Červnové pindy 2017

31.5.

Prachatice stojí za návštěvu.

Dívám se na vrch Libín. Není daleko, jen pro mě už trochu vysoko. Asi bych nahoru vylezl, ale nechci celý další den proležet.
Kdysi jsem na něm byl, jeden z navštívených kopců, kterých byl kopec.

1.6.
Jsou lidé, kteří se budí brzy ráno. Ano, straší, bývají starší nebo Japonci. Padnou-li horké dny, je procházka ranními ulicemi osvěžující, krásná.
Komáři ještě nejsou hladoví, Japonci jsou tiší, plní zaujetí pro svá selfíčka, zmizeli mi ze záběru.
Pár kroků a podají mi v kavárně kafe.
Závidí mi snad někdo důchod?

Bavorov z vlaku.
Postavili ho kdysi mezi Vodňany a Prachatice, což je známé z hitu, jehož text nenapsal Michal Horáček.

Kdyby byl Bavorov, jak jsou Vodňany,
dal bych ti hubičku na obě strany...
Naivní autor se domnívá, že kvůli nakřivo postavenému vodňanskému kostelu se nechá milá olizovat až v Bavorově.

Před mnoha a mnoha lety, počítat to nebudu, prošel jsem díky etapovému dálkovému pochodu z Prachatic přes Libín a Kleť do Českého Krumlova.
Za jeden den, pochopitelně.
Dvě krásná města.
Český Krumlov je natolik skvělý, že se propaguje sám. Vyrazit do něj v plné sezóně... hodím šutr a nemůžu netrefit turistu.
Prachatice jsou menší, prohlídka zámku odpadá, po pár krocích malý český člověk skončí na dvorku pivovarské restaurace. Pak nemá mít břicho... myslím veliké.

Pivo natočí, přinesou, heslo k wifi nadiktujou, usmějou se, zaplatit si nechají a ještě poděkujou.

Co by říkali poslanci přestěhování z Malé Strany?

7.6.
Slýchám, že člověk by se měl dívat hlavně dopředu, nechci použít slovo kupředu, které se mi pojí v mysli se slovem levá.
Ano, rady lidí přesvědčených, že oni radit musí, protože vědí. Prý kráčet životem vpřed, stále objevovat nové a nové.
Jenže přijde věk, kdy se člověk začíná bát podívat za roh, aby tam nebyli připravení funebráci. 
Pořád někam jezdím, dokud mě nezačnou vyřazovat z veřejné dopravy pro nevzhlednost, potácení, přihlouplý úsměv.
Dívám se rád z oken vlaku, dorážejí na mě vzpomínky, mrchy jsou to.
Nikdy jsem nepotřeboval vystupovat či nastupovat v Bystřici u Benešova, nádražíčko jak vymalované, plné cestujících.
Doprava se zmodernizovala, zrychlila, do Bystřice jezdí pražská integrovaná doprava, nádraží postrádá cestující, pro které bylo postaveno. Stala se z něj zastávka. Ani jízdenky nevedou.
Budova nezchátrala, někdo se o místo stará, díky Bohu. Dívám se z okna, jak odchází do minulosti svět, který ještě před chviličkou býval přítomností mé generace.
Že zbytečně fňukám? Ale ne, i pivo za třicet mi chutná.

10.6.
Zbývá jen vypít číši bolehlavu.

11.6.
To bylo nářků a strašení, když se po roce 1990 začaly vracet šlechtickým rodům komunisty ukradené zámky. Že majitelé se na svém znovu nabytém panství zamknou, nikdo do jejich parků nebude smět. Prostý lid že bude plakat za zdí či plotem.
Jak kde.
Navštívil jsem dvě místa na Divoké Orlici. Kinští dostali zpět Kostelec nad Orlicí. Procházka veřejně přístupným parkem v horké neděli je osvěžením, včetně kavárny.

Komu je to málo, slabé dva kilometry směrem na západ jsou Častolovice. Zde vládnou Sternbergové. Na nádvoří hraje klasická hudba a park se zoologickou zahradou a příjemným občerstvením dá zapomenout na kecy všeho druhu.

Park je přístupný celoročně, jenom za denního světla, určitě se sem vydám, až listí začne ztrácet zelenou barvu.

