Franta Málek - přítel dálek

Kdy to mohlo být? Někdy v druhé polovině osmdesátých let, kdy moje nejmladší dcera vystartovala, pokud zazvonil telefon. Nikdo ji nevolal, ale pro pocit, kdyby náhodou…Aby ukázala, co umí.

Ozval se, tenkrát telefony ještě nehrály oblíbenou písničku ani nedokázaly vykřikovat vtipnou průpovídku, telefony zvonily. Měli jsme doma telefon ze zcela prozaických, nudných důvodů. Anča vyskočila, představila se, slušně, po chvilce pronesla „přítel dálek“ a předala mi sluchátko.

Na druhém konci drátu Ústí nad Labem a Franta, ve kterém se někdy ozvalo básnické střevo, a vymyslel veršík, dnes bych řekl slogan, který měl charakterizovat jeho osobu. Vyrobil si dokonce razítko, které fláknul na kdejaký papír. Dětem se takové průpovídky běžně líbí, dcerka asi viděla nějaké propozice na dálkový pochod od Franty Málka.

Ten nemohl popadnout dech, když se svým jménem představil, aby uslyšel reakci dětského hlasu. Anča ho nikdy předtím neviděla, ale poznala ho, právě v říjnu 1989. Ve vzduchu bylo tenkrát cítit cosi. Obyvatelé spřátelené části Německa, neboli NDR, utíkali do spřáteleného Československa, aby se snažili dostat na v Praze na velvyslanectví nepřátelského Německa, čili NSR.

Myslím, že tenkrát pořadatelé měnili trasy, aby vedly co nejdál od hranic, obšancovaných pohraničníky z obou stran. Na ústecké pochody jezdilo hodně enderáků. To byli naši skuteční přátelé, aniž někdo musel čmárat hesla na transparenty. Bylo na nich tehdy vidět očekávání, oni se opravdu dostali do té doby bez problémů jenom k nám, ostatní svět měli uzavřený. Franta to tenkrát tipoval na hodně let, než se vrátí trochu benevolentní systém, kdy překračovat hranici s NDR se s určitou dávkou rizika dalo. Frantův odhad byl mizerný, po říjnu následoval listopad, hranice se rušily, všechno bylo jinak.

Jak je vidět na fotce, dcera se musela s Frantou vyfotit. On nebyl na pochodu Porta Bohemica hlavním pořadatelem, seděl na kontrole. Samozřejmě, že věděl o focení, jako správná hvězda dělal, že ne. Hrabal se v tašce nebo batohu, nevím. Franta, co ho znám, má při ruce nějakou tašku, ve které se stále hrabe. Mívá v ní spoustu užitečných papírů, razítek a kdoví čeho.

Záležitost spíše dámská, ženy mají neustále při sobě svou kabelku, ve které mají důležité věci, v nichž se vyznají podle povahy a věku. I nejsystematičtější ženy věkem pořádek mírně opouští. Moje maminka se hrabala kdysi ve svém zavazadle, stále větším, smála se sama sobě, že je baba kořenářka, že ji bordel v jejích věcech musí někdo dělat schválně. Máma se ráda smála, měla dobrou vlastnost, že si dělala srandu nejdřív ze sebe, ale potom určitě z každého. Táta býval nejblíž při ruce, zvykl si.

Povídání o Frantovi mi ujíždí někam jinam. Franta nebyl komická figurka, jak by se dalo usoudit z mého začátku. Tedy trochu byl, to jsme všichni, nejvíc ti, kteří si myslí, že oni ne. Před dvěma lety jsem ho zmínil na svém blogu, kde se zároveň vyrovnávám ze skutečnosti, že naše vztahy mírně ochably, trochu si sypu popel na hlavu.

http://vencovypindy.blogspot.com/2010/06/zlocinec-se-vraci-na-misto-cinu.html

Franta byl skvělý organizátor, měl v hlavě až příliš nápadů, což o to, nápady má kdekdo, ale on patří mezi lidi, kteří se je snaží realizovat. Kdo aspoň trochu zná České středohoří, dovede si představit, co se zde dá vytvořit za šílenosti. Člověk, který má v sobě krapet sadismu, vytvoří „výlet“, který se nikam nehrabe do bezoblačných výšin, vždyť i nejvyšší Milešovka nemá ani 900 metrů.

