Chodí ještě někdo 1.května k pomníku Karla Hynka Máchy na pražský Petřín?
Mluvím o době kolem roku 1960, kdy mi bylo 17 a rozhodoval jsem se, jestli správný chlap kouří, pije pivo, chodí na fotbal nebo za holkama. Těžké bývalo rozhodování.
1.máj takovému málem chlapovi vnucoval i poetické vnímání světa, snad po dopoledním tyátru v rudými vlajkami ověnčené Praze.
Nikdy jsem k pomníku nedošel, spíš jsem potkával prchající mládež.
"Bacha, jsou tam esenbáci!"
Shromáždění nebyla nikým řízena, soudruhům by snad ani nevadily básničky na téma láska, ale vždycky se našel někdo, kdo začal mluvit nahlas o svobodě, což byla drzost. Kdo jiný mohl rozumět lépe svobodě než komunisti, že?
Myslím, že jsme tam chodili hlavně provokovat, sám básník ani moc básniček o lásce nenapsal.
První máj, lásky čas, u Máchova pomníku řádili esenbáci s pendreky.
Ani nevím, kdy jsem tam byl naposledy, nevím, jestli tyto akce pokračovaly v dalších letech.
Stal jsem se vojákem, tudíž chlapem, který už věděl, jestli je důležitější fotbal nebo pivo.
1 komentář:
Venco, při takové akci, o které píšeš, jsem v roce 1962 dostala pár ran pendrekem a ještě jsem musela být hodně ráda, že mě neposadili do jednoho z přistavených antonů a neodvezli k výslechu čert ví kam. To se stalo jedné mé spolužačce, shodou okolností jediné, která komunistickému režimu upřímně fandila a na tuhle akci se dostala nešťastným omylem v očekávání májové romantiky. Dopadlo to tehdy tak, že kdo byl odvezen antonem, toho bez pardonu vyloučili ze školy. Já i ta nešťastná spolužačka jsme tehdy byly v 5. ročníku a den před tou osudnou událostí jsme odevzdaly diplomové práce. Ironií osudu jsem dostudovala jen já...
Když jsem tu spolužačku náhodou potkala po několika letech, měla už na komunismus úplně jiný názor.
Saša
Okomentovat