Zasněžené pindy 2017

1.1.

Příznivci mrazů jásají.
Neříkám nic, abych se někoho nedotkl.
Chodíval jsem denně na sídlištní vršíček a až do tmy sáňkoval. Jak je to dlouho? No, mým dětem se blíží pomalu čtyřicítka.

Nový letopočet? Loni bylo loni a letos je letos. 
Co se změní? O rok víc mi bude.
O něco hůř budu chodit, víc kašlat. Taky hůř slyšet, jenom co budu chtít. 
Bouřlivé oslavy Silvestra jsou pro mě skončenou historií, ráno vstávám jako jiné dny. 
V českém rozhlase vítá posluchače pan Václav Větvička. Už od pěti ráno.
Nevstávám, odpoledne si tříhodinový pořad vyslechnu ze záznamu. Internet je boží.
Brzy se stmívá, vzpomenu na chytré řeči o dlouhých zimních večerech, ve kterých naši předkové drali, tedy spíš draly peří, a povídali si, dokud neusnuli. Netušili, že jejich potomci budou mít na usínání desítky programů v podivné bedýnce, dnes už vlastně ne v bedýnce. Každý jiný a přitom všechny stejné.
Pan Větvička je jak svátek, udělám si kafe, k němu nekončící vánoční cukroví a poslouchám.

Poslouchám chytrého člověka, před jehož znalostmi blednou všechny Wikipedie. Ale ne, nebudu urážet tohoto milého člověka srovnáváním s elektronickou encyklopedií.

Za pár dnů mu bude 79, dnes se mi zdá nějak více rozverný, snad včera popil.
Povídání plné humoru, při němž se neplácám do stehen, ale je mi dobře. Ten člověk asi miluje život. Vybírá si do pořadu pro sebe hudební dárky a tak slyším třeba Mahalii Jackson, Arethu Franklin, dokonce Janis Joplin a další, tedy žádné Vašky a Evy, jak je nám starým přiděluje mládež.

Kdysi jsem se vyjádřil, že mým prezidentem je pan Větvička.

Myslím, že by ho byla škoda.

7.1.
Mám vztek, když někomu naletím asi jako každý. Taky důvod se sám sobě pošklebovat.
Firma Lidl hodila na svoje slevové letáky hocha s tmavou pletí.
Proč?
Prý aby ukázala, že Lidl je proti rasismu.
Mnohé lidi fotka černocha naštvala, jiní vyjádřili upřímně svůj negativní postoj k rasismu, dokonce až tak, že si dali na svoji stránku Facebooku místo své fotky znak Lidlu.
Naletěli reklamnímu tahu společnosti, kterému se vlastně nedá nic vytknout.
Lidl nemohl prodělat. O firmě se mluvilo, aniž za to musela platit.
Vo tom to je, řekl by filosof.
Neposmívám se.
Tentokrát jsem nenaletěl... tentokrát.

9.1.
Český rozhlas - Dvojka vyštrachal z jakéhosi sklepení téměř hodinový pořad z roku 1965.
Vladimír Pucholt mluvil o hudbě, kterou má rád. Jeho nenapodobytelná dikce mi připomněla Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a mnoho jiného. Vybíraná muzika se líbí i mně, zvláště soulové perly.

11.1.
Ze všech tvorů nejvíce
pobaví vás opice,
po větvích si poskakuje,
ovoce si psikusuje.
Tuhle básničku jsem údajně uměl už v roce a půl zpaměti, díval se při tom do obrázkové knížky a předstíral, že čtu.
Rodiče mě pyšně ukazovali návštěvám jako málem geniální dítě.
Však si báseň pamatuju dodnes, uplynulo víc než 70 let.
Už jsem zvládl i hlásku ř, takže opice přikusuje.

Kdykoliv jsem přijel vlakem do jednoho města, kupoval jsem si naproti v bufetu karbanátek, voněl, chutnal mi, sliny mi tekly vysloveně nespolečensky. Všechno vonělo, pivo načepovali.
Jednoho dne mě vítá zbrusu nová cedule. Uvnitř všechno svítí čistotou, nevoní nic. Sterilní masné a uzenářské zboží civí z regálů určitě podle všech hygienických předpisů. Jak v nemocnici. Nemám chuť na nic. Jsem ochotný spolykat i zrní.
Takové provozovny určitě projektují vegani.

