První máj

První máj, hraj, muziko, hraj.

Hluboko v podvědomí mám veršík, slýchaný v dětství.

Oslavovat se muselo, nerudně se ve sváteční den tvářili jen reakcionáři, jako byl můj táta.

Měl radost, když na první máj ráno pršelo.

„Těm sviním zmoknou fangle!“

Máma ho mírnila.

„Nemusíš bejt hned sprostej, zmoknou děti, který musely jít se školou. Nastydnou.“

„Nikdo nemusí, my taky nechodíme.“

Malé děti, jazykem dnešním z prvního stupně, chodily mávat do průvodu jen, když je rodiče vzali. Mě ne.

Od rána zmizel z rádia lyrický Pepíček Zíma s písničkou „Potkala pampeliška na zahrádce tulipán…“.

Vojenské dechovky, slavnostní hudba.

„S velikou armádou, armádou sovětskou…“

Šedé ulice, od roku 1939 spíš neudržované, občané dobrovolně pod dohledem uličních příserů zdobili.

Okna mají dvě strany, na každé praporek, jeden československý, druhý rudý, bylo určené který kam, už mi vypadlo z paměti jejich umístění.

Občané iniciativnější vylepili na skla oken holubice míru, papírové kytičky, plakáty s čísly 1-5-9 označovaly  květnové dny, jež byly v pětačtyřicátém nejdůležitější.

Rudoarmějci, kolchoznice s náručí obilí, Stalin, partyzán s flintou, dělníci ruku v ruce s prápory revoluce, Gottwald, rozesmátí pionýři, svazačky v modré košili, myslící na brigádu, ne na sex…

Ulice zkrásněly, někdy plakáty strašily ještě v září.

Někteří spolužáci vyprávěli zážitky z průvodu. Já ne, z důvodů, jež jsem výše popsal. Mohla jít se mnou máma, která se vykroutila tvrzením, že to by měl táta. Ona musí doma vařit a uklízet.

Od šesté třídy jsem už chodil se školou. Rád.

Byla sranda. Na rozdíl od školního vyučování jsme mohli mluvit bez dovolení. A řvát, třeba voloviny. Nikdo nás neokřikoval.

Učitelky byly nervózní.

„Kdy už to, proboha, skončí?“

Z Podolí na Václavák je volnou chůzí 45 minut. Tahali nás po pražských ulicích i několik hodin. Vše perfektně zorganizováno. Nikdo nevěděl, kdy se konečně objeví v některém z proudů u Národního muzea, což znamenalo, že za půl hodiny na nás dojde.

Dnes jsou moderní roztleskávačky. Jak nazvat povinně smějící se soudružky s optimistickým ksichtem, které vyvolávaly hesla? Rozkřikávačky?

„Kdo miluje republiku, ten nestojí na chodníku.“

Satirická narážka na občany, kteří na průvod jenom čuměli.

Potom ještě zbylo kousek času, abychom se vytratili z dozoru pedagogů a šli volně po vltavské náplavce, domů  jsme nepospíchali.

Doma čekala máma s obědem. Nadávala, že to musí furt přihřejvat.

„Proč  ty blbci průvod tolik protahujou? A děti hladoví…“

Puberťáci mé generace byli členy ČSM a chodili mávat. Přemýšleli jsme o tom? Puberťáci v každé době přemýšlejí, ale o daleko důležitějších věcech.

Na průmyslovce byl zákaz kouření kolem školy. 300 metrů od budovy. I na všech školních akcích. V prvomájové veselici jsme kouřili. Vesele. Připálil jsem profesorovi. Ani nepoděkoval, jen se upřeně díval a v očích měl:

„Darebáku!“

Všechny průvody mi splývají, měli jsme radost, že můžeme dělat bordel.

Jen ten v jedenašedesátém mi utkvěl v paměti. V průvodu se objevily makety rakety s Gagarinem, neuplynul ani měsíc, co vyletěl nad oblaky.

