úterý 25. července 2017

Vzpomínka na Cínovec

Moje první štace.
Používám výraz štace, protože zeměměřiči neměli v té době daleko k cirkusákům, potulným hercům, kolotočářům, cítil jsem, že mezi ně patřím.
Tady jsem poprvé objevil, že postavit theodolit na stativ v podmáčeném terénu není takové sranda jako při cvičení na průmyslovce, kdy nás nejvíc zajímalo, aby nás profesor nechytil s hořící cigaretou.
Že já se blbec víc neučil, říkal jsem si, když mě měřický vercajk nehodlal poslouchat.
Můj starší kolega poradil, zapálil si a čekal. Asi si vzpomněl na svoje začátky, poslal do prdele důchodce, figuranta, který si povzdechl, že Jarušce, pane, ta to uměla, prsty jí běhaly, byla šikovná. Nejslušnější slova zněla, aby držel hubu, když tomu nerozumí.
Jarušku jsem vystřídal, bylo jí už přes dvacet, přesunuli ji někam do Českého středohoří na samostatnou práci. Na Cínovci měla lásku, zamilovaná, její idol vedl druhou skupinu, ji sice povýšili, ale od hocha vzdálili. Později se vzali a jestli ještě neumřeli, jsou spolu dodnes. Hodní lidé. 
Nacpali mě do baráku, který přežil patnáctileté československé hospodaření poté, co německy mluvící obyvatelstvo bylo nuceno odejít. Polní kancelář, zároveň ložnice, jídelna, koupelna. Dva starší kolegové, 24 a 39 let, Zvědaví, co jsem zač.
Udělal jsem jim radost, pil jsem pivo, kouřil a hrál obstojně mariáš. V 18 letech! Už se těšili na večer. Hráli líp, ale jinak, než si na mě zvykli, pohádali se hned první večer, kdo z nich prohrál víc. Tehdy pro mě byla výhra třicet či čtyřicet korun hodně.
Kvůli mně se muselo bydlení přeorganizovat, přidat další železnou postel s drátěnkou. Ne, že by nebylo kam, ale bordel se musel nejdřív uklidit. Až po týdnu jsem se mohl nastěhovat. Do té doby jsem chodil večer spát do baráku, kde bydlela přede mnou Jarča. Hned u drátů, zakázané pásmo, pro které jsem neměl zatím vyřízené povolení, které vydávali snad až v Praze.
Večer, po mariáši potmě jsem tam chodil spát načerno. Na moje dotazy, co kdyby mě hraniční kontrola chytila, jsem slyšel.
 "Na to se vyser, to nějak dopadne."
Proč dráty? Přijel jsem na Cínovec 31.7.1961, za 13 dnů poté se začala stavět v Berlíně proslulá zeď, která vydržela 28 let. Do té doby byla hranice s tehdejší NDR přísně hlídána, v Berlíně se totiž dalo přejít na západ volně. Tady v drátech prý nebyla elektřina, raději jsem nesahal.
Zinnwald ležel kdysi celý v Sasku, v 16. a 17.století Lobkovicové si mezi sebou pozemky prodávali, měnili, kupovali, tam v tom udělali binec. Šlechtici.
Češi používali název Cinvald, v roce 1949 nám znělo jméno příliš německy, to co Česku zbylo, se jmenuje Cínovec.

