čtvrtek 15. prosince 2016

Kostelec nad Labem 2.část


Tak tohle jsem předložil ke shlédnutí v listopadu.
http://vencovypindy.blogspot.cz/2016/11/kostelec-nad-labem-komenskeho-namesti.html
Měl jsem samozřejmě velkolepý plán a k tomu vynikající publikaci Jana Nejedla, Josefa Kárníka a Petra Prášila Kostelec nad Labem a okolí na starých pohlednicích z vydavatelství Baron v Hostivici v roce 2008. 
Ten plán zněl, že budu okamžitě chrlit další srovnávačky z Kostelce na Labi. Jeden myslel a... nechám toho.
Díky pražské integrované dopravě se v Kostelci cítím málem jako doma a to znamená, že se svět nezboří, když něco odložím. Počasí, zdraví, Vánoce na krku, za chvíli abych sázel kytičky, čas jakoby se utrhl z řetězu. Honem musím srovnávačky dokončit nebo se Ježíšek před mými dveřmi zastřelí a dostanu uhlí. Nebo to dává Mikuláš?
Byl jsem zde víckrát, chodil sem a tam a teď se pokouším dát svému chození jakýsi řád, který se u mé osoby najde ještě hůř než řád práce. Ve většině případů jsem k tvorbě koláží použil staré fotky okopírované z uvedené publikace. S výjimkou několika málo případů, u kterých pramen uvedu.

Vystupuju na jižním okraji Kostelce nad Labem, kde silnice křižuje železniční trať z Čelákovic do Neratovic, kdysi asi dost důležitou pro podniky v Polabí. 9 let už neprodávají jízdenky, snad vlakem nejezdí mnoho lidí. Dobře, že budova, ačkoliv je prázdná, není zdevastovaná jako jinde.



Hlavní kostelecká třída nese dnes jméno T.G.Masaryka, kdysi se o ni dělili Hus a Žižka, posléze jiní potentáti, jak je v českých zemích pravidlem. Narazím-li v cizím městě na ulici Tyršovu, čuchám, čuchám sokolovnu. Ovšem na rohu Masarykovy a Tyršovy ulice stojí dům, ve kterém býval koloniál pana Šulce. Ten tu není, zato zde je strom, který stíní pohledu na sokolovnu.
 



K sokolovně jsem zašel, dívám se zpět, to ještě nestál dům, na který jsem se díval v předešlém záběru.



Protože v roce 1928 byla sokolovna zrovna nová, dívám se na ni z jiného úhlu.



Vracím se na hlavní třídu, část, která se jmenovala Žižkova. Křižovatka, vpravo se jezdí na Brandýs, na rohu Lopotova restaurace Na růžku, dnešní Klondajk. Tam jsem v době, kdy jsem zde pracoval, párkrát jedl a velice dobře. Dnes jsem si dal grog, protože mi byla zima.



Teď stojím uprostřed té křižovatky, Klondajk vpravo. Tohle jsem fotil dlouho, přestože byla sobota poledne, těžko jsem hledal chvilku bez aut. Kdyby mě něco přejelo, srovnávačky bych už nedodělal.



Pokračuju dále Masarykovou ulicí směrem k náměstí.



Asi v polovině Masarykovy ulice je most přes Mlýnský potok, který teče z Labe do Labe. Tam asi končila Žižkova ulice a začínala Husova. Už se k místu blížím. Cestou pro pláč nevidím. Hostinec U Černého koně se změnil na nákupní středisko, kde prodávají i jabka. Jmenuje se Hruška.



Most přes Mlýnský potok už je co by kamenem dohodil.



Trochu jsem v tom udělal binec. Tahle stavba je pod ulicí Neratovickou, vtipný asi pochopí, do kterého města vede. Stavitel Krejčí zde v roce 1927 postavil Husův dům, který podle publikace, ze které čerpám, slouží jako rozlučková síň se zesnulými občany. Jestli stále, nevím, ale budova vypadá v pořádku.



Vracím se na Masarykovu třídu, na most přes Mlýnský potok, hledím směrem ke Komenského náměstí. Tady začínala Husova ulice nebo také Přemyslova, Pražská, Rudé armády... Dům vpravo býval hostincem a řeznictvím, které je tam i dnes a můžu pochválit, pochutnal jsem si. Dům vlevo byl v 19.století v majetku Josefa Karáska, který když viděl Mlýnský potok, hned tam vybudoval mlýn, první válcový mlýn amerického typu v Čechách. V těchto místech stávala Pražská či Přední brána, to ovšem bylo v 19.století a nám nezbývá než tomu věřit.