12.1.
Jarmusch mě nezklamal. Paterson v kině Oko.

14.1.
Strýčka Váňu jsem viděl naposledy začátkem roku 2000, to již byl autor inscenace, Petr Lébl, po smrti. Reakce tehdy byla hodně rozdílná, i někteří renomovaní divadelní kritici Strýčka Váňu nevzali za svého.
Já jako prostý divák, nikoliv odborník, do 60 let mi chyběly 3 roky, tedy ne mladý blázen, jsem byl nadšený. Viděl jsem hru dvakrát, podruhé se mi líbila ještě víc.
Dnes jsem byl v Rokoku, myslel jsem, že 17 let je už dostatečně dlouho, ale jakmile hra začala, ve stejném překladu Leoše Suchařípy, začalo mi něco chybět. Možná atmosféra tehdejšího Divadla Na zábradlí, poslouchal jsem text a do postav jsem si v duchu umisťoval Suchařípu, Ornesta, Holubovou, Sidonovou a další.
Podle mého názoru je inscenace v Rokoku dobrá. Po přestávce jsem se oklepal a začal více žít dnešním představením.
Snad tenkrát bylo v závěru hry víc optimismu, ba i veselosti. Čekal jsem tehdy na tramvaj u Novotného lávky, bylo mi dobře v duši, díval jsem se na osvětlený Hrad, který je z toho místa krásný. Nezapomenutelný zážitek.
To píšu, abych vysvětlil svou počáteční nedůvěru inscenaci v Rokoku.
Nakonec mi večer připadal fajn, jsem rád, že jsem si lístek koupil.

V České Třebové spadla střecha nové sportovní hala večer před nedělním otevřením.
Prý to byl fofr. Nikomu se nic nestalo. Uvnitř mladí kluci, hráli florbal. Snad klika, kdyby tam byli lidé mého ražení... Já bych pochopil, že padá střecha až v době, kdy by mě vezli na hřbitov.
Veřejnost začne (už začala) nadávat projektantovi. Pravda je, že projekt může být mizerný, ale, někdo ho schvaluje (a taky zaplatí), pamatuju se dobře na užvaněné chytráky při takovém schvalovacím řízení. Měli závadu objevit a projekt hodit autorovi na hlavu (a nezaplatit).
Aby určená stavební firma dodržela správné stavební postupy, materiál apod., na to dohlíží stavební dozor, který si určuje investor stavby.
Nakonec se stavba kolauduje. Všichni ti zúčastnění se podepisují a ne zadarmo.
Takže projektant může být vůl, ale zodpovědní za kvalitu stavby jsou ti, kteří projekt schválili, stavební dozor a kolaudační komise.
V neděli se měla slavnostně hala otevřít, tam by bylo mnoho lidí a ne tak rychlých jako 15 ti letí sportovci, kdyby v té chvíli střecha spadla, těžko by se slavnost obešla bez obětí.
Internetem už zpráva běží od včerejšího večera, dorazil mě titulek, který jsem si v poledne přečetl.
Vedení Pardubického kraje v neděli zrušilo plánované slavnostní otevření nové sportovní haly v České Třebové.
To by mě nenapadlo.

15.1.
Zaslechnutá anekdota
"Mám pořád žízeň, pane doktore, bojím se, že mám cukrovku."
"Jste notorickej alkoholik!"
"Zaplaťpámbu, jsem tedy zdravej!"

Na televizní seriál Bohéma jsem byl zvědavý, ač jsem nečekal nic výjimečného. Mnoho herců, o kterých film je, jsem viděl kdysi osobně v divadle, mnoho jich dodnes vídám ve starých filmech a tak přestože dnešní herci, ztvárňující své dávné předchůdce, se snaží, nějak mně to nesedlo.
Myslím, že bych raději přivítal kvalitní dokument.

16.1.
Prý to byli vědci, co se dohodli, že člověk, který smutní po smrti někoho blízkého déle než dva měsíce, je nemocný a měl by vyhledat psychiatra.
Zřejmě je moc psychiatrů a nemají práci.
Arnošt Lustig, který v mládí musel oplakat většinu příbuzných říkal, že smutek zůstává, ale žít se musí. Taky si tak myslím, jen se nechci srovnávat s panem Lustigem.
Je mi 73, i já mám své mrtvé, vzpomínky na ně, zážitky bych měl nějak vytěsňovat? Oni jsou stále součástí mého života, často jsem se od nich dost naučil, to neznamená že budu denně brečet.
Jestli mě někdo za tento názor předá psychiatrům, tak ho pokoušu.