Vesnice, později městečko, těžily se zde barevné kovy, kupodivu hlavně cín. Nadmořská výška přes 800 metrů dává tušit, že se zde Němci neživili pěstováním pšenice.
Kdo vyjel autobusem z Teplic přes Dubí, uviděl na stanici u hotelu Na Pomezí pohraničníka se samopalem, kontrolující doklady. Trvale zde bydlící se se strážci hranic znali, zdravili se, chodili spolu do hospody. Na mě se samozřejmě vrhli.
NDR, republika ač německá, podle propagandy přátelská. Po postavení berlínské zdi zmizelo časem šílené oplocení, to jsem nestačil zažít.
Jako figurant u nás pracoval pán, jméno už jsem zapomněl, neodsunutý Němec, žil zde celý život. V německém Zinnwaldu měl bratra. Vídali se občas, jenom vídali a to velice opatrně skrz dráty. Když ho chtěl navštívit, musel pro povolení až do Prahy. Po dlouhých průtazích povolení dostal, přejít do NDR nesměl v Cínovci, ale někde jinde, už nevím proč. Bratři, kteří se narodili a žili v jedné vesnici. 
Cínovec se mi jinak jevil jako normální vesnice, kde byl patrně jakýsi obchod, dalo se chodit Na Pomezí na jídlo a pivo, což nebyla laciná knajpa, točili Plzeň, která stála 2 koruny deset, to bylo pro mě s platem 985 hrubého dost.
Určitě zde fungovalo kino, na nějakém MNV, dvakrát do týdne rozbalili na stěně plátno, jaké jsme znali ze školy, a za 2 kačky promítali. Na televizi zapomeňte, ta v roce 1961 nebyla všude dosažitelná. Pokud měli Na Pomezí zavřeno, myslím v pondělí, chodili jsme dolů k drátům do Besedy, na starých fotkách je psáno hotel.
Tam čepovali desítku za korunu dvacet.
Šel jsem jednou z hospody domů, a měl společnou cestu s krásnou dívkou, později mi došlo, že mě sváděla. Ale já se nedal. Bože, já byl blbej.
Pracovní týden tenkrát činil 46 hodin, pracovalo se i v sobotu dopoledne. To, že se jezdilo domů v pátek, bylo dost samozřejmé, leč zakázané a z podniku v Liberci skutečně kontrolované. Zůstával tedy na pracovišti v sobotu někdo, kdo případné podnikové kontrole měl hlásit předem připravenou lež.
Starší kolega mi vysvětloval, že tam bývá jednou za dva týdny, stráví na místě i neděli, protože domů měl hodně daleko. Líčil mi průběh, v pátek všichni odjeli, umyl se, vyrazil na večeři Na Pomezí, tam se opil. V sobotu vyspával, ukuchtil si dlabanec, usnul při odpolední hře pro mládež, mimochodem, ta  v tom čase existuje dodnes.
Po procitnutí se šel léčit Na Pomezí. V neděli už neměl na další léčbu síly, snad ani peníze. Jednou prý skutečně přijela v sobotu kontrola, on se těžko probíral z opice, zapomněl, co má lhát, nakonec to prý dopadlo bez průseru. Ono z těch pracovních míst, v jakých jsme sloužili, se už moc nevyhazovalo, leda do kriminálu.
Pocházel jsem z chudého pytle, nebylo mi zatěžko přijmout takový způsob života, mí rodičové byli hodní, ale dost přísní. Ta krása natáhnout se po práci obutý na postel, zapálit si, klepat popel na zem, nezapomenutelný pocit svobody.
Byl jsem připravený na pobyt v Cínovci až do prvního sněhu. Bohužel, po 4 týdnech mě odvezli do teplické nemocnici se žloutenkou. Tenkrát říkali infekční, dnes je žloutenek několik druhů, papíry se někam ztratily, mám dodnes problémy, když mám lékařům sdělit, jakou to já žloutenku měl. Paní doktorka, o generace mladší než já, se diví, co všechno nevím a co ona má do příslušných kolonek napsat.
Tehdejší komunikace, rodiče se o mém onemocnění dozvěděli nějak složitě, maminka jela za mnou, křičeli jsme na sebe přes okno, odjela na Cínovec sbalit věci, vyděsilo ji prostředí, ve kterém jsem měsíc žil, pak prý nemá dostat žloutenku. Doma prostudovala dietu, jakou mi bude připravovat.
Mě pustili někdy v půlce září, byl nádherný podzim po uplakaném létu. Vyjel jsem naposledy autobusem na Cínovec, rozloučil se s kolegy, se kterými jsem později měl ještě hodně prožít, štace Cínovec však pro mě skončila. Tehdejší možnosti stravovat se dietně byly dost omezené, na půl roku mě uvolnili pro pracoviště v Praze, abych byl doma.
Vždycky dostávám kopřivku, když slyším, jak se za komunistů stály fronty na banány, snad v sedmdesátých, osmdesátých letech, v roce 61 jsem znal banán jenom z obrázku. Máma měla někde známou, která jí schovávala tvaroh, ano ten jsem pak nemohl dlouhá léta ani vidět. Kromě vařeného kuřete jsem směl z masa jenom pravou šunku a chodil na ni stát brzy ráno frontu v Praze do Perlové ulice, ano do Perlovky, později proslulé nejen šunkou.
Ovšem začínám vyprávět události, které nemají s Cínovcem co do činění. 
Proč se tenkrát měřily lesy od Cínovce směrem k Dubí, to ví snad jenom Bůh, jenž má jiné starosti. Abychom prostor změřili, pořád jsme něco prosekávali, dostal jsem základy práce se sekerou, pochopil jsem, jak ovládnout měřické náčiní.
Začínala šedesátá léta, elektrárny v Podkrušnohoří rostly jedna za druhou, lesy v Krušných horách mizely, porosty, kterými jsme se probíjeli, později zmizely. Cínovec zůstal vzpomínkou, myslím, že jednou v noci někdy v sedmdesátých letech tudy vedla trasa dálkového pochodu.
Osmnáct mi bylo? Kdo chce, může počítat, dnes je mi 74. Letní vedra organismus snáší stále hůře, pořád někam cestuji, co takhle se podívat na Cínovec? Návrat za mládím.
Český autobus z Teplic už žádný nejezdí. Německá společnost jednou za dvě hodiny tudy vozí cestující do Drážďan. Za 30 korun, myslím, že v roce 61 činilo jízdné 4,80.
Vystupuju Na Pomezí. Paměť? Ta klame, ale tohle tu nebylo.

