Tak jsem si nadělal plány, že každý měsíc sem na blog poztrácím nějaké vzpomínky.
Vzpomínky prý zůstanou, jak komu. Nedostal jsem se k pravidelnému měsíčnímu zúčtování s přítomností, plánovat nic nebudu, ale z doby léta jsem našel jakési zbytky. Snad se nikomu neudělá špatně, když se na ně podívá.
3.6.
Vzpomínky prý zůstanou, jak komu. Nedostal jsem se k pravidelnému měsíčnímu zúčtování s přítomností, plánovat nic nebudu, ale z doby léta jsem našel jakési zbytky. Snad se nikomu neudělá špatně, když se na ně podívá.
3.6.
A jsou prázdniny. Moje poslední byly v roce 1960, to bylo před Gagarinem.
I z prázdnin mých dětí zůstalo jenom hodně fotek.
Za mého mládí se jezdilo hodně k Máchovu jezeru, což je velký rybník, k němuž se nejezdí za rybami, jak by si někdo mohl myslet.
Naše české moře, malé, ale naše, Němci v roce 1946 zmizeli, takže skutečně české. Vily a penziony se díky vítěznému únoru přeměnily na rekreační střediska ROH, vlastně to bylo štěstí, nespadlo toho tady tolik moc jako jinde v Sudetech.
Doksy jsou v současnosti plné cyklistů, někdy mám pocit, že cyklisté se stali přemnoženým druhem, přestože jsem ještě před okamžikem býval cyklistou zaníceným. Teď můžu dělat chytrého, když už síly zmizely. Příroda v Máchově kraji je lákavá, mám kraj rád.
Přes víkend nastartoval rekreační vláček.
Každý nemusí být v Chorvatsku.
7.7.
Přiletělo z Facebooku.
Úžasné stránky, týkající se Ústí nad Orlicí.
Jak tak putuji světem internetu, mám radost, když vidím tenhle pěkný patriotismu. Určitě též nadávají, ale to si nechají na doma, světu se chlubí historií.
Někdy je mi líto, že jsem Pražák, těch, co opěvují krásy Prahy, jsou nepřehledné davy. Snad proto se toulám v menších místech, na Prahu ať nadávají nespokojení Pražáci.
Stránky z Oustí, jak si říkají, si prohlédnu a vydám se na cesty. Někdy, už jsem v Ústí nad Orlicí dlouho nebyl.
8.7.
Blovicko a Spálenopoříčsko.
Ta publikace historických pohlednic je tak krásná, že nezbývá než vsednout do vlaku.
Sobota.
17.7.
Jsem nepořádný pacient. Tím se nechlubím, jen konstatuji.
Jen návštěvu onkoložky beru vážně, přece jenom slovo rakovina má svůj zvuk. Paní doktorku asi omrzely moje pokusy o humor, kdy mi proťukávala můj málem těhotenský břich a já na dotaz, jestli mě něco bolí, říkám koleno.
Usoudila, že mou chátrající schránku předhodí lékařům praktickým. Bál jsem se, že mi při další návštěvě vyhubuje, když se nepřihlásím o všechna vyšetření, která existují, jejichž výsledkem je závěr, že jsem nemocnej a jestli nebudu brát léky, umřu. Za tři měsíce jdu zase na kontrolu, musím se překonat.
Moje praktická lékařka už po šesti letech netušila, že jsem její pacient, konstatovala, že moje otylost není nejzdravější a předepsala mi několik léků, dala několik papírů na různá vyšetření, i brožurku, zřejmě reklamní na jakýsi zdravý margarín, po kterém mi klesne cholesterol.
Mimochodem jsem se před lety ptal kamaráda z vinárny, lékaře, co je cholesterol. Připravil se, že bude šířit osvětu, hned se zděsil mého zvídavého obličeje a prohlásil, že to je stejně na hovno. Takže nevím, co je cholesterol.
Dal jsem si závazek, že ke kardiologovi se určitě objednám. Mám největší strach z toho, že dostanu vynadáno.
Nemám manželku, někoho se bát musím.
18.7.
Cipísek z písku přijel s rodiči z Jičína do Písku.
Služba pro ty, kteří nedosáhli na maturitu z matiky a pletou se jim číslice.
21.7.
Sparta do toho!
3.8.
Kdepak na banány... na brambory a cibuli!
Tenhle kominík nevypadá, že by měl bídu, spíš by měl přestat žrát nebo na komín nevyleze.
Ale... nevyleze, nespadne.
17.8.
Blíží se dny, kdy byli do chmelařských oblastí sváženi puberťáci z celé republiky. Dnes se chmel sklízí jinak, ale vzpomínky zůstávají. Současná mládež je trochu rozmazlená, přesně tak, jak jsme si ji rozmazlili.
Bydlení, hygiena, strava, to přece byla hrůza, vzpomínají dnes hlavně důchodkyně, které zřejmě zapomněly na srandu, rodiče daleko, dohlížející profesoři nemuseli učit, večer, bez manželek, museli chodit do hospody. Byla to jejich pracovní náplň, kontrolovali, aby zde nevysedávali žáci, pamatuju na jednoho, který dělal, že nevidí, když jsem si dával u výčepu pivo. Však už mi bylo 15.
20.8.
Dodržovat pitný režim, radí mi věční radilové.
Mně rodiče říkali, když máš žízeň, tak se napij.
23.8.
Krásně je na světě.
To si asi myslela starší paní, věk nebudu odhadovat, hraju si na gentlemana. Vystoupila z vlaku v Novém Městě nad Metují jako já, mně se zalíbilo, že zde je provozována restaurace, až na nástupiště se dostala, jak je známé ze starých pohlednic.
