. Myslím však, že nejsem s výpadky paměti na světě osamocený.

V březnu 1972 jsem nasedl v Braníku do vlaku a odjel do Rymáně. Přes dva kilometry bylo pak do Kovohutí. Pravda, autobus byl výhodnější, stavěl před fabrikou, ale jak jsem se v příštích letech poznal, býval nacpaný do nemožnosti. Zvláště v sobotu ráno, kdy startovaly kratší trasy. Vždycky jsem tíhnul k vlakům, časem jsem si i našel zaměstnání u Železničního stavitelství. Ajzboňák jsem nebyl, ale režijku jsem vlastnil asi 17 let.

V Rymáni byla u zastávky hospoda, i dnes je tam, ale tenkrát zde bývala venkovská knajpa, sympatická, kterou později majitelé přeměnili na restaurant. Ztratila na přítulnosti, kterou milujeme my, hospodští povaleči. Tři z vystupujících se oddělili, volali na mě, abych šel na jedno, že v Kovohutích čepujou jen sedmičku. Neznal jsem je, ale určitě mezi nimi byl i Aleš Fořt, dobrý stovkařský kumpán.

Hlavou mi proběhla právě končící zima. Byla mírná, víkendy jsem prochodil v terénu v pohorkách, ztratil jsem hodně kil, chtěl jsem se představit jako stovkař a ne jako figurka k smíchu. Moc nechybělo, abych se po letech právě takovou figurkou stal. Přece nepůjdu před stovkou do hospody s bůhvíjakými opilci.

Kovohutě v Mníšku byly pečlivě obehnané plotem s ostnatým drátem. Pistolník na vrátnici nebyl obyčejný Hlustvisihák. Dostat se jen tak dovnitř nešlo. Taky proč? Fabrika na první pohled nehostinná. V době Stezky, později i při dalších akcích, se konal den otevřených dveří. Pustili každého. Jak se povedl Honzovi zázrak, udělat z továrny na den turistickou základnu, nevím. Asi měl dobré jméno, byl schopný.

Vlezl jsem do místnosti, plné lidí, batohů, rámusu. Všichni, co se celou zimu neviděli, museli vykřičet své zážitky. Jako děti prvního září, po prázdninách. Mojí maličkosti si nikdo nevšiml. Pozdravil jsem s pár známými tvářemi, spíš jsem zalezl do kouta. V kantýně bylo pivo, sedmička, mizerné. Byl jsem tu mnohokrát, pletou se mi všechny pochody dohromady. Někdy kantýna otevřená, někdy ne, jak to bylo zrovna poprvé?

Nebylo se možné na nákup příliš spoléhat, ale viděl jsem, že je to každému fuk. Následoval proslov na začátek. Odměňování lidi za věrnost mníšeckým akcím. Dostávali předměty, o kterých Honza píše v ukázce, kterou jsem si dovolil přiložit.

Ještě někoho jsem potkal. Dívku, se kterou jsem týden předtím absolvoval padesátku v Šumperku. Chystala se na svou první stovku, přidala se ke mně, asi jsem ji nepřipadal takový chrt a závodník jako většina.

Vyrazili jsme spolu, noční padesátka se šla do Řevnic a zpátky, dvakrát. Byla to pro mne novinka, v dalších letech jsem preferoval pochody jednookruhové nebo odněkud někam. Takové ovšem byly náročnější pro pořadatele.

Byl jsem po zimní aktivitě nadupaný a zdálo se mi, že jdeme pomalu. Po ranním občerstvení jsem využil situace a zmizel na denní padesátku sám. Netušil jsem, že stejně se jednou dohoníme a skončíme spolu na radnici. Prý se chytila Jardy Kopce – Lachtana, kterého znala a který byl, na rozdíl ode mě, slušný, nenechal dámu na holičkách.

