Hynek Slavík ze Sobotky

Všichni chceme do ráje. Vejdeme se?

Sichr je sichr, už vlastenci v 19.století vytvořili Český ráj. Malý, ale náš.

Čas od času tam musím být.

Září 1995, koupil jsem lístek na vlak do Turnova. Pověstná trať, kde jízdní řád platil jako legrační čtení, podle něhož by vlaky měly jezdit. Používám ji občas pořád, myslím trať, situace se zlepšila tolik, že si hledávám jiné téma k nadávání.

Vlak jel, poskakoval, strojvůdce zastavoval i na místech, kde hospoda nebyla v dohledu. V Bakově se zpoždění přestalo počítat na minuty, výpravčího nebylo vidět, snad hledal plácačku. Nebo čepici, protože bez červené čepice vlak neodjede, třeba by výpravčí strojvůdci vyhrožoval nebo ho na kolenou prosil.

Snažím se žít spořádaný život, někdy mě jednotvárnost dožene k nečekanému.

„Já du ven“, oznámil jsem spolucestujícím, kteří měli svůj cíl, což ve vlaku není neobvyklé.

Mapy sebou vozívám nejen potřebné, ale i okolní. Znám se.

Uraženě jsem se otočil k Českému ráji zády. Nohy tehdy sloužily, za moment jsem obědval v Bělé pod Bezdězem. V Bezdězu, obci, nesoucí název významného kopce, byla výstava historických lokomotiv, plno lidí, hospoda narvaná, utíkal jsem odtud, aniž jsem na vrch vylezl.

Okna, Tachov s hospodou U slunečních hodin a s kopcem, který jsme stačili téměř rozebrat na štěrk. Korce, Nedamov, Dubá, to už jsem z Českého ráje daleko. Vítá mě nádherné Kokořínsko.

Stmívá se, kraj voní, nebudu si vymýšlet, mířím do Dobřeně, těším se na místní hospodu, vytvořené ze stodoly. Nic mi už nikam nejede, jsem bez spacáku, musím noc prochodit nebo prosedět, je-li kde.

Hned za Dobření je Jestřebice, kde v sobotu nalejou poutníkovi i po půlnoci.

Potřebuju být v poledne doma, musím ráno chytit vlak. Po modré značce sbíhám do Kokořínského Dolu, jsem překvapený, že se svítí v koloniálu. Pavilónek, jaký si v době socialismu postavila v akci Z snad každá víska. Byly nehezké, zbytečně veliké občas nebylo co prodávat, lidem se po nich stýská, že si v bydlišti mohli koupit aspoň chleba a mlíko. Mnozí odpracovali i nějakou brigádnickou hodinu, jinak by ve vsi nevydrželi.

Pán ve středních letech, majitel, jeden spící čundrák, jeden bdící, jeden brnkající na kytaru blues. Během produkce usnul. Ve vzduchu je cítit alkohol a tabák.

„Kde se tu berete, ve dvě v noci?“

„Je teprve za deset dvě. Posedím u vás, když mě nevyhodíte, za další hodinu budou zase dvě.“

Letní čas tenkrát končil při podzimní rovnodennosti, museli jsme se později přizpůsobit ostatní Evropě, což je logické, ale nehodlám dělat přednášku o logice. O tom, jestli je třeba dvakrát do roka hýbat s časem. Jde jen o čísla, slunce na naše hodinky kašle. A důchodce vstává, když se vyspí, usne, když mu hlava padá u nezapomenutelného televizního programu.

V prodejně pípa, kouřilo se, čert vem předpisy.

„Dneska je noc vo hodinu delší, musím ji využít.“

„Máte pravdu, odkud jdete?“

Líčím svoje putování.

„To chceš říct, že deš z Bakova pěšky, sem ke Slavíkovi?“, ozval se jediný nespící čundrák.

„Ne, já jel do Turnova, ale vlak vypadal, že už nikdy nepojede, tak jsem vystoupil. Šel sem na pivo do Dobřeně.“

Ozval se majitel.

„Vy ste správnej cvok, vy si určitě vode mě koupíte vobrázek.“

Jednoduchá perokresba hradu Kokořín v rámečku velikosti asi 5x5 centimetru.

„Kolik za to chcete?“

„Pětku.“

„Tak jo.“

Vypil jsem piva tři, pokecával. Pan Hynek Slavík, jehož jméno jsem si přečetl v sešitu, plném razítek z míst, jež jsem navštívil, mluvil o svých plánech. Že mu mají vrátit pozemky v Sobotce, nějak se to táhne, že chce vybudovat vandráckou základnu, kde by mohli levně přespat lidi mého typu, dostat napít, kus buřta.

„Nepotřebuju peníze, mám dost, nechci rejžovat, jen abych neprodělával a bavil se.“

Krásný sen v době, kdy nevydělávat prachy se rovnalo být debil.

Přišel jsem před druhou, odešel po druhé, vylezl do Kaniny, kde jsem počkal na první ranní vlak.

Obrázek jsem pověsil do předsíně. Manželce se zjevně nelíbil, nezeptala se, nepotřebovala poslouchat idiotské vysvětlení.

Na Kokořínsko jsem nezanevřel, při první příležitosti mířím ke Slavíkovi. Už tam nebyl, z prodejny se stala regulérní hospoda, jednou jsem projížděl na kole a obědval.

Na obrázek si celá rodina zvykla. Při stěhování jsem na něj zapomněl. Jak skončil? Spíš špatně.

Nedávno jsem si koupil knížku o historkách z Českého ráje, ne zásadních, ale drobných, doplněnou starými fotografiemi.

Narazil jsem na fotku, kde pod Humprechtem je stavba, trochu se nehodící do okolní zástavby s nadpisem Sobotka – továrna Hynka Slavíka. V roce 1912 ji nechal postavit Hynek Slavík. Továrna, ve které pracovalo až 100 dělníků. Týdenní produkce se prý pohybovala kolem 5000 párů pantoflí, střevíců, bačkor. Továrník byl lidumil, pocházející z chudých poměrů, se zaměstnanci se dobře znal, pořádal pro ně plesy, chodil s nimi do hospody.

Městu Sobotka se příliš nelíbil vzhled První sobotecké továrny na pohovkovou obuv. V roce 1941 se zřítila hlavní tovární zeď, při přestavbě dostala budova o jedno patro méně a Slavík pochválen za projevené porozumění pro „esthetické potřeby města“.

Asi jsem tehdy v Kokořínském Dolu narazil na vnuka bývalého továrníka nebo jiného příbuzného, nosícího rodové jméno.

Když jsem začal o Českém ráji, v Sobotce už jsem dlouho nebyl…