19.1.
Díky tomu, že už jsem dávno pověsil někam svoje povolání, které mě občas nutilo pracovat v každém počasí, někdy zapomínám, jak chutná pivo z lednice, když přijdu vymrzlý do vyhřáté místnosti.
Dnes jsem přišel domů zmrzlý, ne nepracoval jsem, lahváč mi tak chutnal, že mi jeden nestačil. Pak, že nejsou bez práce lahváče.

28.1.
Tenisové mistrovství Austrálie. Dívám se na jména finalistů a zdá se mi, že jsem o 10 let omládl.
Sestry Williamsovy, Roger Federer, Rafael Nadal. Poslední nejmladší, třicetiletý.
Omlazený jsem chtěl vyskočit ze židle. Ouha. Vstávám těžce. Raději k zrcadlu nepůjdu. Neomládl jsem.
Jmenovaní jsou prostě dobří.

29.1.
Opera je zvláštní disciplína. Herectví, pohyb, ti aktéři jen tak mimochodem zpívají. Jak se sluší a patří bez mikrofonu v řeči, ve které bylo libreto napsáno.
Být angažován na představení v newyorské Metropolitní opeře, aspoň na jednu roli, je pro většinu pěvkyň a pěvců snem.
Jakýsi Wimbledon, když už jsem kafral do tenisu..
Přímé přenosy po celém světě už existují víc než 10 let. Při nich zapomínám, že jsem v biografu.
Asi za měsíc bude Dvořákova Rusalka, dnes o přestávce jsem slyšel češtinu z ukázek ze zkoušek. Povídání o insenaci samozřejmě v angličtině. Jméno postavy Ježibába vyslovují jako my Češi.
Už se těším, lístek mám.

31.1. Shlédl jsem další dokument paní Třeštíkové Strnadovi. Co všechno se přihodilo za 35 let manželství lidí, kteří přivedli na svět 5 potomků. Obrázek doby, ve které jsem též žil a dosud žiju.
Co má ještě paní Třeštíková kde schované?

Nejsem invalidní, co naplat, pohyb na zasněženém a přimrzlém městě mi dělá trochu problémy. Počasí nepřeje mé srovnávací mánii. 
Jsem více doma. Čtu si, ale pryč je doba, kdy jsem dokázal v knize být naložený od rána do večera. 
Televizní divák nejsem, ještě se tím chlubím.
Vlezu-li do internetového vysílání, objevuji spoustu zajímavých pořadů.
Diskuze politického charakteru odkládám záhy.
Vědí vůbec ti v nich vystupující lidé, že existuje i jiný život, než je neustálý předvolební boj? Jde jim o moc, o prachy, každému asi trochu o něco jiného, až je mi jich líto, poslouchám-li je. Cílem je pro ně posadit se do určitého křesla. Žvásty bez fantazie. Nevím, jak dlouho tu budu, nechce se mi marnit zbytek času sledováním blbostí.
Co vlastně dokázali kromě toho, že si vybojovali místo na kandidátkách?

Pustil jsem si první díl dokumentu o české šlechtě, o Kolowratech. Životní zkušenosti předkládané s ohromným vtipem, už se těším na další díly.
Nebo v rádiu vyprávění paní Dity Skálové, která kdysi vymyslela pořad Sedmilháři. Měla kus štěstí, těch, kteří přežili Osvětim, není tak moc. Z jejího povídání mi chvílemi šel mráz po zádech. Po takovém zážitku nejsem schopný si pustit zprávy.
Jak jsou ty politické debaty pitomé.

Ještě navrch jsem viděl rozhovor v přímém přenosu s tenistkou Barborou Strýcovou, o které jsem slýchal, že je neukázněná. Hezká inteligentní žena, v rozhovoru velice pohotová. Příjemná, plná optimismu. Zdánlivě nemá fyzické předpoklady k bojům s absolutní světovou špičkou, zato má chuť se se vším řádně poprat.
Budu jí fandit ještě víc. 

Fotky žádné nemám, abych jimi ozdobil své grafomanské pindy.
Kdybych aspoň uměl kreslit...