Mám tyhle články pro svůj přehled. Potácím se životem, občas někde něco vytrousím tady, na Facebooku, v hospodě.
Mám všechno pěkně pohromadě, k čemu mi to bude?
Vzpomněl jsem pana Jiřího Suchého "Koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod atd..
3.11.
Mám všechno pěkně pohromadě, k čemu mi to bude?
Vzpomněl jsem pana Jiřího Suchého "Koupil jsem si knot, snad mi přijde vhod atd..
3.11.
Ještě do Turnova musím jet, listí žloutne, každou chvíli spadne.
7.11.
Smažil jsem včera řízky.
Krásné, ne vyklepané na milimetr, kde strouhanka je tlustší než maso.
Voňavé.
Jeden zbyl, úmyslně, do batohu na cesty.
Od božího rána se na něj těším, musím sám sebe okřikovat, že ještě ne, nesežereš oběd v devět.
Slavnostní chvíle.
Na lavičce otevřu krabičku, u ní se objeví psí čumák.
Chytré zvíře pochopilo, že tohle nejsou granule.
Páníček křičel pocem.
Spolknul jsem řízek sám.
Snad ještě nebyl ten poslední, ale co kdyby...
Kostelec nad Labem.
Rok 1993, kdy jsem se rozhodl vydat na cestu, o které se mi nikdy nesnilo. Stal se ze mě živnostník. Kupodivu to šlo.
Bez soudruhů náměstků, bez zvláštních oddělení i odborářských mecheche.
Vytyčování náhradních pozemků lidem, kterým v padesátých letech komunistická moc ukradla jejich majetek.
Viděl jsem spokojenost lidí, chuť pokračovat v práci svých prapředků. Ovšem po 40 letech začínat..., svět už byl jinde, Sokolové, Skauti a další by mohli vyprávět.
Na přidělování náhradních pozemků se přiživilo mnoho zbytečných. Ani já jsem neměl pocit, že jsem víc než slušně zaplacený poskok.
Po roce a půl jsem se vrátil ke stavbám mezi bývalé kolegy do soukromé firmy, kterou jsem pomáhal založit.
Ovšem stouplo mi sebevědomí, že se dokážu uživit i bez sociálních výhod, které mnohým tolik chybí. Relativně krátká doba se pro mě stala hodně důležitou.
Kostelec a sousední Záryby, místa, kde jsem se pohyboval.
Návrat, který nikdo neslaví, kdo by si mě pamatoval. Autobus mě vyklopil na stejném místě jako tenkrát. Linka, která je součástí Pražské integrované dopravy, jíž jezdím po sedmdesátce zadarmo.
Ježišmarjá, mně už je přes sedmdesát!
Kostelec nad Labem.
Rok 1993, kdy jsem se rozhodl vydat na cestu, o které se mi nikdy nesnilo. Stal se ze mě živnostník. Kupodivu to šlo.
Bez soudruhů náměstků, bez zvláštních oddělení i odborářských mecheche.
Vytyčování náhradních pozemků lidem, kterým v padesátých letech komunistická moc ukradla jejich majetek.
Viděl jsem spokojenost lidí, chuť pokračovat v práci svých prapředků. Ovšem po 40 letech začínat..., svět už byl jinde, Sokolové, Skauti a další by mohli vyprávět.
Na přidělování náhradních pozemků se přiživilo mnoho zbytečných. Ani já jsem neměl pocit, že jsem víc než slušně zaplacený poskok.
Po roce a půl jsem se vrátil ke stavbám mezi bývalé kolegy do soukromé firmy, kterou jsem pomáhal založit.
Ovšem stouplo mi sebevědomí, že se dokážu uživit i bez sociálních výhod, které mnohým tolik chybí. Relativně krátká doba se pro mě stala hodně důležitou.
Kostelec a sousední Záryby, místa, kde jsem se pohyboval.
Návrat, který nikdo neslaví, kdo by si mě pamatoval. Autobus mě vyklopil na stejném místě jako tenkrát. Linka, která je součástí Pražské integrované dopravy, jíž jezdím po sedmdesátce zadarmo.
Ježišmarjá, mně už je přes sedmdesát!
9.11.
Skvělý film ve Světozoru.
Toni Erdmann
10.11.
Ráno slyším v rádiu:
80% české populace se považuje za nadprůměrně inteligentní.
Ta matika...
Taky jsem moh špatně slyšet.
Ty uši...
Nedávno jsem byl mile překvapený z představení v Divadle Pod Palmovkou, tak jsem se těšil na představení FUK, podle programu divadla skvělé komedie. Režisér Petr Zelenka, na plakátku fotka Jiřího Langmajera.
