Pořád něco hledám. Kdo hledá, najde.
Mám radost, najdu-li aspoň něco. Při hledání často zapomenu, co vlastně mi schází ke spokojenosti.
Stane se, že odkudsi vypadne překvapení, proč jsem se do činnosti hledání pustil?
Ejhle fotografie.
Moje. Odlepená z legitimace, v pravém dolním rohu jsou zbytky razítka ČSM.
Odněkud z hloubi mozku se vyrojily vzpomínky. Staří lidé si prý pamatují dávné události, současné si musí psát na papírek. Co času strávím hledáním právě toho papírku.
Pamatuju se dobře, aspoň myslím, že dobře... Někdy na jaře roku 1957, tehdy se chýlila ke konci moje povinná školní docházka, v květnu mi bylo 14, ano tak nějak to bylo. Na chlapa málo, na svazáka akorát.
Celá třída vstupovala do ČSM.
Pionýr - svazák - komunista, se říkalo. Tři schody, které byly černou můrou amerických imperialistů.
Táta se bránil, málem zuřivě, při představě, že bych se stal pionýrem, dokonce mě přihlásil na tehdy už nepovinné náboženství, přestože sám byl bez vyznání. Snad maminka na něj zapůsobila.
Mí rodičové pocházeli z chudých poměrů, podle příruček měli být oporou komunistického režimu, což se nekonalo. Naše rodina se stala rodinou reakcionářskou, nemohli nám dát nálepku poražené buržoazie, ani živnost zrušit, majetek ukrást, nic.
Máma komunistický režim nenáviděla, dokonce odmítala slavit MDŽ, protože jí svátek připadal nedůstojný. Nebyla však bojovnice, kterých je plná literatura. Byla hlavně mámou, měla starost o své syny.
Hlavou zeď neprorazíš, špatné heslo? Většina lidské společnosti se podle něj chová, intenzita přizpůsobivosti společenským poměrům je u každého jiná. Je těžké vysvětlovat mladým lidem, jak to bylo. Mladí jsou vůči nám nedůvěřiví, což je dobře.
Jsem svým způsobem pyšný, že z našeho nejužšího rodinného společenství nikdo na třetí schod "komunista" nevstoupil.
Nebyli jsme však hrdinové.
Kolem roku 1952 nastal čas vstupu do pionýra, existovala zhruba čtvrtina rodičů, kteří se nebáli odmítnout pionýrskou organizaci jako vhodnou pro své děti. Postupně jejich počet klesal.
Časem jsem se stal vlastníkem rudého šátku, jehož mnou ignorované nošení mi nikdo moc nevyčítal, protože moje chování nebylo pionýrské, což ovšem nemělo žádnou souvislost s reakcionářským původem.
Nepamatuju se, že by v osmé třídě se mnou seděl někdo, kdo tenkrát na jaře 1957 nepodepsal přihlášku do ČSM.
Tátovi už to asi bylo fuk, byl rád, že mě přijali i s dvojkou z chování na průmyslovku, která nebyla příliš atraktivní.
Musel jsem se nechat vyfotit. Holič a fotograf byly v Podolí na Kublově dva krámy vedle sebe. Nejdřív k holiči.
Pokud se někomu zdá, že nejsem na fotce moc vystrojený, chtěl bych upozornit, že tohle byl můj parádní svetr, vzpomněl jsem si na něj. Naše mámy tenkrát neběhaly po kšeftech, aby sehnaly levné atraktivní oblečení pro své potomky, seděly doma a spravovaly staré věcí, dokud bylo co spravovat.
Za pár dnů jsem šel pro hotové fotky a málem jsem dostal infarkt, kdybych tenkrát věděl, co infarkt je. Býval jsem spíš syčák rozcuchaný, neupravený, špinavý, máma to nesla hodně těžce, pračky nebyly.
Kde se vzal tenhle ulízaný chlapeček? Svazák?
Fotku mi ve škole nalepili do legitimace, jejíž desky byly modré, ano barvu dělnické krve si zasloužili na obalech svých legitimací teprve komunisti.
Na nás zbylo jen červené razítko. Bum prásk a svazák byl na světě. Americký imperialista se opět zachvěl hrůzou.
Předsedkyní ČSM na škole byla mladá fyzikářka, i její jméno si pamatuju, ale nebudu ho sem psát, byla na nás hodná, myslím, že učila první rok, trochu vyplašená, v učitelském sboru nejmladší, tak jí hodili funkci a basta. Nevěděla si s námi rady, nevěděla jak nám má odpovědět na otázku, jestli jí můžeme tykat, když jsme teď všichni soudruzi.
