Úprk za štíhlou linií

Co doporučují štíhlé cvičitelky?

Říkám štíhlé a myslím vyhublé. Samozřejmě si to myslím jenom pro sebe, potichu, když nikdo není nablízku. Nechci nikoho urazit. 

Omezit stravu. 

Tu, kterou mi cvičitelky doporučují, omezím bez problémů, pokud pro ni můžu použít slovo strava. 

Hýbat se!

Uhodila vedra, zahánějí mě do chladného kouta, vyzdobeného gaučem.
V lese se dají vydržet. Pražský dopravní podnik mě doveze do Stříbrné Lhoty.
Zadarmo, je mi přes 70.

A hurá do lesa.

Po trmácení, dlouhém půldruhého kilometru mám nárok na odpočinek.

S jídlem musím opatrně.

Kančí řízek s bramborovým salátem.

Divočák je přece málem drůbež, salát plný okurek, i vegan by ho vychutnal.

Pivo je v podstatě voda s chmelovou příchutí. A vodu cvičitelky nezakazují, naopak mluví o dodržování pitného režimu.

Obětuju se, vypiju i druhé.

Rozvážně kráčím dál lesem. Další tři a půl kiláku v nohách.

Skalka.
Je krásné, že lesy jsou pro lidi, nejen pro veverky a ježky.

Ze Skalky na autobus do Mníšku jdu jenom z kopce. Dva kiláky? Tři?

Nevlastním chytré přístroje, které přesně ukáží, kolik přibližně ujdu.

Zhubnul jsem po náročném výletu? Určitě.

V digitální váze mi došla baterie. Ne, že bych ji nedokázal vyměnit, ale já těm křápům s displejem nevěřím. Ukazují jenom, co chtějí a nikdo mě nepřesvědčí o opaku.

Důvěryhodná váha je decimálka, masivní stroj, snadný k pochopení. Do kvartýru trochu neskladná, místečko by se snad i našlo, ale nastěhování by se neobešlo bez podezřelých pohledů sousedů. 

Unavený si pouštím fotbal, finále mistrovství Evropy.

Usnul jsem, prý to nebylo únavou, mnoha fotbalovým fanouškům se stalo totéž, aniž byli na výletě.

Než jsem zprávu o své pohybové aktivitě sesmolil, ze slunečníků se staly deštníky.