Jel jsem na první ročník Šotka, pochodu skutečně pro otrlé, ale přitom se tvářící jako procházka přírodou pro svazáky. V autobusu do Krásného Března jsem narazil na dva nadšené hochy z Liberce, kteří mi vyprávěli, že pochod berou jako generálku na Jizerskou stovku. Pokoušel jsem otupit jejich nadšení, ale neposlouchali mě. Co může být, tady u Labe, za kopce? Ušli 75, jeden dobehal s klackem místo hole, na můj dotaz, jak je, odpověděl pohledem plným nenávisti.

Frantu kdekdo zná jako organizátora, tam si hlavně vytvořil jméno. Patřím mezi starce, kteří ho pamatují jako aktivního stovkaře. Nebyl vůbec špatný, přestože jsem mu jednou v Jizerkách z legrace utekl. Tam šlo stovku několik stovek lidí a nedalo se říct, že jsem opustil osamoceného unaveného kamaráda. Franta bral stovku jako pochod na 100 kilometrů, raději delší. Chodil poctivě, on ty stovky skutečně ušel.

V roce 1981 pořádal Honza Zajíček na Dobříši pochod Hledáme brdského ducha Fabiana, myslím, že se mu nepovedl. Denní a noční kolečka, 27 km dlouhé. V noci byla kontrola na 12.kilometru, pak už žádná. Téměř nikdo nepokračoval dál, ale vracel se zpátky stejnou cestou. Všichni se přitom ohromně bavili, včetně velkých es. Chytil jsem se Franty a Joža Karoviče, šli jsme normálně, kecali jsme celou noc, jinak bych to snad zabalil. Měl jsem doma tři malé děti a když už jsem se utrhl, chtěl jsem zažít něco zajímavého. Frantu to nijak nerozhodilo, on šel po svém, myslím, že koleček udělal pět.

Neběhal, ze závodníků měl spíš srandu. Běžel jsem v letech 1981 a 1982 stovku v Holoubkově. Při jednom ročníku jsme se křižovali s turistickou padesátkou, narazil jsem na Frantu. Chtěl si popovídat, vysvětloval jsem mu, že závodím, že mě vyvede z tempa, měl jsem snad na sobě i číslo. Byl vyděšený, křičel, že takoví jako já, kurví turistiku.

Šotka pořádal u příležitosti dne tisku, který komunisti slavili v září, v den, kdy kdysi vyšlo první číslo Rudého práva. Pod záštitou SSM a nevím koho ještě. Ač vypadá jako hodný strejda, dokázal získat od soudruhů kdeco. Vymámit z jalové krávy tele, se říká. On, který měl ke komunistům hodně daleko, dokázal přesvědčit Veřejnou bezpečnost, že je třeba dohlížet na bezpečnost účastníků. A když už tam ti kluci budou, mohli by třeba zajistit i kontrolu. A tak na vrchu Blansko, v noci, dávali razítka dva mladí esenbáci.

Pochod získal velkou popularitu, mnoho lidí si ho chtělo zkusit jenom proto, aby mohli říci, že tam byli. Měl jenom pět ročníků, nevím, proč vlastně skončil, myslím, že i soudruzi nahoře neshledávali důstojným, aby na oslavách výročí Rudého práva se potulovali kolem Ústí pochybné existence. Třeba já. Ti lidé lezli do x kopců, proklínali den, kdy slyšeli jméno Málek, byli zmožení, od bláta, neměli daleko k tomu poslat kohokoliv někam. A bylo jim putna, co slaví.