Jednou jsme jí ukradli sešit, který zapomněla ve třídě. Měla v něm veškeré poznámky o svém učitelování. Prohlíželi jsme si ho po škole u Vltavy, spolužák se strašně rozčílil, když u svého jména našel tři koule a hodil sešit do vody. Tím zamezil slušnějším sešit paní učitelce vrátit.
V září jsem nastoupil na zeměměřickou průmyslovku, kde samozřejmě vůbec nezapochybovali, že by někdo z nových žáků nebyl svazákem.
O záplavě modrých svazáckých košil se traduje leccos. O brigádách, o poroučení větru dešti. To byli svazáci první generace, pokud žijí, je jim minimálně 80. My byli řádově o 10 let mladší, svazáky jsme se stali, protože nás již semlel organismus režimu.
Celá společnost byla taková, "lidový" režim občanům stačil dokázat, co umí.
Každý měsíc mi nalepili do legitimace známku, za níž jsem zaplatil korunu. Málo? Korunu dvacet stála desítka v hospodě U techniků naproti škole. Partyzánky prodali za korunu šedesát.
Jak vidno, měli už jsme jiné starosti, poroučení větru dešti nás nezajímalo. Asi se konaly svazácké schůze, které jsme nějak přežili, prospali. Pokud se našel někdo, kdo chtěl být aktivní, stal se v očích ostatních pitomcem, ke všemu podezřelým, bacha na něj.
Po maturitě jsme byli vyvržení do života, umístěnky nás z velké části zahnaly do severního pohraničí, které bylo třeba osídlit po odsunutých Němcích.
Mašinérie fungovala bezchybně, nový zaměstnanec se stal členem ROH, aniž se ho někdo ptal. Že je svazákem, bylo samozřejmé.
Styl povolání nás honil z místa na místo, svazácké schůze se nedaly organizovat, příspěvky se neplatily, přece nebudu jako blbec lítat někde s legitimací a shánět, kdo by mi známku nalepil.
V Ústí nad Labem na nás v zimě poslali soudružku z okresu, která měla dát naši svazáckou skupinu do pořádku. Říkali jsme jí slečno, zvali jí do vinárny, v očích měla děs, spíš strach. Už jsme ji nikdy potom neviděli.
Následovala povinná vojenská služba. Svazácký předseda na mně chtěl doplatit příspěvky za tři roky. Nevím přesně, o kolik se jednalo, zaměstnaní platili víc než korunu, ale šlo celkem o částku vyšší než byl můj měsíční žold, jak se správně říkalo služnému vojáka.
Začal mi vyhrožovat, že mi zruší členství v ČSM a posléze tak skutečně učinil. Jak jednoduché! Najednou jsem nepatřil k předvoji komunistické strany. Bolest jsem nepocítil. Když se konala svazácká schůze baterie, v osobním volnu samozřejmě, ještě s jedním kamarádem jsme zůstali ležet na kavalci. Pak se kvůli nám konaly svazácké schůze povinné i pro nás, nesvazáky.
Příspěvky jsem nedoplatil, svoje nečlenství v ČSM jsem uváděl s hrdostí. To byla polovina 60.let, schylovalo se ke změnám ve společnosti. Generace svazáků, kteří po roce 1948 při zpěvu častušek poroučeli větru dešti, se stala hybnou silou takzvaného socialismu s lidskou tváří.
Počasí kdysi nevylepšili, stejně dopadli i v odhadu imperialistických zájmů SSSR. Mnozí z nich pak plakali, jak je Sovětský svaz zradil, jestli ještě neumřeli, tak pláčou dodnes.
V roce 1968 se mládežnické hnutí roztříštilo podle zájmových skupin, což po podřízení se komunistů sovětským okupantům dále nešlo. Začal se tvořit SSM. V mých 26 letech nezájem z obou stran.
Fakt je, že v podniku, v němž jsem tehdy pracoval, zakládali SSM o dva roky starší blbouni. Mazavkové, vyžírkové, tropili jsme si z nich prču, ale pokud mám správné informace, dostali se do poměrně vysokých funkcí.
Možná s podobně postiženými dnes nadávají na poměry, strkají se před hypermarkety ve frontách na zlevněné kachny nebo rum.
Přitom oni to mysleli tak dobře!
Fotku, jíž bude příští rok 60, si schovám, možná se jí v budoucnosti pobaví můj vnuk.
Jak vypadal jeho dědeček - svazák.