Nepamatuju se už na průběh, příliš mnoho jsem nachodil právě v tohle kraji. Stovka se mi zdála kratší podle pocitů, i podle mapy. Vždycky jsem se zařazoval mezi ty, kteří tvrdili, že stovka nemá být kratší než 100, na rozdíl od jiných, kteří tvrdili, že stovka NESMÍ být delší než 100. Co dokázali kvůli 5 kilometrům vyvádět, to se nedá vylíčit. Obyčejně jim ale nevadilo, pokud ušli 80 a měli na papíře 100.

Panebože, to jsme měli ale starosti, co? Tušili jsme vůbec, že skutečný život je něco jiného a hlavně je pestřejší, než neustálé putování za diplomy? Nikomu jsme svou činností neubližovali, prostě jsme se bavili. Možná nás chození v jakémkoliv počasí, v terénu, v horách, v blátě, ve sněhu, trochu zocelilo, že se nám potom daleko důležitější záležitosti zdály schůdnější. Možná. Nevím, jsme každý jiný, zůstaly vzpomínky.

V dalších letech by mě ani ve snu nenapadlo, že bych vynechal první jarní stovku. Vím, že se později objevily zimní stovky, vždyť i Honza jich mnoho uspořádal, ale léta mých začátků, byla taková. Na Mníšku se nesmělo chybět. Dívám se na seznam mnou absolvovaných tras. Všechno splývá dohromady. Kovohutě, místnost plná špinavého oblečení, hlavně pak spousta kamarádů, příjemní pořadatelé.

V roce 1976 přišel na svět náš syn, nastal skutečný život, dálkové pochody se staly jen příjemným doplňkem. Zbyl-li čas. Snad to bylo akorát. 4 roky intenzivního chození, kdy pracovní, často i další osobní povinnosti, byly na druhém místě. Zbyly vzpomínky a koníček, pochodů jsem se zúčastňoval málo, o to s větší chutí.

V roce 1980 jsem přijel do Mníšku s balíkem diplomů a potvrzení. Začínalo se sledování stovkařů, přihlašoval jsem sebe i manželku. Bylo to tekrát nechtěné. Měl jsem zrovna na kontě 100 stovek, Vlasta 50. Nechtěl jsem se přihlásit, bylo mi líto zaplatit 30 korun zápisného. Žena mě přesvědčila, že jsem cvok, který má vše nachozené, ani se nechce pochlubit.

Pochlubil jsem se. Standa Cach tam seděl za stolkem a pečlivě odpočítával jeden diplom za druhým. Správný úředník. Byl jsem vlastně první takový zkontrolovaný. Saša Šolcová a Franta Dvořák, kteří toho měli víc, nic nepředkládali, těm se věřilo. Standa byl překvapený, pár dalších taky, nakonec jsem se začal cítit téměř jako šampión. Dokonce se se mnou začali přátelit lidi, kteří mě dřív přehlíželi, brali mě jako bodrého hospodského kámoše.

Všechno bylo jinak, většina těch, se kterými jsem začínal, už chodila hlavně pro zábavu a občas. Nakonec mě přestalo bavit neustále sčítat pochody, kilometry. Neutekl jsem z pochodů úplně, zkoušel jsem běhat, zatáhli jsme mezi dálkoplaze naše děti.

Vedení pochodu převzal Pepík Krejsa, v roce 90 se z něj stala Brdská stezka. Vrátil jsem se v roce 1992. Na pár let. Byli tu většinou jiní lidé, řekl bych, že se jenom jinak jmenovali. Jinak stejně praštění jako ti, které jsem potkal v březnu 1972. Startovní místnost stejná jako tehdy, kantýna lépe zásobená, k dostání i normální pivo.

Vůbec se daleko víc popíjelo, dokonce i lidé, kteří se dřív vyhýbali alkoholu jako největší hrůze. Zapadl jsem mezi ně jako mezi své. Fyzicky už jsem moc nestačil, za to ve spotřebě alkoholických nápojů jsem zdárně stíhal špičku.

