Nechci slevu zadarmo
a proto jsem si za 13 stovek zakoupil právo jezdit celý rok bez placení vlaky osobními a spěšnými. Ne každý má takovou možnost. Musí se dožít významného životního jubilea, což se mi, přes veškerou snahu vést život mírně zhýralý, podařilo.
Pokud se najdou závistivci mladšího věku, můžeme se dohodnout o výměně. Sedmdesátku rád vyměním za nižší číslo.
Syn mi vnucuje názor, že teď musím sedět ve vlaku každou volnou chvilku. Čím víc strávím ve vagonech času, tím víc vydělám. Tedy do práce! Co s těma prachama budu dělat?
Vzpomněl jsem na člověka, který objevil holiče, stříhajícího o 50 korun levněji, než je běžné. Málem se k němu nastěhoval. Trochu přeháním, ale nejmenuju, tak co?
Do Tábora jsem se těšil už dlouho. Chtěl jsem město navštívit i za peníze, ale tolik práce má nepracující důchodce…a času málo.
Vítr, jenž nás v posledních dnech nehodlá opustit, všechno krásně rozfoukal, pro dědka s foťákem radost. Polojasno, řekli by v Komořanech. Mraky jak vymalované. Historické náměstí vydělalo proti jiným v jiných městech na skutečnosti, že komunisti prohlašovali husity za své předchůdce a bylo by trapné vylepšovat historické centrum Tábora stranickým sekretariátem typu KOKOS.
Možná se i báli, přece jenom bratr Žižka tam na podstavci stojí. Kašnu, do které příchozí obyvatelé města házeli všechny svoje úspory, stačili zprivatizovat už sami zakladatelé, takže nezbylo nic na nacisty, bolševiky ani majitele investičních fondů. Trochu zjednodušený pohled na historii, ale od čeho máme odborníky?
Město se jaksi teprve připravuje na turistickou sezónu, všední dopoledne je klidné, pokud nepočítám spoustu školních výletů, tedy i front u zmrzlinových stánků.
Fotek na srovnávání mám hodně, nedokázal jsem se vůbec odtrhnout z náměstí, pojmenovaném po slavném vojevůdci.
Až na oběd jsem zamířil do jedné z uliček. Nebudu jmenovat tuctově stylovou restauraci. Třeba jsem byl obětí náhody. Bramborák, samozřejmě, že domácí, s uzeným masem. Jsem už alergický na názvy v jídelních lístcích, některé hospody vylepšují stravu ne kvalitou, ale ke jménu pokrmu přilepí babiččino, domácí, v poslední době taky farmářské. Zvednou cenu o pětku a je to.
Kdyby mi takovou placku, zjevně připravenou z polotovaru, předložil můj osobní kuchař, hodil bych mu jí na hlavu. Doma si vařím sám, takže exekuce by byla poměrně zajímavá.
Pivo se mi zdálo teplejší, kafe jak v závodce. Takových pochutnáníček jsem za dlouhý život v restauracích zažil dost, nálada se úplně nevytratila. Příště půjdu jinam.
Příště bude určitě.
Na dráze se vyrojily vlaky s názvem City Elefant (Městský slon?). Proč takové jméno, nevím, já bych ho pojmenoval Maxipes Fík a namaloval Fíka na soupravu. Jenže já o ničem nerozhoduju. Jezdím v těch vlacích rád, čisté, klimatizované, pokud cestuju s kolem, je zde na něj místo.
Objevil jsem druhé patro. Ne, že bych se ho dřív nevšiml. O kousek výš sedím a o tolik víc vidím. Ani protihlukové stěny, o které snad nestojí nikdo kromě firem, zabývajících se jejich stavbou, mi nevadí ve výhledu. Možná se mýlím a je to jen moje stařecké nepochopení, zdi ač všelijak zdobené, podle mě, ničí krajinu a prý ani obyvatelé obcí nejsou z nich příliš nadšení. Nevím, nemůžu vědět všechno.
Takhle jsem tedy ušetřil peníze cestou do jižních Čech.
Žádné komentáře:
Okomentovat