Mám radost, najdu-li aspoň něco. Při hledání často zapomenu, co vlastně mi schází ke spokojenosti.
Stane se, že odkudsi vypadne překvapení, proč jsem se do činnosti hledání pustil?
Ejhle fotografie.
Moje. Odlepená z legitimace, v pravém dolním rohu jsou zbytky razítka ČSM.
Odněkud z hloubi mozku se vyrojily vzpomínky. Staří lidé si prý pamatují dávné události, současné si musí psát na papírek. Co času strávím hledáním právě toho papírku.
Pamatuju se dobře, aspoň myslím, že dobře... Někdy na jaře roku 1957, tehdy se chýlila ke konci moje povinná školní docházka, v květnu mi bylo 14, ano tak nějak to bylo. Na chlapa málo, na svazáka akorát.
Celá třída vstupovala do ČSM.
Pionýr - svazák - komunista, se říkalo. Tři schody, které byly černou můrou amerických imperialistů.
Táta se bránil, málem zuřivě, při představě, že bych se stal pionýrem, dokonce mě přihlásil na tehdy už nepovinné náboženství, přestože sám byl bez vyznání. Snad maminka na něj zapůsobila.
Mí rodičové pocházeli z chudých poměrů, podle příruček měli být oporou komunistického režimu, což se nekonalo. Naše rodina se stala rodinou reakcionářskou, nemohli nám dát nálepku poražené buržoazie, ani živnost zrušit, majetek ukrást, nic.
Máma komunistický režim nenáviděla, dokonce odmítala slavit MDŽ, protože jí svátek připadal nedůstojný. Nebyla však bojovnice, kterých je plná literatura. Byla hlavně mámou, měla starost o své syny.
Hlavou zeď neprorazíš, špatné heslo? Většina lidské společnosti se podle něj chová, intenzita přizpůsobivosti společenským poměrům je u každého jiná. Je těžké vysvětlovat mladým lidem, jak to bylo. Mladí jsou vůči nám nedůvěřiví, což je dobře.
Jsem svým způsobem pyšný, že z našeho nejužšího rodinného společenství nikdo na třetí schod "komunista" nevstoupil.
Nebyli jsme však hrdinové.
Kolem roku 1952 nastal čas vstupu do pionýra, existovala zhruba čtvrtina rodičů, kteří se nebáli odmítnout pionýrskou organizaci jako vhodnou pro své děti. Postupně jejich počet klesal.
Časem jsem se stal vlastníkem rudého šátku, jehož mnou ignorované nošení mi nikdo moc nevyčítal, protože moje chování nebylo pionýrské, což ovšem nemělo žádnou souvislost s reakcionářským původem.
Nepamatuju se, že by v osmé třídě se mnou seděl někdo, kdo tenkrát na jaře 1957 nepodepsal přihlášku do ČSM.
Tátovi už to asi bylo fuk, byl rád, že mě přijali i s dvojkou z chování na průmyslovku, která nebyla příliš atraktivní.
Musel jsem se nechat vyfotit. Holič a fotograf byly v Podolí na Kublově dva krámy vedle sebe. Nejdřív k holiči.
Pokud se někomu zdá, že nejsem na fotce moc vystrojený, chtěl bych upozornit, že tohle byl můj parádní svetr, vzpomněl jsem si na něj. Naše mámy tenkrát neběhaly po kšeftech, aby sehnaly levné atraktivní oblečení pro své potomky, seděly doma a spravovaly staré věcí, dokud bylo co spravovat.
Za pár dnů jsem šel pro hotové fotky a málem jsem dostal infarkt, kdybych tenkrát věděl, co infarkt je. Býval jsem spíš syčák rozcuchaný, neupravený, špinavý, máma to nesla hodně těžce, pračky nebyly.
Kde se vzal tenhle ulízaný chlapeček? Svazák?
Fotku mi ve škole nalepili do legitimace, jejíž desky byly modré, ano barvu dělnické krve si zasloužili na obalech svých legitimací teprve komunisti.
Na nás zbylo jen červené razítko. Bum prásk a svazák byl na světě. Americký imperialista se opět zachvěl hrůzou.
Předsedkyní ČSM na škole byla mladá fyzikářka, i její jméno si pamatuju, ale nebudu ho sem psát, byla na nás hodná, myslím, že učila první rok, trochu vyplašená, v učitelském sboru nejmladší, tak jí hodili funkci a basta. Nevěděla si s námi rady, nevěděla jak nám má odpovědět na otázku, jestli jí můžeme tykat, když jsme teď všichni soudruzi.