Stejný pohled, jen už jsem přešel most.



A do třetice prastarý pohled od jakéhosi Bedřicha z konce 19.století. Trochu rozmazaný, leč zajímavý, aspoň mně se takový zdá. Při pohledu na povoz bych málem řekl "Ty vole!"
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Pohled na prostor kolem mostu tentokrát z opačného směru. Budovy zůstaly na místě, doba si je upravila podle svého vkusu.



Totéž z jiného úhlu.



A znovu pohled směrem k náměstí. V publikaci fotky jsou a mně se porovnání líbí.



Dům řezníka Josefa Černého, v 80.letech 20.století sloužil jako kulturní středisko. Jak léta šla, ozdoby se zdály upravovatelům zbytečné. Docela dobré pečivo tu dnes prodají.



Už jsem na konci bývalé Husovy třídy. Zprava papírnictví Marie Kalistové, pohřební ústav a truhlářství Josefa Pokorného, též rodný dům Františka Otty, zakladatele továrny na mýdlo v Rakovníku... kam se všude nepodívám. Jen je všechno trochu jinak.



Jen přejít ulici od předešlého snímku. Živnosti vzal čas (či čert?), ale v upravené budově druhé zleva bylo v devadesátých letech truhlářství, kde mi dělali kolíky na vytyčování. A vzadu už na Komenského náměstí je vidět kostel svatého Víta a za ním věž radnice.



Komenského náměstí jsem se věnoval v celém prvním díle, ale přesto jsem vyštrachal zbytky.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Ze severozápadního rohu Komenského náměstí vede ulice Lafkova, pojmenovaná po učiteli, popraveném nacisty. Bývalá Občanská záložna s věžičkou zoufale prosí o zachování.



Takhle vypadala radnice a hospoda U Přemysla v polovině 20.století.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Hotel U Přemysla v dnešním hávu. Co k tomu dodat? ještě v roce 1992 zde hotel už nebyl, ale příjemná knajpa, kde dobře vařili jako v Kostelci všude. Zároveň pohled do Přemyslovy ulice, vlevo je vidět bývalý hostinec U Koruny, prý tu léta, ještě za komunistů, točila pivo slečna Kaucká. Tak na její památku něco ostřejšího.



Detail hotelu U Přemysla i s hoteliérem Drimlem a personálem.



Ještě neodcházím od Přemysla, tenhle pohled je z ulice Na Pískách, hotel je vpravo, pohled na radniční věž.



Vracím se k jihu. Od mostu nad Mlýnským potokem vede k východu Martinská ulice. Z mnoha historických snímků se mi hodil tento.



Opačný pohled z Martinské ulice směrem k mostu na Masarykově třídě.



Když jsem si přečetl o kasárnách v Martinské ulici, měl jsem chvíli pocit, že autor textu popil. Ale omlouvám se. Tady byly jezdecké kasárny, dokonce ještě za Československé republiky. Areál potom ovládli skláři s technikou pískování skla. Tomu nerozumím, takže jsem nucen věřit. A bříza je táž. Hodně stará bříza.



Mnoho starých fotek kostela svatého Martina. Z velké části neporovatelné. Aspoň tenhle, na cestě do Záryb, kam jsem chodíval pěšky za prací v roce 1993.



Náměstí Pod Martinem. Dva záběry, který vybrat? Vybírat se nebude, oba jsou zajímavé.



Starou fotku jsem okopíroval na adrese:



Zeyvalova vila v Zeyvalově ulici, jak prosté. František Zeyval, učitel, Sokol, starosta města až do roku 1942, kdy se nacistům znelíbil a byl popraven. Věž kostela svatého Martina na dnešní fotce je vidět, jen když zapneme naplno svou fantazii.



Dva záběry z Brandýské ulice jenom dokumentují změny, jež se zde udály.







Na nádraží jsem začínal, nezbývá mi, než zde skončit. Vlakem jsem do Prahy neodjel, dnes cestující žádní, ale číslo výhybky zůstalo stejné - 2.



Končím procházku po zajímavém městečku u Labe blízko Prahy. Koho zaujalo, má možnost zajet.



Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit.


Žádné komentáře: