Vzpomínání mírně nevánoční

Tátovi bylo přes osmdesát, mámě o kousek míň.

Měli radost, když jsem přišel, jednou za týden nebo dvakrát do měsíce, jak kdy. Táta hned cpal lahváč do mrazáku, aby byl pořádně vychlazený.

Ven už chodili málo, byli hlavně spolu a lezli si na nervy. Televizi sledovali každý svýma očima.

"Dívali ste se včera? Nebo předevčírem? Kdy to bylo? Táto... Vidíš, von je hluchej, s těma starejma lidma sou jen problémy."

Táta ošahával pivo, jestli už je pitelné.

"Jak v tom hrál ten herec, takovej známej, fešák, táto, jak se menuje, takovej známej. Vidíš ho dědka, já s nim mám peklo, von si hovno pamatuje. Takovej známej herec..."

"Herec? Kerej? To je fuk, dneska žádný pořádný herci nejsou. Dřív, to byli herci!"

Závidím Hrabalovi, jak podobné momenty dokázal hodit na papír.

Usmál jsem se, máma to zahlédla.

"Jen si dělej srandu ze starejch lidí. Počkej, na tebe taky dojde."

Došlo.

Máma má vždycky pravdu. 

Vidím na ulici dávného známého, v divadle jsme se kdysi potkávali.
Vrhnu se na něj a chci líčit nedávný fantastický zážitek. To musí slyšet.
Název hry... autor...hlavní představitelé..., sakra, snad tak blbej nejsem. 
Vzpomenu si akorát, ve kterém jsem seděl divadle, mají tam protivné sedačky, bolel mě z nich zadek ještě druhý den.
Časem bych si vzpomněl, ale známému přijíždí tramvaj.
Odjíždí a z dálky mi kyne, mně se zatím všechno vybavilo.

Střípky ze života, proč se objeví zrovna v době Vánoc?
Fotky rodičů mám na zdi svého kamrlíku. Někdy si s nimi povídám, otevřu pivo a čekám rady...
Máma se mračí, že mám všude bordel. Táta se tváří, že za nic nemůže. 
Do prdele, to to uteklo.
Jak dokázali vydržet spolu přes padesát let?
Prej byla taková doba.
Já nevim.
Stejská se mi.