neděle 17. července 2016

Na západ od Hoštky

Letní období mě vždycky vyláká a svou tuláckou vášeň se pokusím v rámci možností provozovat.
Nic netrvá věčně a tak je pryč doba, kdy jsem vzal spacák, ještě předtím deku, za jedinou nezbytnost jsem považoval mapu, profesionální deformováce hrála své, co jsem neměl, to jsem nepotřeboval, a vyrazil jsem někdy ani netuše, kam se dostanu.
Fakt si nevymýšlím, když děti nabraly tolik rozumu, že jim fotr překážel, dálkové pochody mě z určitých důvodů přestaly bavit, cítil jsem po padesátce dost síly, užíval jsem si volné dny ignorováním sdělovacích prostředků a návštěv profláknutých historických míst, vrátil jsem se málem do puberty, pokud jsem z ní vůbec někdy vyšel.
Vlak, autobus, ale hlavně nohy, případně bicykl. Bylo to v době, kdy jsme se všichni vrhli do budování kapitalismu, jsem rád, že jsem si chvíle pro vyčistění hlavy našel.
Teˇmoje nohy už prdlajs vydrží, na kole daleko nedojedu, už se mi ani nechce ho nakládat do vlaku. Všechno bolí.
Jak tak vytloukám místa v Čechách se starými fotkami, mám pocit, že se dál toulám. Většinou někam přijedu, tam "tvořím" a hned odjedu. Některé publikace, zvláště ty z vydavatelství Baron, procházejí poctivě určité území, nevynechají žádnou vesničku, nezbývá mi než putovat od vesnice k vesnici. Jelikož pobírám důchod, nemusím si cestou přižebrávat nebo, probůh opékat si kradenou drůbež.
Večerní posezení v hospůdce, jež se připletla do cesty, dvě tři piva a jeden rum, po něm se dobře spí, zalehnutí do spacáku někde na mezi, je už jenom minulostí.
Přestanu vzpomínat. Za minulé roky jsem procajdal různá území, hlavně na Litoměřicku. Předloni a loni jsem se motal kolem Úštěku, mám České středohoří rád. 
Loni jsem přeskočil z jedné publikace do druhé. Z Úštěcka do Štětí a okolí, což je spíš Polabí, čert vem jména, na jaře jsem navštívil městečko Hoštku, teď mě nalákaly okolní vesnice.
Důležité? Když vylezu z autobusu, rozhlédnu se a zrovna to místo pro mě důležité začne být. Mám s tím problém celý život, dokonce i svoje děti jsem tahal na místa, která se těžko hledají v turistických cílech, jak je nabízejí prospekty.
Lidé si sdělují, co na dovolené úžasného viděli, já řeknu jméno a všichni civí, že jsem mamlas.





Do letoška jsem nevěděl, že kromě jiných Vrutic existuje vesnice Vrutice na Litoměřicku, vlak jede nedaleko, ale stanici zde nepostavili. A já mám v publikaci tolik krásných fotek.
Musím z vlaku vystoupit v Polepech, odtud něco přes kilometr do vesnice.
Jak vidno, dokonce znak mají. Ví se, že obec existovala už v 11.století. Taky se dobře ví, že zde v 1.polovině žili hlavně Němci, proto je na starých pohlednicích název WERBRUTZ. Tím pádem zažila totéž, co mnoho míst v Sudetech.
V roce 1938 opustilo Československo nuceně území, předalo je Německu, po roce 1945 se zase odstěhovala většina německy mluvícího obyvatelstva.
Jako člověk, který považuje nacionalismus za velké zlo, mám na tuto dobu svůj názor, ale nezažil jsem ji na vlastní kůži. Co nezažiju, o tom pochybuju, dokonce mám velké pochyby i o tom, co jsem prožil.
Teď sem vysypu 14 srovnávacích fotek z obce Vrutice.
Všechny historické fotky nejen z Vrutice, ale i z dalších vesnic, jsem okopíroval z publikace Vitalije Marka a Petra Prášila Štětí a okolí na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici v roce 2014.

Začínám asi nejdůležitější stavbou z celého článku. V roce 1901-1903 byla postavená Vodárna císaře Františka Josefa I., zásobující vodou Litoměřice a okolí. Dodnes v provozu, technická památka, vodárenské muzeum.
Jak to bývá v malých obcích, i tady mi hned pomáhal s orientací místní člověk.



Hned kousek od vodárny je škola, ve které se učilo až do roku 1979. Musel tam tedy chodit i další místní pomocník, ,který říkal, že se tam narodil a žije už 64 let.


Pohled od západu na kapli svatého Antonína Paduánského, které vyměnili čepici, to jsem pochopil, nedočetl jsem se o tom. I auta se od té doby změnila.



Hostinec U chmelového květu, budova je v pořádku, leč původní účel ztratila.



Severní strana návsi. Domeček za stromem, asi je to stále týž, bývala hasičárna, v dnešním přístřešku je autobusová čekárna v pastelech vyvedená.



Vlevo koloniál, který dostal jinou fasádu, třetí od něj je bývalý hostinec U chmelového květu, o němž už jsem se zmínil



Pohled k Polepům a Litoměřicím.



Stále směr Polepy, jen trochu dál. Tady jeden dům zmizel,  oné proluce stojí obchod z doby socialismu, který tu není vidět. Dlouhá prodejní doba, vychlazený lahváč samozřejmostí, až mě překvapilo, že majiteli nejsou Vietnamci, kteří neznají slovo pracovní doba.



Část z návsi stromy obrostlé.



Pohled k východu, tedy od Litoměřic.



Točím se po návsi kolem dokola.



Pomalu odcházím k východu.



A tady už je vidět na konci mohutný dům. Na místě bývalé formanské hospody byla postavena stavba, která sloužila jako ubytovna pro dělníky, pracující na stavbě železnice. Na budově je nápis Vrutická hospoda, v publikaci se tvrdí, že jako hospoda slouží stále. Nevím, mně připadala jako zavřená.



Došel jsem až k oné budově a otočil se zpátky. 



Zamával jsem a odkráčel jsem rychlostí kulhajícího penzisty k dalšímu cíli.

SVAŘENICE - SCHWARZENITZ
Jsou součástí Vrbice, ač měli svou samostatnou historii, která říká, že tu stávala i tvrz. Stavba železnic přinášela v 19.století do života pokrok. V roce 1872 přeřízlo drážní těleso vesnici na dva kusy. Když k tomu připočtu vztah nově přistěhovalých obyvatel po roce 1945, nezbylo z vesnice mnoho. Bývalá hospoda s oprýskaným němecým nápise, bývalý obchod, pár majitelů své domy udržuje. Chalupáři? Autobus tu však staví, kaple je omítnutá.
Dost fotek jsem odložil kvůli bujné vegetaci, zde je ukázka. Kaple je malá, perou se o ní dva svatí, Václav a Martin.



Před obchodem Arnošta Richtera se žilo, na autobus, který zde staví, jsem čekal sám.


Měl jsem v plánu pokračovat do dalších vesnic, ale udělalo se vedro a moje tělesná schránka začala protestovat. Potvora. přijedu zase jindy.

Doma jsem prostudoval jízdní řády na internetu a vzpomněl na dobu, kdy jsem potřeboval zjistit nějaké místní autobusy a strávil hodně času v informacích na pražském autobusovém nádraží Florenc, kde mi jízdní řád zapůjčili. Každý kraj měl tehdy svůj, strašně tlustý.
Dnes sedím doma v křesílku a pokud neusnu, najdu si cestu. Mapa a jízdní řád, možná, že časem už budu cestovat jenom takhle.
O víkendech místní autobusové linky většinou odpočívají, kupodivu na další putování jsem potřeboval právě víkend. Nebudu vypisovat spojení, ale jednu sobotu jsem se octl v obci.
VETLÁ - WETTEL
Leží pod vrchem Sovice, který se z vlaku dá splést s Řípem, je ale jen poloviční. Prý tu žila kdysi drobná šlechta.
Jediný velký kostel ze všech vesnic, o kterých se zde zmiňuju, V sobotu po ránu, kdy mě řidič autobusu vypustil do světa, jsem byl příjemně překvapený hezkou úpravou, jakoby jsem spadl do jiného světa.
Nevím, jestli mám pravdu, ale našel jsem, že Vetlá zůstala i po Mnichovu 1938 na československém území. Je zajímavé, že jsem marně hledal seznam vesnic, které se tehdy staly součástí německé říše. To je přece také historie, třebaže nepříjemná. Pohledem do mapy asi tomu tak bylo.
V publikaci, kterou držím v ruce, je fotka obchodu, u kterého stála celnice, ve které sloužili němečtí a čeští celníci. Chodili do stejného koloniálu, text vypadá, že existovala jakási pohoda.
Obyvatelstvo se zde nestěhovalo, což je asi příčinou dnešní upravenosti obce. Vetlá patří administrativně pod sousední Vrbici, přitom kostel mají zde a za komunistů se sem z Vrbice chodilo do školy.

Kostel svatého Jakuba Většího, pohled přes rybníček, který je v současnosti čistý a udržovaný a nese hrdé jméno Jordán. Vlevo je vidět fara, kde dnes funguje obchod, v němž prodávají Vietnamci. Pivo mají vychlazené, otvírák visí na provázku, venku se dá posadit.



Vlevo kovárna, nad ní ční škola, vpravo hostinec U Jandoušů, tedy bývalý.