Na Langmajera se svého času do Libně chodilo, těžko se dostávaly vstupenky. Ubohý vrah, Caligula, Oidipús a další, jedna kláda vedle druhé, až z toho herec začal marodit.
Teď v Libni jenom hostuje, snad měl přitáhnout diváky, já nevím. Mně osobně se představení sakra nelíbilo, každý má svůj názor, který se ještě závislý na náladě diváka, určitě rád na tento zážitek zapomenu.
Rád se do Libně dostavím na něco jiného.
Ovšem...
Jsem zvyklý zakoupit program. Stál 35 korun, nic proti, to je dnes běžné. Vytáhnu dvoustovku, milý hoch uvaděč mě poslal k baru, abych si rozměnil. Měl daleko k dryáčnickému křiku prodavaček v socialistických obchodech, ale přesto mě zamrazilo. Druhá uvaděčka, také milá, mě ujistila, že nebude mít nazpět, tvářila se překvapeně, když ode mě slyšela, že má tedy smůlu.
Viděl jsem na ní, že si myslí, že smůlu mám já.
14.11.
Mrazivý slunečný den. Slunce mě doma sedět nenechá. Jedu poznat další město, které bývalo spíš nahodilým průjezdním městem.
Kdy to bylo? Že jsem si to nezapsal...
Kdybych si to zapsal, teď bych hledal, kam...
Asi na dlabanec, kolega ve všech městech a městečkách navštěvoval obchody s obuví. Přesně věděl, co shání. Nikde nebyl spokojený, mně to bylo fuk, poškleboval jsem se mu jenom opatrně, byl starší a nadřízený.
Před obchodem v Novém Bydžově začal skákat metr vysoko, možná míň než metr, ale vysoko to bylo.
Jeho vysněné boty měli za výlohou, uvnitř i správnou velikost. Stály 140 tehdy Kčs, což při mé hrubé mzdě pod 2000 korun nebylo tak málo, jak by se mohlo zdát. Líbily se mi, tak jsem si je koupil taky.
Kde je jim konec, botkám z Nového Bydžova?
Vedle radnice tady mají bufet, který provozuje odborná škola. Pochutnal jsem si na chlebíčkách. Dobré, chutnaly čerstvě, za 14 Kč, pokud mrzne, ničím člověk nenahradí grog.
Příjemné posezení, doporučuju každému, kdo hodlá městem jenom profrčet. I milovníci dortíků si přijdou na své. V klidu a teple se dá dočíst článek, jak nejzdravěji se stravovat.
Ani vyznavači zdravé stravy nebudou ošizeni, kousek odtud je upravený trávník, kde se můžou napást.
Zadarmo!
Už nejsem ten samý, pro něhož pivo bylo nápojem, který se pije furt, na jakékoliv jídlo. Musím pak běhat na záchod, stáří stojí za prd.
Naproti nádraží v Novém Bydžově je restaurace, klasika, prostě hospoda u nádraží, rohozecká dvanáctka za 19 korun. Vypil jsem dvě a zase jednou jsem si oprášil svou teorii, že pivo nejvíc chutná, když mrzne. Mnoho známých si ťuká na čelo, pokud mě slyší, že jsem vůl, ale to pivo je nějaké jiné, lepší, hospoda musí být dobře vytopená, nemyslím vodou.
Díky cestování vlakem je vyřešený problém zvýšené návštěvy záchodu. Nedám na vlak dopustit, už nemám čas, abych měnil názor na správný dopravní prostředek.
Ahoj, Bydžove, ještě přijedu.
16.11.
V klukovském věku jsem poznal člověka, který od soudu dostal 8 měsíců nepodmíněně.
Důvod? Řekl, že prezident Zápotocký je vůl, někdo ho prásk. Takové bývaly zákony...
Proč jsem si na to vzpomněl zrovna teď?
Nám starým myšlenky někdy pochodují sem a tam, my už za to nemůžeme...
17.11.
Máme státní svátek:
To bude proslovů, to bude slov k ničemu.
Nemyslím, že vzpomínka na datum 17.listopadu je k ničemu.
Ale...
Výročí 27 let, před sedmi lety dvacet, a tenkrát jsem usoudil, že musím promluvit, no všichni si občas myslíme, že existují davy, lačnící po našich myšlenkách.
Byl jsem v roce 2009 bloggerem Respekt blogu. Teď jsem si přečetl, co jsem tehdy vyplodil. Nebudu nic předělávat, doplňovat, jen je tam zmínka o panu prezidentovi, nutno si vzpomenout, kdo tehdy prezidentoval.
Tady je má tehdejší vzpomínka:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2009/11/7112009-antihrdina.html
18.11.
Celej život, když mi je všelijak, tvrdím, že jsem nachcípanej.
Odborníci, před kterými se člověk dnes neschová málem ani v lese, mi vnucují slovo viróza.