1974 až 1978, tuším, šel jsem tři ročníky, všech pět šel Prokop Holý? Asi. Pět ročníků, litovali jsme konce pochodu, ale snad to bylo akorát. Z pochodu se stala legenda. Franta se neztratil, o jeho svérázné popisy tras před pochodem nepřišli pochodníci úplně. Byl aktivním spolupořadatelem etapáků, které pořádali třeba bratři Zelenkové, další z plejády ústeckých sadistů. Někdy mám pocit, že takové typy mají v Ústí hnízdo. Většinu těchto akcí už jsem poznal jen z vyprávění, neměl jsem čas se zúčastňovat.

Frantu bylo vidět na kontrolách při pochodu Porta Bohemica, ze kterého se stal tradiční pochod, méně obtížný než Šotek, protože Liana Balková nebyla cvok typu Franty.

Mohl Franta vydržet v pozadí? To se s jeho povahou neslučuje. Převzal organizaci Porty, pokusil se obnovit slávu prasáckého pochodu. Dvakrát jsem odstartoval na stovku, ani jednou jsem nedošel. Už mě pochod tolik nepřitahoval. Fyzicky jsem zvládal jen s velkými obtížemi. Atmosféra pochodu, podle mě, byla jinde než u Šotka. Anebo jsem jinde já. Jsem starý, člověk si někdy zážitky z mládí příliš vylepšuje. Na dobré se vzpomíná, na špatné se zapomíná. A taky člověka bolej kolena.

Franta ztloustnul. Jako prase. Nebo bych mohl říci, jako já. Když jsme se potkali v Dobříši na pohřbu Honzy Zajíčka, mohl do nás někdo kopnout a kutáleli bychom se, a kutáleli…

Spíš jsem o něm slýchal. Angažoval se v obnově restaurace Větruše nad Ústím, snad i v propuštění vězně - celebrity Kajínka z vězení.

Nedávno mi volal, u příležitosti úmrtí Rudy Kotvy, před pár dny znovu. Už zase má plány, dědek plesnivej. V týdnu zazvonil mobil, na displeji „Malek“. Říkám mu: „tady přítel dálek“. Chtěl mi toho napovídat strašně moc, je ukecanej, narazil na dědka, kterej mu v tomhle ohledu nemá co vyčítat. Takoví si v telefonu moc nepopovídají. Překřikují se, všechno důležité zapomenou. Franta mi chtěl diktovat údaje, které mi už diktoval před měsícem, nakonec hovor utnul, že by provolal důchod.

O co jde? Franta má roupy. Příští rok je prý 200. výročí bitvy u Chlumce (nad Ústím) a taky 50. výročí dálkových pochodů. Chce udělat akci, podle řeči monstrakci. Chce ukázat mladejm, co jsme kdysi dokázali ujít. Prý to bude memoriál. Ptal jsem se, jestli náš, ohradil se, že těch tehdy padlejch, zbytečně, jak už to v bitvách bývá.

Akce se má konat v srpnu 2013. Chce, aby memoriál nekolidoval s jinými akcemi současných dálkařů. Mě osobně setkání, kdy se sjedou lidi jako já, a budou někde u piva blafat, jak byli dobří, připadá trochu praštěná, právě proto bych se jí zúčastnil.

Franta si s internetem netyká, je to škoda, tady se dá krafat do nekonečna, pověřil mě, že bych snad mohl upozornit, co se chystá. A že ho ani nemusím jmenovat. Slíbil jsem mu, že ho nejen jmenovat budu, ale i přidám i jeho fotky. Netušil jsem ovšem, že se takhle rozepíšu. A to mě napadá tolik příhod z pochodů, kde figuroval Franta a další ústečáci.

Psaní na hodně článků.

Teď už mi nezbývá, než se dožít 15.(?)srpna 2013, aby nemusel jet na svůj memoriál.

Ještě chvíli psát a Franta by mě osobně přijel zabít.