Pohled směrem od Vrbice. Kostel  je za stodolou, patřící kdysi k faře. Vpravo stávala hospoda U Minářů. Tak to už je druhá hospoda nejen zrušená, ale i zbouraná. Tady musel rozhodovat nějaký zapšklý abstinent.



 Ještě jednou, k Minářům na pivo nepůjdeme. Daleko na obzoru je vidět České středohoří, z některých míst je i pěkný pohled na Sedlo.



Vyrážím na další cestu, do vesnice, pod kterou Vetlá patří, na křižovatce silnic do Vrbice a do Mastířovic asi kolem zaniklé celnice, o které jsem psal výše.
A jsem ve vesnici, která snad bývala střediskovou.

WERBITZ
Vesnice větší než Vetlá, spadlých domů je zde víc. navíc jsem přijel v době, kdy se upravují povrchy silnice.
To všechno dělá na tuláka dojem neupravenosti. Několik domů, které jsou pěkné a udržované, celkový dojem z vesnice plné stavebních strojů může těžko být pozitivní, třeba jednou... budu optimistou.
Podle publikace osídlení prastaré. Bývala tu i tvrz, která zanikla za husitské doby, za třicetileté války byla obec vypálená, stával zde u potoka Obrtka mlýn, požívaný léta jako velkovýkrmna vepřů, zbouraný v roce 2003. Trochu se motám vesnicí, občas chodím po čerstvě položeném asfaltu, hřejou mě chodidla. Znám dobře onen pocit, dlouho jsme se živili při pokládce povrchů na dálnicích.

Kaple svatého Floriána z počátku 19.století, pohled od severu.



A takhle vypadá od jihu.



Ještě jednou, zde je lépe vidět vlevo obecní dům.



Hostinec U  sušárny chmele dnes nevypadá, že by byl moc pohostinný.



Vpravo hostinec U hvězdy, později U Křížů. Budova nese zelenou hospodskou ceduli, momentálně žíznivého jenom matoucí. Za ním již zmiňovaný hostinec U sušárny chmele, později U Krátkých. Pro hospody člověk málem přehlédne kapli, štěstí však, že sebou mám ve flašce vodu z kohoutku.



Znovu U Krátkých, kteří v budově provozovali i koloniál. Vpravo je vidět, že tu fungovala i Jednota. Kdysi.



Škola, ve které byla jedna třída česká, jedna německá, německý učitel tu i bydlel. Vedle ní usedlost Jebovských.



Pohled od severu.



A tu zase od jihu.



Od severu. Vlevo je vchod do koloniálu U Krátkých. Domy dnes nejsou příliš pohledné, ale kytičku v oknech mají, začátek lepších časů?



Nakonec ještě jeden pohled na školu, z jiného úhlu.



Posilněný mnou upečenou bábovkou a vodou z vodovodu se vydávám do další vesnice. Riskl jsem to po cestě přes pole, které v mapě je jen kousek, ale podle leteckého pohledu by měla existovat. Rád chodím polními cestami, tušil jsem výhledy na vzdalující se Středohoří.
Cesta je v pohodě, na výhledy jsem musel zapomenout, šel jsem podél kukuřice, vyšší než já. Za ní je fotovoltická elektrárna. Nějak mi tyhle zaplechované plochy vadí, snad jsou užitečné, snad ne. Pravdu se nedozvím, každý odborník vám řekne něco jiného. K čertu s odborníky.
A jsem na začátku poslední vesnice
MASTÍŘOVICE - MASTIRSCHOWITZ
Tedy vesnice... Snad kdysi.
Ano, žili tu lidé, dokonce vidím na fotkách masopustní průvod, býval zde statek Václava Rocha, chmelnice, pole, hospoda. Ano bývaly.
Statek je vidět na této fotce, i co z něj zbylo. Snad jsem se přibližně trefil podle objektů vlevo. Je toho hodně spadlého, ale není všechno úplně opuštěné, leccos se zjevně upravuje.



Kaplička zrekonstruovaná v roce 2003 je dnes osazená kovovou mříží, protože vrata někdo ukradl. I to je naše česká historie.



Prošel jsem se, možná nezajímavou krajinou. Pro nahodilého čtenáře ne tak atraktivní téma jako kterési historické město. O těch se ale dočtu v mnoha průvodcích.
Prošel jsem vesnicemi, o jejichž existenci jsem nevěděl, zůstal ve mně rozporuplný pocit. Snad příští generace budou s krajinou zacházet lépe, ale...
Zajímavá cesta, jež mi dala hodně zážitků.
Ještě pěšky do Hoštky, částečně v silném silničních provozu. Měl jsem štěstí, vlaky mají interval dvě hodiny a já v klidu dobře pojedl a popil.
Asi budu v procházení pokračovat. 
Někdy.

Pár fotek, jak jsem je nafotil při své cestě



Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit




Žádné komentáře: