Obrazy prezidentů

Bylo mi šest, vykulený školák, všichni kolem se usmívali.

Vysvětlili nám, kdo ze stěny kouká.

Prezident, vedle něj fešák s huňatým knírem, vypadal jako rozumnější brácha.

Brácha to nebyl, šlo o velitele. Generalisimus.

Stalin i Gottwald dostali černou pásku málem společně. 
Díval jsem se na nový obraz a při lelkování přemýšlel, proč můj táta říká Antonínu Zápotockému Ušatý torpédo.

Další Antonín mě nezajímal, prý nejhezčí ze všech, nemůžu soudit, přišel věk, kdy mě chlapi přestali zajímat komplet.

Pokud si vzpomínám, spolužačky si spíš vystřihovali Gérarda Philipa, nikoliv Novotného.

Celé čtyři roky na průmyslovce na mě ze stěny kouká. Rozumně, samozřejmě, vždyť je prezident.
Jestlipak vidí, že hrajeme pod lavicí karty? 

Ale už je na řadě život, skutečný život.

V hospodách prezidenti obyčejně neviseli. Snad, aby na ně nesraly mouchy.

Na stavbě jsme vyfasovali místnost, tam byl obraz prezidenta, Husák se zrovna jmenoval.

Malování přečkal na skříni,  nesměl být pocákaný.

Správkyně budovy chtěla po úklidu dát věci na příslušná místa:

"Je třeba pověsit ten vobraz!"
Byla malá, nedosáhla.

Můj nadřízený se zpěčoval:

"Já Husáka věšet nebudu, s tím na mě nechoďte! Mám rodinu."

Kde se vzalo, najednou přišlo stáří, zrak slábne, těžko poznám, kdo kde visí. A proč tam visí.
Oficiální obraz dnešního prezidenta navozuje atmosféru svatého obrázku.

On je prvním prezidentem, který je mladší než já. Ne o mnoho, ale pro pivo by zajít měl.

Asi nedojde.

Potřebuju prezidenta?