Jsem starý, za každý nový den vděčný. Komunisti nám léta ukazovali, jak oni si představují život lidu. Jestli existuje čert, ať si vezme sebou do pekla všechny, kteří tak touží po návratu komunistické šlechty.
Hodně krásy jsem dnes viděl, bez srpů a kladiv.

14.6.
Dolní Poustevna.
Z Děčína vlakem do Rumburku, trať byla dlouhá léta zrušená, jede se přes Bad Schandau a Sebnitz, což jsou města německá.
Vystupuju v Dolní Poustevně, obrovské nádraží, vlak jezdí po jedné koleji, hospoda zavřená... časy, které se těžko vrátí.
Barák, kterému asi ani Potěmkin nepomůže.

Dole pod nádražím zvláštní svět, opravuje se, staví, hlavně Vietnamci. Němce jsme tady kdysi nechtěli, pořádně místo po nich osídlit nedokázali. Němci nyní přijíždějí do hospod za příznivějšími cenami. 
Dívám se na hraniční přejezd očima člověka, který pamatuje, co se za vlády komunistů dělo na hranicích. Tam za mostem bývala NDR. Nezapomněli jste na celní prohlášení?

15.6.
Stále víc nerozumím světu.
Není důležité, co kdo dokáže, vymyslí, případně pokazí.
Důležité jsou předvolební preference, které nám jakási agentura předkládá, to opravdu strávíme léto kampaní, nicneříkajícími hesly počmáranými objekty, která budou strašit ještě dlouho po volbách? Svět politiky?
Trhněte si nohou!

19.6.
Dvojka vína v klidu vypitá.
Bereme si s paní prodávající za vzor Angličany, mluvíme o počasí. Zrovna jsou vedra. Červnová vedra určená na sušení sena.
"Takový sedlák se večer podíval na oblohu a hned věděl, že ráno bude vstávat ve štyry. Kus chleba se sádlem, panáka slivovice, v poledne byla louka posečená."
"Taky jsem to zkoušela s kosou, bídně, občas jsem ji zapíchla do země."
"Něco jako můj táta, mně vůbec nedovolili na kosu ani šáhnout. Dneska doktoři občas i něco přišijou, tenkrát se useknuté zahodilo, museli jsme se bez ručičky nebo nožičky obejít."
Jenom chvíli jsem poseděl ve vinotéce v městě nedaleko Blaníku.


21.6.
Společnost chce rekordy.
Zdá se mi to ještě nedávno, kdy byly sledovány teploty v pražském Klementinu, řada přes 200 let měřených teplot stejným způsobem ve stejném prostředí. Jednou dvakrát do roka se změnil rekord.
Nudné! Média rekordy potřebují. Meteorologickou stanici si pořídí málem každý, jedná se zřejmě o nepříliš vysoké náklady, sledují pak rekordy třeba dvacet let. Někdy i v Chotěhůlkách.
Trochu se oteplí či ochladí, rekordy padají jeden za druhým, chceme mimořádnosti, jinak se informace neprodají. 
Ale dneska je fakt vedro! Rekordní. Honem jsem to musel zapsat, aby historie věděla kam sáhnout.

Kdyby tam nebyl nápis, řekl bych, že to je šutr. Velkej.

24.6.
Na konečné ve Stříbrné Lhotě vystupujeme z autobusu dva. 
Podíváme se na sebe, usmějeme se.
"Tys nějak přibral, co jsem tě neviděl..."
"A kdys mě viděl naposledy?"
"Tak nevím, jestli jsem si tě s někým nesplet."
Asi jo, ale po pár krocích se mi vtírá myšlenka, že mě třeba fakt poznal.
Kdo to ale byl?


Začalo bouřkové období.
Jak je chovat při bouřce? 
Přece hlavu pod polštář, to snad vědí i blbci...

25.6.
Co je to za volovinu, já přece hledám hospodu...

27.6.
Myslím, že raději zalezu sem.

Domašín je jakési předměstí Vlašimi, v hospodě se mi moc líbilo, nahoře budují spaní?

28.6.
Mezi potravinami vhodnými pro snížení krevního tlaku jsou mimo jiné cibule, česnek, med... Bude mi to chutnat?

30.6.
Kino v Doksech navrhl architekt Karel Hubáček, autor stavby na Ještědu. 

Něco pro pověrčivé.
Kočka přes cestu hned vedle hasičárny...

Raději červen ukončím.