Paní sháněla autobus do města, měl jsem je zjištěné z internetu, chtěl jsem ji poradit, ptala se, jestli jsem místní, pak už se mě nevšímala, můj inteligentní kukuč, za který nemůžu, jí nedával naději, že by se něco dozvěděla. Byla živá, čiperka, pobíhala, ptala se, jiných teda, vyfotila si nádraží. Odjela stejným autobusem jako já, cesta na to krásné Husovo náměstí je pěšky protivná.
Paní vyzvídala na řidičovi, kdy jede zpátky. Potkal jsem ji v městě ještě několikrát. Co se mi líbilo? Pobíhala, posedávala, užívala si sama bez doprovodu, nepotřebovala asi plánovat výlet pod dozorem odborníků.
Chodím-li sám, uvidím víc. Můj osobní názor, ale raději ztichnu, aby mi nebylo vytknuto, že se straním společnosti nebo dokonce, že nemám rád lidi.
Krásně je na světě.
30.8.
Prázdniny, které se mě už dávno netýkají, končím v chladivém, přesto horkém ovzduší pod Třemšínem.
Nemám selfi, takže nikdo ve frontě nejsem já.
Léto budiž pochváleno, to už přede mnou někdo řekl, úplně jinde, třeba to tady neznají.
Ryba patří do rybníka, ne do školy...
Ta publikace historických pohlednic je tak krásná, že nezbývá než vsednout do vlaku.
Sobota.
17.7.
Jsem nepořádný pacient. Tím se nechlubím, jen konstatuji.
Jen návštěvu onkoložky beru vážně, přece jenom slovo rakovina má svůj zvuk. Paní doktorku asi omrzely moje pokusy o humor, kdy mi proťukávala můj málem těhotenský břich a já na dotaz, jestli mě něco bolí, říkám koleno.
Usoudila, že mou chátrající schránku předhodí lékařům praktickým. Bál jsem se, že mi při další návštěvě vyhubuje, když se nepřihlásím o všechna vyšetření, která existují, jejichž výsledkem je závěr, že jsem nemocnej a jestli nebudu brát léky, umřu. Za tři měsíce jdu zase na kontrolu, musím se překonat.
Moje praktická lékařka už po šesti letech netušila, že jsem její pacient, konstatovala, že moje otylost není nejzdravější a předepsala mi několik léků, dala několik papírů na různá vyšetření, i brožurku, zřejmě reklamní na jakýsi zdravý margarín, po kterém mi klesne cholesterol.
Mimochodem jsem se před lety ptal kamaráda z vinárny, lékaře, co je cholesterol. Připravil se, že bude šířit osvětu, hned se zděsil mého zvídavého obličeje a prohlásil, že to je stejně na hovno. Takže nevím, co je cholesterol.
Dal jsem si závazek, že ke kardiologovi se určitě objednám. Mám největší strach z toho, že dostanu vynadáno.
Nemám manželku, někoho se bát musím.
18.7.
Cipísek z písku přijel s rodiči z Jičína do Písku.
Služba pro ty, kteří nedosáhli na maturitu z matiky a pletou se jim číslice.
21.7.
Sparta do toho!
3.8.
Kdepak na banány... na brambory a cibuli!
Ale... nevyleze, nespadne.
17.8.
Blíží se dny, kdy byli do chmelařských oblastí sváženi puberťáci z celé republiky. Dnes se chmel sklízí jinak, ale vzpomínky zůstávají. Současná mládež je trochu rozmazlená, přesně tak, jak jsme si ji rozmazlili.
Bydlení, hygiena, strava, to přece byla hrůza, vzpomínají dnes hlavně důchodkyně, které zřejmě zapomněly na srandu, rodiče daleko, dohlížející profesoři nemuseli učit, večer, bez manželek, museli chodit do hospody. Byla to jejich pracovní náplň, kontrolovali, aby zde nevysedávali žáci, pamatuju na jednoho, který dělal, že nevidí, když jsem si dával u výčepu pivo. Však už mi bylo 15.
20.8.
Dodržovat pitný režim, radí mi věční radilové.
Mně rodiče říkali, když máš žízeň, tak se napij.
23.8.
Krásně je na světě.
To si asi myslela starší paní, věk nebudu odhadovat, hraju si na gentlemana. Vystoupila z vlaku v Novém Městě nad Metují jako já, mně se zalíbilo, že zde je provozována restaurace, až na nástupiště se dostala, jak je známé ze starých pohlednic.
Paní sháněla autobus do města, měl jsem je zjištěné z internetu, chtěl jsem ji poradit, ptala se, jestli jsem místní, pak už se mě nevšímala, můj inteligentní kukuč, za který nemůžu, jí nedával naději, že by se něco dozvěděla. Byla živá, čiperka, pobíhala, ptala se, jiných teda, vyfotila si nádraží. Odjela stejným autobusem jako já, cesta na to krásné Husovo náměstí je pěšky protivná.
Paní vyzvídala na řidičovi, kdy jede zpátky. Potkal jsem ji v městě ještě několikrát. Co se mi líbilo? Pobíhala, posedávala, užívala si sama bez doprovodu, nepotřebovala asi plánovat výlet pod dozorem odborníků.
Chodím-li sám, uvidím víc. Můj osobní názor, ale raději ztichnu, aby mi nebylo vytknuto, že se straním společnosti nebo dokonce, že nemám rád lidi.
Krásně je na světě.
30.8.
Prázdniny, které se mě už dávno netýkají, končím v chladivém, přesto horkém ovzduší pod Třemšínem.
Nemám selfi, takže nikdo ve frontě nejsem já.
Léto budiž pochváleno, to už přede mnou někdo řekl, úplně jinde, třeba to tady neznají.
Ryba patří do rybníka, ne do školy...
Žádné komentáře:
Okomentovat