Vyfasovali jsme mávatka. Po několikahodinovém putování po pražských ulicích, kdy docházela cigára, nám z nich zbyly jen tyčky. Dole na Můstku jsme zdravili tribunu klacíky bez fáborek.

Na tribuně stál i nezapomenutelný Zdeněk Nejedlý. Zdravil a kýval hlavou, snad byl veden loutkohercem. Jeho poslední první máj.

Zaměstnanec geodézie v Ústí nad Labem tvrdil, že chodí do průvodu v Praze, kde bydlí.

„Seš zaměstnanej v Ústí, tady máš slavit“, peskoval mě kolega ve věku mého otce.

„Pražáci posraný“, nezapomněl dodat.

Později jsem se ho ptal, jaký byl v Ústí průvod.

„To myslíš, že sem blbej, abych tam chodil?“

Toulavé zaměstnání mi vždycky pomohlo bez problémů se z oslav vykroutit.

Už v Praze mi předávala odkvetlá svazačka, málem důchodkyně, osobně pozvánku na průvod.

„Těším se, že vás uvidím, soudruhu“, říkala s neupřímným úsměvem.

„Jistě, soudružko. (To určitě, stará škatule.)“

V polovině osmdesátých let přišli v podniku, v němž jsem pobíral mzdu, s geniálním nápadem. Nemusí se zúčastňovat všichni, každý rok jiná skupina. Všechno musí být na papíře. Šéfové oddělení dostali kvótu a tu měli naplnit.

Můj, poctivě musím říct, že vstup do KSČ považoval za něco, co by slušný člověk neměl udělat, sestavil seznam a dával podpisovat. Na něm zhruba třetina podřízených. Na mě se dostalo až třetí rok.

„Václave, vím, co mi odpovíš, ale takhle se věci mají.“

Smál jsem se jako blázen.

„Ten seznam dostane ředitel…“

„Jo, a bude si odškrtávat.“

Ten prťavý domýšlivý mamlas, o kterém se tradovalo, že neumí nic. Jenom sedět v ředitelně. V devadesátých letech obsadil důležitý post v nějaké nově vzniklé zdravotní pojišťovně. Určitě ředitelský.

Měli jsme se šéfem stejné jméno.

„To víš, že ti to podepíšu, Václave. Určitě přijdu.“

Věděl, že lžu. Oba jsme věděli.

Moje děti? V mém případě nepadlo ovoce daleko od jabloně, choval jsem se stejně jako táta. Dělal jsem, že se mi o průvodech ještě nic nedoneslo.

Se školou v té době nemusely, se mnou nechodily.

Nejmladší dcera si postavila hlavu, že chce do průvodu, že musí vidět prezidenta. Její starší sestra neměla zájem, prý ho už viděla na známce.

„Tak ji tam vem, co ti to udělá“, rozhodla manželka.

Nerad, skoro bych řekl nasraný.

Přidal se syn s myšlenkou, že by mohla být zmrzlina.

Došli jsme na Letnou, kam se po šedesátých letech oslavy nadobro přesunuly. Ukazuju v dáli tribunu.

„Tam je prezident. Musíme pěkně pochodovat po pláni, abychom mu mohli zamávat zblízka.“

Veliké zklamání. Tak daleko? Na zmrzlinu fronta, na limonádu taky.

Seběhli jsme do Holešovic, kde bylo všechno bez čekání. Včetně piva.

Od té doby jsme několikrát navštívili 1.května ZOO. Stalo se rodinnou tradicí do doby, než potomci objevili, že mě k zábavě ani moc nepotřebují.

Včera, na prvního máje jsem se byl projet na kole u Berounky. Brzy ráno, dokud normální lidi ještě spí. Vracel jsem se z Radotína a proti mně davy cyklistů, v dresech, bez dresů, neuvěřitelný počet.

Napadlo mě jedno heslo z mého mládí.

Za masovost, za rekordy.

Tím nás chtěli získat pro sport. Důmyslně skrytá myšlenka, že z masovosti vyrostou noví Zátopové.

Zmizel jsem ve svém bytě. V remosce připravené kuře.