Jsem dědek tvrdohlavej, nemám virózu, jsem nachcípanej!
Basta!
19.11.
Nevím, jak je na tom s výrazy paní Zuzana Bydžovská. Já vyrazil nachcípanej v dešti do Činoherního klubu na představení Svatba pozdního léta.
Byla paní Bydžovská nachcípaná? Nebo ji přepadla viróza?
To je jedno, pro její nemoc se představení zrušilo, já dostal zpět vstupné, koupil jsem si za něj víno, aby mi tolik nevadilo, že jsem nachcípanej.
20.11.
Číst by se mi chtělo, neudržím myšlenku, pokud mě navštíví. Čumím na monitor, když mě přemůže spánek, nic se neděje. Občas něco najdu.
Cvikov.
Do roku 1946 zde žili hlavně Němci, město nazývali Zwickau. Noví obyvatelé postavili Stalinův pomník. V den výročí říjnové revoluce ho odhalili, vydali k tomu památeční list ofrankovaný známkou s Masarykem.
Zanedlouho TGM označili v učebnicích, ze kterých jsem se i já učil, jako člověka, který nechal střílet do dělníků.
Mnoho let neuplynulo a Stalin z podstavce zmizel.
Marně hledám, kdy se bourání uskutečnilo, pamětní list pravděpodobně titíž komunisti, co pomník odhalovali, nevydali.
23.11.
V řeznictví mě přepadne záchvat kašle.
Paní prodavačka čeká.
"Vidíte to, snad umřu... Honem se musím eště najíst."
Vyprskla smíchy, tlačenku krájela křivě, prsty zůstaly v pořádku.
Je zdravé se pořádně smát.
Kdo to je?
Děda Mráz?
Santa Klaus?
Krátkozrakej?
Eště, že k nám chodí Ježíšek.
Skvělý film ve Světozoru.
Toni Erdmann
10.11.
Ráno slyším v rádiu:
80% české populace se považuje za nadprůměrně inteligentní.
Ta matika...
Taky jsem moh špatně slyšet.
Ty uši...
Nedávno jsem byl mile překvapený z představení v Divadle Pod Palmovkou, tak jsem se těšil na představení FUK, podle programu divadla skvělé komedie. Režisér Petr Zelenka, na plakátku fotka Jiřího Langmajera.
Na Langmajera se svého času do Libně chodilo, těžko se dostávaly vstupenky. Ubohý vrah, Caligula, Oidipús a další, jedna kláda vedle druhé, až z toho herec začal marodit.
Teď v Libni jenom hostuje, snad měl přitáhnout diváky, já nevím. Mně osobně se představení sakra nelíbilo, každý má svůj názor, který se ještě závislý na náladě diváka, určitě rád na tento zážitek zapomenu.
Rád se do Libně dostavím na něco jiného.
Ovšem...
Jsem zvyklý zakoupit program. Stál 35 korun, nic proti, to je dnes běžné. Vytáhnu dvoustovku, milý hoch uvaděč mě poslal k baru, abych si rozměnil. Měl daleko k dryáčnickému křiku prodavaček v socialistických obchodech, ale přesto mě zamrazilo. Druhá uvaděčka, také milá, mě ujistila, že nebude mít nazpět, tvářila se překvapeně, když ode mě slyšela, že má tedy smůlu.
Viděl jsem na ní, že si myslí, že smůlu mám já.
14.11.
Mrazivý slunečný den. Slunce mě doma sedět nenechá. Jedu poznat další město, které bývalo spíš nahodilým průjezdním městem.
Kdy to bylo? Že jsem si to nezapsal...
Kdybych si to zapsal, teď bych hledal, kam...
Asi na dlabanec, kolega ve všech městech a městečkách navštěvoval obchody s obuví. Přesně věděl, co shání. Nikde nebyl spokojený, mně to bylo fuk, poškleboval jsem se mu jenom opatrně, byl starší a nadřízený.
Před obchodem v Novém Bydžově začal skákat metr vysoko, možná míň než metr, ale vysoko to bylo.
Jeho vysněné boty měli za výlohou, uvnitř i správnou velikost. Stály 140 tehdy Kčs, což při mé hrubé mzdě pod 2000 korun nebylo tak málo, jak by se mohlo zdát. Líbily se mi, tak jsem si je koupil taky.
Kde je jim konec, botkám z Nového Bydžova?
Vedle radnice tady mají bufet, který provozuje odborná škola. Pochutnal jsem si na chlebíčkách. Dobré, chutnaly čerstvě, za 14 Kč, pokud mrzne, ničím člověk nenahradí grog.
Příjemné posezení, doporučuju každému, kdo hodlá městem jenom profrčet. I milovníci dortíků si přijdou na své. V klidu a teple se dá dočíst článek, jak nejzdravěji se stravovat.
Ani vyznavači zdravé stravy nebudou ošizeni, kousek odtud je upravený trávník, kde se můžou napást.
Zadarmo!
Už nejsem ten samý, pro něhož pivo bylo nápojem, který se pije furt, na jakékoliv jídlo. Musím pak běhat na záchod, stáří stojí za prd.
Naproti nádraží v Novém Bydžově je restaurace, klasika, prostě hospoda u nádraží, rohozecká dvanáctka za 19 korun. Vypil jsem dvě a zase jednou jsem si oprášil svou teorii, že pivo nejvíc chutná, když mrzne. Mnoho známých si ťuká na čelo, pokud mě slyší, že jsem vůl, ale to pivo je nějaké jiné, lepší, hospoda musí být dobře vytopená, nemyslím vodou.
Díky cestování vlakem je vyřešený problém zvýšené návštěvy záchodu. Nedám na vlak dopustit, už nemám čas, abych měnil názor na správný dopravní prostředek.
Ahoj, Bydžove, ještě přijedu.
16.11.
V klukovském věku jsem poznal člověka, který od soudu dostal 8 měsíců nepodmíněně.
Důvod? Řekl, že prezident Zápotocký je vůl, někdo ho prásk. Takové bývaly zákony...
Proč jsem si na to vzpomněl zrovna teď?
Nám starým myšlenky někdy pochodují sem a tam, my už za to nemůžeme...
17.11.
Máme státní svátek:
To bude proslovů, to bude slov k ničemu.
Nemyslím, že vzpomínka na datum 17.listopadu je k ničemu.
Ale...
Výročí 27 let, před sedmi lety dvacet, a tenkrát jsem usoudil, že musím promluvit, no všichni si občas myslíme, že existují davy, lačnící po našich myšlenkách.
Byl jsem v roce 2009 bloggerem Respekt blogu. Teď jsem si přečetl, co jsem tehdy vyplodil. Nebudu nic předělávat, doplňovat, jen je tam zmínka o panu prezidentovi, nutno si vzpomenout, kdo tehdy prezidentoval.
Tady je má tehdejší vzpomínka:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2009/11/7112009-antihrdina.html
18.11.
Celej život, když mi je všelijak, tvrdím, že jsem nachcípanej.
Odborníci, před kterými se člověk dnes neschová málem ani v lese, mi vnucují slovo viróza.
Jsem dědek tvrdohlavej, nemám virózu, jsem nachcípanej!
Basta!
19.11.
Nevím, jak je na tom s výrazy paní Zuzana Bydžovská. Já vyrazil nachcípanej v dešti do Činoherního klubu na představení Svatba pozdního léta.
Byla paní Bydžovská nachcípaná? Nebo ji přepadla viróza?
To je jedno, pro její nemoc se představení zrušilo, já dostal zpět vstupné, koupil jsem si za něj víno, aby mi tolik nevadilo, že jsem nachcípanej.
20.11.
Číst by se mi chtělo, neudržím myšlenku, pokud mě navštíví. Čumím na monitor, když mě přemůže spánek, nic se neděje. Občas něco najdu.
Cvikov.
Do roku 1946 zde žili hlavně Němci, město nazývali Zwickau. Noví obyvatelé postavili Stalinův pomník. V den výročí říjnové revoluce ho odhalili, vydali k tomu památeční list ofrankovaný známkou s Masarykem.
Zanedlouho TGM označili v učebnicích, ze kterých jsem se i já učil, jako člověka, který nechal střílet do dělníků.
Mnoho let neuplynulo a Stalin z podstavce zmizel.
Marně hledám, kdy se bourání uskutečnilo, pamětní list pravděpodobně titíž komunisti, co pomník odhalovali, nevydali.
23.11.
V řeznictví mě přepadne záchvat kašle.
Paní prodavačka čeká.
"Vidíte to, snad umřu... Honem se musím eště najíst."
Vyprskla smíchy, tlačenku krájela křivě, prsty zůstaly v pořádku.
Je zdravé se pořádně smát.
Kdo to je?
Děda Mráz?
Santa Klaus?
Krátkozrakej?
Eště, že k nám chodí Ježíšek.
29.11.
Zašel jsem na víno.
Tolik dědků pohromadě už jsem dávno neviděl, málem jsem byl nejmladší.
Rozumní, moudří?
???!!!
Špatně slyší, musí křičet, aby něco zaslechli.
Modlil jsem se, ať do kvelbu vejde široko daleko nejošklivější a nejprotivnější baba.
Příště koupím flašku a budu hledět na sebe do zrcadla.
Jeden dědek se dá vydržet.
Žádné komentáře:
Okomentovat