Tady jsme chodili do hospody pokojně po úzké silničce, která bývala takřka bez provozu. Dnes široká silnice, kousek dál kruhový objezd, cesta k hranici vede jinudy. Jdu pomalu k místu, kde jsem snad měl pracoviště a noclehárnu. Řekl bych, že to je ten barák.
Nespadl, zdá se udržovaný. V zimě zde může být ráj pro běžkaře.

Další stavby už jsou z jiného světa.





A jsem u hranice.

Tady jsem se kdysi někudy motal kolem drátů po večerním mariáši.
Nejsem si jistý, že tady to bylo.

Koukám na kostel, na ten se nepamatuju.

Vydám se teda do Besedy, dám si něco k jídlu a pivko.
Do Besedy?

Staré pohlednici jsem nechal černý rámeček. Jako parte. Chodím sem a tam, čumím. Beseda prostě není. Změnily se terénní poměry, tady někde stojí podivný sklad vietnamských prodejců. 
Po otevření hranic v roce 1990 jsem míval debaty s lidmi, kteří se pohoršovali nad prodejem trpaslíků a jiného podobného zboží. Část tvrdila, že Češi dělají ostudu, druzí, že to Vietnamci, těm by se to mělo zatrhnout. Tvrdil jsem, že druh zboží určuje zákazník. Kupující většinou mluvili německy. Tím ale, probůh, nechci říkat, že Němci jsou národ nekulturní, jenom někteří, stejně tak jako třeba Češi.
Na co asi čekají tito diváci? Na fotbal? Nebo přijede Janda s Olympikem?

O kus dál jsou jiné restaurace, v nich vysedávají Němci, pro něž jsou naše ceny lákavé.
Určitě bych byl obsloužen, nakrmen, napojen, jsem zazobaný důchodce, ale nějak mi došla nálada, jak dlouho bude trvat, než dopadnu jako Beseda?
Podařilo se mi při procházce udělat pár srovnávaček. Viděl jsem, že se na několika objektech pracuje, ideální terény pro běžkaře, kousek dál golfový areál. Jiný svět.
Odjíždím dřív než jsem plánoval. Autobusem do Teplic, vlakem Ústí. Nahoře svěží vzduch, dole hnusné vedro. Jsem rád, že jsem z Cínovce pryč.
Má cenu se vracet? Asi ano, člověk si uvědomí, jak se svět mění, stejně jako jeho ksicht.
Stačil jsem zaznamenat, že holiny na Cínovci pomalu zarůstají, tedy optimistický výhled?

Pár fotek ze současnosti

2 komentáře:

Augi řekl(a)...

Pěkné, četlo se to samo :)

Alex Vojt řekl(a)...

Václav, to jsou vaše vzpomínky na velmi zajímavé a užitečné pro mladé lidi