Jednou jsme jí ukradli sešit, který zapomněla ve třídě. Měla v něm veškeré poznámky o svém učitelování. Prohlíželi jsme si ho po škole u Vltavy, spolužák se strašně rozčílil, když u svého jména našel tři koule a hodil sešit do vody. Tím zamezil slušnějším sešit paní učitelce vrátit.
V září jsem nastoupil na zeměměřickou průmyslovku, kde samozřejmě vůbec nezapochybovali, že by někdo z nových žáků nebyl svazákem.
O záplavě modrých svazáckých košil se traduje leccos. O brigádách, o poroučení větru dešti. To byli svazáci první generace, pokud žijí, je jim minimálně 80. My byli řádově o 10 let mladší, svazáky jsme se stali, protože nás již semlel organismus režimu.
Celá společnost byla taková, "lidový" režim občanům stačil dokázat, co umí.
Každý měsíc mi nalepili do legitimace známku, za níž jsem zaplatil korunu. Málo? Korunu dvacet stála desítka v hospodě U techniků naproti škole. Partyzánky prodali za korunu šedesát.
Jak vidno, měli už jsme jiné starosti, poroučení větru dešti nás nezajímalo. Asi se konaly svazácké schůze, které jsme nějak přežili, prospali. Pokud se našel někdo, kdo chtěl být aktivní, stal se v očích ostatních pitomcem, ke všemu podezřelým, bacha na něj.
Po maturitě jsme byli vyvržení do života, umístěnky nás z velké části zahnaly do severního pohraničí, které bylo třeba osídlit po odsunutých Němcích.
Mašinérie fungovala bezchybně, nový zaměstnanec se stal členem ROH, aniž se ho někdo ptal. Že je svazákem, bylo samozřejmé.
Styl povolání nás honil z místa na místo, svazácké schůze se nedaly organizovat, příspěvky se neplatily, přece nebudu jako blbec lítat někde s legitimací a shánět, kdo by mi známku nalepil.
V Ústí nad Labem na nás v zimě poslali soudružku z okresu, která měla dát naši svazáckou skupinu do pořádku. Říkali jsme jí slečno, zvali jí do vinárny, v očích měla děs, spíš strach. Už jsme ji nikdy potom neviděli.
Následovala povinná vojenská služba. Svazácký předseda na mně chtěl doplatit příspěvky za tři roky. Nevím přesně, o kolik se jednalo, zaměstnaní platili víc než korunu, ale šlo celkem o částku vyšší než byl můj měsíční žold, jak se správně říkalo služnému vojáka.
Začal mi vyhrožovat, že mi zruší členství v ČSM a posléze tak skutečně učinil. Jak jednoduché! Najednou jsem nepatřil k předvoji komunistické strany. Bolest jsem nepocítil. Když se konala svazácká schůze baterie, v osobním volnu samozřejmě, ještě s jedním kamarádem jsme zůstali ležet na kavalci. Pak se kvůli nám konaly svazácké schůze povinné i pro nás, nesvazáky.
Příspěvky jsem nedoplatil, svoje nečlenství v ČSM jsem uváděl s hrdostí. To byla polovina 60.let, schylovalo se ke změnám ve společnosti. Generace svazáků, kteří po roce 1948 při zpěvu častušek poroučeli větru dešti, se stala hybnou silou takzvaného socialismu s lidskou tváří.
Počasí kdysi nevylepšili, stejně dopadli i v odhadu imperialistických zájmů SSSR. Mnozí z nich pak plakali, jak je Sovětský svaz zradil, jestli ještě neumřeli, tak pláčou dodnes.
V roce 1968 se mládežnické hnutí roztříštilo podle zájmových skupin, což po podřízení se komunistů sovětským okupantům dále nešlo. Začal se tvořit SSM. V mých 26 letech nezájem z obou stran.
Fakt je, že v podniku, v němž jsem tehdy pracoval, zakládali SSM o dva roky starší blbouni. Mazavkové, vyžírkové, tropili jsme si z nich prču, ale pokud mám správné informace, dostali se do poměrně vysokých funkcí.
Možná s podobně postiženými dnes nadávají na poměry, strkají se před hypermarkety ve frontách na zlevněné kachny nebo rum.
Přitom oni to mysleli tak dobře!
Fotku, jíž bude příští rok 60, si schovám, možná se jí v budoucnosti pobaví můj vnuk.
Jak vypadal jeho dědeček - svazák.
Žádné komentáře:
Okomentovat