V roce 1995 jsem se na denní trase s Frantou Raušerem opil v Halounech, zabloudil a usnul v lese. Do cíle jsem dovrávoral celý od bláta v neděli ráno s rozbitou kytarou v ruce. Našel jsem ji na silnici. Batoh jsem měl na vrátnici, bylo mi trapně. To už nebyla zábava, vůbec už ne sranda. Takhle jsem fakt nechtěl skončit. Jako opilá figurka.

Postupně jsem se ze šlamastyky dostával. V roce 1996 už jsem šel jen pár stovek, kde jsem si chtěl dokázat, že na to mám. Do Mníšku jsem jel jenom proto, abych smazal dojem, který jsem zanechal rok předtím. Ušel jsem stovku, nic jsem nesmazal. Pepík Krejsa mi stejně vždycky připomene, jak jsem tenkrát ráno, s kytarou… Pepíka mám rád a sranda musí bejt. Nakonec, nic si nevymejšlí.

Pár pochodů jsem ještě ušel, právě sem jsem někdy zajel. Snad dvakrát jsem narazil na Jindru Štrunce, se kterým jsem v první polovině sedmdesátých let leccos ušli. Dali jsme si denní trasu, sem tam pivo.

Můj poslední diplom vůbec je z roku 2000. Přihlásil jsem se jen proto, abych aspoň přispěl startovným. Vylezl na Skalku, dal pivo, něco málo jsem obešel.

Poté se ze mě stal cyklista a začal jsem jezdit jenom návštěvu. Pokecet hlavně s Honzou, zavzpomínat. Termín se přesunul na polovinu dubna, hlavním zájmem se stal atletický závod. Někdy jsem zajel do Voznice do hospody, kde byla pravidelně kontrola.

Dubnový termín znamenal i odchod mnohých tradičních účastníků z krátkých tras. Honza pomáhal při prezentaci. Takhle jsem s ním jednou seděl a říkal mu, že se všechno změnilo,a jestli jsou to změny k lepšímu.

„Vašku, všechno se kolem nás mění, já už pochod neřídím a nikdy jsem neměl rád, když mi do práce někdo kecal. Tak tu pomáhám, chci vidět pár lidí. To je život.“

Teď jsem dal do uvozovek slova, která Honza asi přesně tak nevyslovil, ale smysl byl takový.

Honza zemřel a zajel jsem ještě podívat se do Mníšku. Ve Voznici v hospodě jsem potkal Frantu Duška, Jardu Bláhu, dědky, které pamatuju ze svých začátků. Stovka už neexistovala, závod se zahraniční účastí organizačně zajišťovala Ivana Vidimová, mimochodem byla tam tenkrát v roce 72 a vzdala stovku. Jako rozhodčí a hlasatel seděl Ivo Domanský, spoustu nejhorší práce odvádí Honzův velký kamarád a dříč Pepík Krejsa.

V cíli Franta Zdvořák, Mirek Tofl, Standa Mucha. Lidi, se kterými jsem byl spíš v přátelském vztahu. Možná jsem i na někoho zapomněl. Přesto mi jakoby něco chybělo. Na to, že odešel Honza, jsem si zvykl, ale snad jsem hledal dobu, kdy mi ještě nebylo třicet a kdy jsem si myslel, že stihnu prochodit celý svět. Kdy jsem zdrhnul své nastávající, protože šla podle mě pomalu.

Už se mi tam potom nechtělo. Slyšel jsem, že turistický pochod zmizel z programu, ale jak tak koukám do chytrýho kalendáře na internetu, zase v půlce dubna bude. Sice jen padesátka, aspoň něco. A pořád v Kovohutích, které snad už ani kovohutěmi nejsou. Možná se zajedu podívat.

Aspoň jednou do roka vyjedu na Skalku. Jestli ještě vylezu na kolo…Uvidím. Kdoví, co bude v dubnu.